Bajková Zvičina - čas 0:07

Nevím, jestli byl termín vymyšlen během posledních pár dní nebo více jak týden dopředu. Ale nějak kolem 21 hodiny jsem vyjel z baráku, ve stejnou chvilku přijel Franta a jeli jsme za Jirkou. Ten dodělával ještě pár příprav, potom společná fotka před vchodem a vyrážíme přes pole do lesa po modré na motocyklové cvičiště a pod Vraní výšinou, kde poté vyjedeme na začátku Vlčic. Tady to stočíme vlevo esíčkem ke kostelu a hned znovu doleva směr Čermná.

Ještě před tím kluci prohodili, že by rádi pivo … áách po, vole, 8 km  Ale jo, v esíčku je hospoda, která má sezení venku. Do zavíračky zbývá cca 30 minut. Sesedáme z biků a jdeme slušně objednat do výčepu. V tom pingl přilítne a říká: "Zavírám!!" Nojo no, asi nemá rád cyklisty.

Tři stateční na startu

Počasí zatím dobrý. Pomalu se stmívá a vykuje obrovský měsíc, který nám možná bude svítit na cestu. Nad Čermnou máme první čůrpauzičku a pokračujeme sjezdíkem dolu. Ještě před vesnicí už jsou s námi znovu myšlenky na pivko. Jojo, je tam hospoda, ale ta už bude zavřená. "Néé, nebude", modlí se oba fabrikanti. No ale byla.

Tady už je tma, takže blikačky do akce a hurá asfalt stoupák na Hubertovu vyhlídku, nad Hostinném. Uhýbáme se asi třem autům. Konečně jsme nahoře a domlouváme se, že nepojedem asi ten technický sjezd, ale objedeme ho - přeci jenom je tma. Lampy máme všichni dobrý, ale jistota je jistota. Je docela vlhko a hlavně po dešti.

Já vím, už se zase opakuju, ale po příjezdu do Hosťáku znovu zaznělo: "PIVO?" OK, jedeme na námko, ale všude je zavřeno, jen hotely otevřený. Takže nic. Franta volá domů, že je ok a že miluje svou manželku. Jirka to nevydržel a krouží okolo náměstí, až zmizí z dohledu. Já koukám na radnici na obry. Prostě krásnej večer.

Po chvilce se scházíme a pokračujeme dál. Najíždíme na červenou značku, po které se dostaneme až na náš cíl. První stoupáček někam k nějakému vysílači. Pod kolama to mlaská, sem tam uklouzne v koleji, ale konečně se něco děje. Pomalu začínáme být mokrý od vlhkosti ve vzduchu. Na chvíli stojíme a svačíme. Jsme na nějaké, podle mapy, staré cestě. Pár selfíček s omračujícím bleskem a jedeme dál. Tady začíná terén, kameny a kořeny. Voláme na sebe, že bacha! Vše je v cajku.

Před dolní Olešnicí se to na chvilku zlomí v prudší sjezd ve vysoké trávě, která byla hodně mokrá a omyla nám tretry i nohy. Chvilku oddech po asflatě, pak doleva ke kostelu a krátký výjezd po schodech, aby jsme se napojili na asfaltku, která nepříjemně stoupá směr Mostek. Stále jedeme po červené. Nálada je super, vtípky apod. Nikdo neumírá a světla svítí… Nejvíce Frantoj. Ten má lampu snad z mašiny. Nedojedeme ale úplně do Mostku, ale uhneme vpravo na začátku vesnice a podél lesa, přesněji spíše po poli, jedeme močálem k vlakové zastávce. Tady na nás štěká strašlivý psí štěkot. Ještě, že je za plotem.

Přejíždíme koleje a pokračujeme na Mostecké Lázně. Je tu pár lidí, kteří na nás koukají, jak na zjevení. Z temného lesa se vynořily tři světýlka a pokračují dál do hluboké tmy… Další technický sjezd, plný kamenů a dostáváme se do Horní Brusnice, kde pravidelně ve dne v místím COOPu kupujeme banány, Kozla 11 a svačíme. Bohužel je něco kolem půl dvanácté v noci, tak pokračujeme dál bez svého oblíbeného přísunu energie.

