Lagazuoi Piccolo z Passo Falzarego

Dostali jsme tip na prý snadný výstup na Lagazuoi, tak jsme nikam nespěchali, abychom se vyhnuli ranním a dopoledním návalům na parkovištích. Vše ale bylo jinak a my jen tak tak stihli pouhou půlku plánované trasy. Tu druhou jsme dali o dva dny později, takže tady popis celé trasy s výstupem po lehké, místy zajištěné cestě a sestupem bývalými vojenskými tunely.

8. července

Pěšky z Passo Falzarego nahoru na Lagazuoi Piccolo

Máme štěstí a našli jsme jedno volné místo zastrčené vzadu na parkovišti v Passo Falzarego. Oblékáme se a vyrážíme nahoru. Nejprve kousek pod lanovkou po široké štěrkové cestě asi 50 výškových metrů, kde vlevo odbočuje neznačená, ale dobře viditelná pěšina šikmo stoupající svahem. Podcházíme lana, na kterých se vysoko nad námi sem tam sveze kabinka lanovky. Vzadu v mlhavém horizontu poznáváme Cinque Torri, kam jsme zavítali před dvěma roky.

Následujících 200 výškových metrů je poměrně nezáživná cesta, dokud jsme se nenapojili na už značenou cestu, která odsud v mnoha serpentinách stoupá pod stěnu. Chvíli se tu zastavujeme na odpočinek a pozorujeme stěnu, kde všude uvidíme postavy, tedy kudy půjdeme i my. Vysoko nad námi je mezi skalami cosi rovného - po prozkoumání dalekohledem vidíme, že jde o mostek přes roklinu. Tak jdeme dál.

Po serpentinách se objevuje úsek, který z dálky vypadá jako obtížný v rozeklině, ale když jsme přišli blíže, jsou tu schody zpevněné velkými kuláči a vklíněné do průrvy. Tady už začíná ferata (lehká, obtížnost A), takže si bereme úvazky s feratovými sety. Ute na nás byla tak hodná a pro holky nám je půjčila. Vzali jsme si i již nepoužívané cyklistické rukavice a já teď koukám na fotky, že je holky nemají na sobě.

Přicházíme k místu, které je opravdovým zpestřením cesty - lávka přes hlubokou průrvu. Za ní pěšina pokračuje po skále, zajištěna dál ocelovým lanem. Za skalním ostrohem procházíme krátkým tunýlkem a v dalším useku se protahujeme v odtáté mezeře mezi sněhovým polem a skálou. Na to, abychom šli po sněhu, nemáme mačky, s těmi jsme nepočítali.

Čas strašně utíká a nečekané převýšení nám také sebralo dost sil. Měl jsem se pořádně podívat do mapy na charakter terénu a nespoléhat jen na popis v průvodci. Teď vůbec netuším, jak dlouho může trvat sestup, protože i tento údaj byl v průvodci dost nejasný. Rozhodujeme se proto, že dojdeme jen nahoru k chatě a sjedeme dolů lanovkou.

Chatu Lagazuoi už nad sebou vidíme, ale přímá cesta k ní opravu nevede. Stále musíme k severo-západu, zatímco chata je od nás na východ. Stoupáme k vrcholu Lagazuoi Piccolo a teprve od něj se cesta stáčí k chatě. Tady je to už v pohodě, protože mírně klesáme a k chatě je to doslova pár minutek. I tak nám to vyšlo na úplně poslední lanovku dolů.

11. července

Pěšky dolů vojenskými tunely

Dnes chceme zase něco lehčího a tak se vracíme, abychom dokončili okruh přes Lagazuoi Piccolo. Na úplně plném parkovišti se paní s malým autem postavila přímo doprostřed mezi dvě auta, kam by se jinak vešla ještě dvě vedle sebe. Ale po mém příjezdu jí to došlo a i když neuměle, přesto ochotně přeparkovala, abychom se vedle ní vešli ještě my. Vyměňujeme si úsměvy a já přidávám poděkování.

Vyjíždíme nahoru lanovkou a protože je dnes krásný a polojasný den, užíváme si výhledy, které tu minule nebyly. Vidíme na Cinque Torri i Nuvolau, ale také na včerejší Fedaia a zubatý masiv, který jsme obešli. Samozřejmě také Marmoladu a zelený hřeben Col dei Rossi, který jsme prošli minulý rok. Prostě se tu začínáme docela slušně orientovat.

Vrchol Lagazuoi Piccolo se hemží lidmi, ale my dnes míříme na druhou stranu. Přímo pod terasou příslušející k budově lanovky scházíme na pěšinu. I ta je značená jako ferata s obtížností A a pěšina je zajištěna fixním lanem. Chvíli čekáme, protože nahoru právě přichází skupina studentů. Ze skupiny je za chvíli celá třída a z třídy snad celá škola. Konečně proluka, díky které se my můžeme vydat na cestu dolů.

Nejprve sestupujeme jen po klesající otevřené pěšině ve svahu, později přebíhající vybíhajícím hřebenem k další části členité stěny. Stále je zde fixní lano dodávající jistotu, případně možnost zajištění se karabinami feratového setu. Přes údolí Passo Falzarego máme výhled na Nuvolau, Cinque Torre a za dalším údolím za nimi je Federa. Přicházíme k otvoru do skály - vstup do podzemních chodeb, kterými budeme pokračovat dolů.

Hlavní chodba dolů je dostatečně široká že se tu vejdeme i s protijdoucími, ale strop je občas bez varování nízký a v takových kvitujeme helmu. Odbočující štoly už jsou užší a menší, občas vyztužené dřevěnými kůly. Zašli jsme se podívat na několik odbočujících chodeb, které končily otvorem s výhledem nebo střílnou. Některé vedly k bývalým ubikacím. Jednu takovou místnůstku s palandami tak pro 10 až 12 lidí jsme si důkladně prohlédli a opravdu bych tam nechtěl spát. Voják se musel doslova nasoukat mezi kamenný strop a palandu. A jestli tam bylo plno, muselo tam být pěkně vydýcháno a vlhko.

O jednu z odboček neměl nikdo zájem. Zprvu se šlo mírně nahoru a pak bylo ve věživoté chodbě instalováno jakési dřevěné schodiště. Po něm se vyšlo jen pár metrů nahoru a přišlo se do malé prkenné místnůstky. Nevelkým obdélníkovým otvorem se vyšlo ven do vystavěného prostorného hnízda s nádherným výhledem. Cedulka nás informovala, že se tady držely noční hlídky. My místo využili pro krátkou zastávku a svačinu.

Sestup hlavní chodbou jde rychle. Hodně klesá a je vybavena schody, po stranách pak kovové lano, kterého je dobré se alespoň cestou dolů držet. Občas to totiž podklouzne a nikdo nestojí o jízdu zadkem po sedmero schodech. Na konci se chodba rodělila na několik směrů. Dalo se odsud pokračovat feratou, dvě chodby vedly na konec skalní stěny, kde končily obrovským otvorem a jednou se vyšlo ven. Přešli jsme ještě úzkou lavici, než jsme se dostali na klikatou pěšinu a sestoupili dolů k lanovce.

Ohlédnutí za masivem Lagazuoi s patrnou horní stanicí lanovky

Více info pro zájemce o historii bojů v oblasti Dolomit: https://en.wikipedia.org/wiki/White_War