Báječné bajkování v Rýchorách

Přílišná důvěra v předpovědi počasí se někdy nevyplatí. Předpověď sychravého a chladného dne a představa toho, že se v něm proháním s morkým zadkem nahozeným od zadního kola mě odradila a tak jsem zrušil účast na skvělé akci pořádané kamarády v Krkonoších. Článek z jejich bajkování, mimochodem prý moc povedeného, se tu ale asi nikdy neobjeví. Dnešní švih a tento krátký report z něj je jen taková malá náhrada za mou neúčast, která se ale velmi vydařila.

Náhradní akce byla plná překvapení. Já překvapil Vláďu a Vláďa mě a bylo jasné, že se dnešní, narychlo naplánované poježdění ponese ve společném duchu. I Franta příjemně překvapil, když se k nám přidal. Z Trutnova vyrážíme za polojasného a poměrně chladného dopoledně po modré na Bystřici, kde přejíždíme Zlatý potok po středověkém kamenném mostě; tedy tak se mu alespoň v mapách říká.

Na silnici vlevo a po chvíli vpravo do známého terénu. Jen nás tu překvapuje nějaká paní na turistickém kole, které na rozbité cestě drží pohromadě snad jen ta velká rámová taška, jak to proti nám valí z kopce dolů. My jedeme v opačném směru a dál do Antonínova údolí a k rozcestí Slunečná stráň. Tady se vede krátká porada mezi Frantou a Vláďou, po které se vydáváme novým úsekem stoupající lesní cesty, značeným žlutou turistickou značkou. U Lovecké chaty si dáváme pauzu, debatujeme nad bajky a zdravíme se s několika podobnými nadšenci.Od Rýchorksého kříže, kde se na chvíli zastavujeme a koukáme na zbytky sněhu na Sněžce, pokračujeme dál po starých známých a oblíbených terénech, kde jsem už dlouho nebyl. Vláďa říká, že on taky ne. Jedeme na sever přímo po hraniční pěšině. Cesta tu stoupá, sem tam kaluž a navíc nepřetržitý koberec z kořenů. Kluci mají hodně najeto a tak mi zmizeli někde vpředu. Jsem to proto já, kdo musí proti jdoucí skupině turistů vysvětlovat, jak je možné, že vyjeli to, co oni stěží sejdou dolů.

Terénní úsek končí a my se po asfaltové cestě dostáváme k Lysečinské boudě, kde plánujeme nějaký oběd. Ta je ale úplně pustá a Franta nám doporučuje chatu Poutník, která je hned vedle v kopci. Tady to žije a je tu docela plno. Podle toho vypadá i současná nabídka - jídelní lístek už neplatí, vše je snědené, zbyla jen polévka a chleba se škvarkama. Paní ale byla na tři hladové bajkery navíc hodná a připravila nám nepálivé pikantní topinky s masovo-cibulovou směsí. Snědli jsme je s chutí v závětří na terase s výhledem na okolní hory.

Když se vydáváme dál, trochu fouká. Teď budeme spíš klesat a vesta přijde vhod. Z Cestníku klesáme po modré značce po nějakém typu asfaltky, která tu bohužel nahradila dříve krásnou lesní cestu. Později odbočujeme na zelenou značku a zárověň cyklostezku - troufám si říct nejkrásnější v Krkonoších. Vede po krásném přírodním povrchu a mírně klesá ve vrstevnici kolem Staré hory. Tady jsem šlápl do pedálů a pořádně si ji užil. Ještě že jsme dnes foťáky nebrali, protože jinak bych měl nutkání tu zastavit a něco vyfotit.

I takto krásný přírodní povrch se tu dá ještě najít - aneb nejkrásnější cyklostezka v Krkonoších

Přichází rozcestí s modrou. Zase známý úsek prudce klesající pěšiny následované sjezdem křížové cesty dolů do Temného Dolu. Slušně vychovaní kluci si tak dlouho dávají přednost a nemohou se rozhodout, kdo dřív vyrazí, a tak jedu první. Známou technickou lesní pěšinu si moc užívám, pak prudká vracečka kolem kapličky a už jsem na křížové cestě plné velkých odvodňovacích kanálů z kolmo vysklánaných břidlicových placáků s hranami ostřejšími než pikantní topinka na horské chatě Poutník. Tady už za sebou slyším Vláďu a po chvíli pouštím dopředu i Frantu. Jak to jen dělají, že jsou ve sjezdech tak rychlí? A jak to, že tu neprorazí, jako tomu bylo při švihu Krkonošské defekty?

Dole se loučíme s Frantou, který míří domů po silnici (chudák musí do práce) a my pokračujeme už také jednodušší cestou ze dvou variant, které mi Vláďa nebízí. Jedeme pár metrů po silnici nahoru a pak zatáčíme vlevo po modré značce a přejíždíme most přes Malou Úpu. Tak tady se to hodně změnilo! Dříve tu byla přírodní pěšina s vyčnívajícími oblými kameny a její výjezd vyžadoval techniku a bavil mě. Pak to tu srovnali a vydláždili. Jenže následná povodeň vše strhla a rozmetala. Pár rovných úseků tu je, ale jinak jsou místa nesjízdná a dokonce tu musíme překonávat tok potoka Honzova ručej, který pěšinu doslova přeťal.

Na konci se napojujeme na cestu a odbočujeme vlevo a hned zase vpravo nahoru po pěšině do lesa. Dojíždíme k Modrokamenné boudě a po zelené se vrháme na další krásný sjezd do Horního Maršova. Zde se stále držíme zelené a za silnicí stoupáme mezi domky, pak traverz po louce a zase pěkný sjezd, tentokrát se ale vynořujeme ve Svobodě nad Úpou, kde naše dnešní báječné bajkování prakticky končí. Do Trutnova se totiž už vracíme po asfaltu po vedlejší silnici.

Musím Vláďu pochválit. Je vidět, že stále umí sestavit takovou trasu, která ukázala, že to s terény v Krkonoších ještě není až tak zlé a že vše ještě není vyasfaltováno.