Síly ubývají a poslední asfaltový stoupák na Zvičinu nám dává zabrat. Měsíc se schovává za mraky a začíná být i chladněji. Podporujeme se, že už tam budeme, sem tam si nastoupíme, zahekáme a pak znovu zvolníme. 300metrů pod vrcholkem, začíná tradiční Tour de France - nástupy, kdo vyjede první. Už ani nevím kdo to nakonec byl, ale jsme nahoře. Máme tu u chaty připravený slunečník, jako někde na pláži. Takže zasedáme, rozepínáme dresy, bundy, abychom vyvětrali a vybalujeme svačinky … a vrcholové pivko v plechu. Nazdraví! Je 00:07 a my otevíráme pivečko na vrcholu kopce, zvaného Zvičina. Asi se bavíme hlasitě a smějeme. V chatě nahoře totiž vidíme stíny, které nás sledují za závěsem. Asi si říkají si, kdo to tady sakra o půlnoci straší!?

Siesta na vrcholu Zvičiny

Pomalu se do nás začíná dávat zima, takže po sváče a společném fotu, se zas oblékáme a vyrážíme; teď už mlhou po zelené do Bílé Třemešné. Na to, že je tma a vlhko, tak se s tím teda nemazlíme a docela letíme… Stačí chvilka nepozornosti a bumbác je na světě. Z Třemešné na přehradu já už skoro vůbec nic nevidím, jak mám brýle od mlhy. Tak koukám přes ně, jako profesor, a zjišťuji, že je to stejné. Mlha ne jako mlíko, ale jako podmáslí. Fakt není vidět na víc jak 3 metry.

Jsme na přehradě Les království. Jedna z nejkrásnějších přehrad široko daleko. Já ji důvěrně říkám oblbovací místo, které vždy fungovalo  Další selfíčka přímo uprostřed přehrady a taky - komu se poštěstí čůrat přímo uprostřed, žejo kluci? No jo, není na škodu být i v dospělosti někdy chvilku dítě. Ve dne by jsme jeli doleva a dali si technický krpálek, který někdy jde a někdy nejde vyjet, ale dnes jedeme po asfaltě nahoru k ozdravovně a po neznačené cestě směr Hájemství. Tyjo, zrovna si říkáme, že sám by tady nikdo nejel. Docela respekt z temného lesa… Ale je to krásný. Svítíme světlama a čelovkama. By jste nevěřili, kolik vidíte v lese zvířátek, které vás sledují, jak jim svítí očka (to je věta pro Jirku a Frantu).

Společné foto na přehradě Les království

Tady v lese jsou celou cestu na stromech odrazky. Někdo měl prostě dobrý nápad a říkal si, že tu určitě někdo pojede na kole, tak to takhle hezky nočně vyznačil. Takže palec nahoru! Vyjíždíme z lesa, kde je osamocený kostel sv. Marie. Tady být sám, tak už mam taky v kalhotách. Asfalt a nájezd na Nové Domky. Znovu vidíme velký kulový, ja otírám brýle a motám se po silnici. Před vrtulí v krátkém stoupání nás vystrašil už dneska druhý pes. To bylo hafání. Jak z maxipsa Fíka. Brrrr... Díky bohu za plot.

Kousek odpočinek po asfalt sjezdu a stočíme to někde doprava a lesem na Liškárnu. Tady už jsou dvě poslední stoupání a jedeme, až natrefíme na modrou značku, která nás dovede do Starých Buků. Ještě nad nima je krásný skokánek na poli, ale je tma, takže nic. Technickému sjezdu, zvanému koryto, se vyhýbáme a jedeme lehčí variantu do Starých Buků a Dolců. Kola jsou jak kdyby jsme je právě vytáhli z nějakého močálu, a to samé i my. Obrovská vlhkost tuhle noc. Ale bylo to super. Stoupáme do Trutnova, bereme to ještě oklikou přes Bojiště, kde bude už dneska 100% pivečko na místní benzinové pumpě.

Opíráme kola a jdeme pro pivko. K mé i kluků radosti tam dělá kamarád, který se ptá kam jedeme. "Už nikam", povídáme, "ale vracíme se ze Zvičiny." Koukal a smeknul, že jsme prostě dobrý a kamaradsky říká: "Vemte si ty kola dovnitř a pojdtě ke stolu do tepla." Kdo by to byl řekl, že budeme po třetí hodině ráno sedět u stolu a pít pivečko a kolo bude vedle opřené o sloup nebo o druhý stůl.

Akce dopadla na jedničku. Škoda, že nám chyběl náš čtvrtý do party, brácha Vláďa. Ale co, kdyby nebyl po operaci, jel by určo s náma. Dalo to přesně 70 km, maximálka 48, ale průměr byl žalostnej, celých 13 km/h; ale co, hlavně že byla sranda a nikdo se nevymlátil.