Krkonošské podhůří

Honzou zorganizovaný výšvih na další květnový volný den nesl název Kohoutov a okolí, ale podívali jsme se na kus Podkrkonoší od Braunova betlému, přes Liščí horu a Úpici až po Babiččino údolí. Tak jsem ho přejmenoval podle mapy na výstižnější Krkonošské podhůří. První letošní nejdelší výšvih, na který by se dalo použít známé vojenské hlášení: „Během naší vyjížďky se nic zvláštního nestalo.“ To ovšem vůbec neznamená, že jsme si ji neužili!

Začátek stoupání k Devíti Křížům

S Honzou a Petrem se potkáváme už v Jaroměři a přes čtvrť zvanou Bulharsko míříme do lesů. Máme za sebou asi 3 km a původně čistá a umytá kola se už zase obalují blátem. Prostě jim není souzeno oslňovat ostatní svým leskem a barvami! Cesta je místy hodně jílovitá a ani pořádný vzorek plášťů nepomáhá, ujíždí to do stran a podkluzuje. Vyjíždíme u Braunova Betlému, necháváme umělcovo dílo bez povšimnutí a po červené míříme do Stanovic a dál po asfaltce přes pole do Choustníkova Hradiště. Tady už na nás čeká Jirka, kolega Honzy a Petra, jenž nás odsud povede dál. Poté, co jsme byli pokáráni za mizernou účast hradeckých bajkerů jsme zahájili dlouhé stoupání na Liščí horu. Bylo sice krásným to lesem, ale ze začátku po asfaltu, takže celkem pohůdka. Kašpárek přišel na řadu až mnohem později.

stručný popis trasy

Martina za železničním podjezdem u Stanovic


U zatopeného lomu Honza ukazuje na Jirku (stojícího mimo záběr), hlavního viníka dnešního vysokého tempa :)

Když jsem se alespoň na chvíli nabažili klidné atmosféry osady na Liščí hoře, vydali jsme se po modré turistické značce na sjezd pěknou krajinkou až na náměstí v Úpici, kde chcípl pes. Pivko si teda kluci dali v jiné hospodě kousek dál. Využili jsme zastávku i k prohlídce Petrova Superioru a pochválili jeho hmotnost. Honzův nový Scott jsme podrobili veterinárním testům už v Jaroměři. Město duchů opouštíme po žluté značce; nejprve asfaltovou silničkou postupně se zužující a stoupající k posledním domkům, než se změní v krásnou polňačku, zakusující se do zeleného svahu a stoupající do lesa. Za lesem se objevuje opět krásná osada. Dnes jsme vůbec projížděli krásná místa, kde jsme se s Martinou zastavovali a říkali si, jestli by se tu dalo bydlet. Vyhýbáme se opilému vandrovníkovi a zastavujeme u hospody U Devíti Křížů.

„Jinou polívku nemáme, je jenom dršťková.“ Tu Jirka odmítá. Tak se číšník s tlustým nerezovým náramkem a hárem utuženým gelem, který mu patrně prosákl až na šedou kůru mozkovou, chvíli odmlčel a pak se - k našemu překvapení - zeptal: „A tak nedáte si hovězí?“. Dali jsme si ji a všichni. Když mají jen tu dršťkovou… Polívkou tu mají dobrou, ale ten číšník je ňákej divnej. Honza, s heslem uzené plíce, vydrží více na rtech si mezitím, než nám donesli druhé jídlo, zapálil. Když jsme nabrali zátěž před následujícím sjezdem a podařilo se nám vyrovnat účet (Honzo, díky za krátkodobou bezúročnou půjčku), spustili jsme se po krásné lesní cestě značené modrou značkou. Nešlo vůbec o nějaký technicky náročný úsek, ale ten les, kterým se cesta klikatila, údolí, slunce, to vše bylo prostě úžasné. Moc jsme si to užívali až do chvíle, než jsme byli obklíčeni davy turistů, kteří se slétali do Babiččina údolí v takovém počtu, že kdyby je babička viděla, jen by nad sebou zaláteřila: Že já hloupá nezamkla ten papír a inkoust do truhly! Co si to ta holka nešťastná navymýšlela!?

Sakra, já snad dneska tomu Honzovi neujedu!

Pomalu se proplétáme davy starých lidí, mladých lidí, několika dětí, skupinek cyklistů a stovky psů a u Panského hostince konečně kolem poplašeného koňského spřežení opouštíme hučící úl a mizíme v klidu silnice vedoucí nás do kopce mezi ovocnými sady. Pod nimi jsme se ještě rozloučili s Petrem, který jel do České Skalice. My dojeli přes Miskolezy do Chvalkovic, kde jsme byli skoro jedinými návštěvníky poklidné a příjemné Krakonošovy restaurace. Je vidět, že ten chlapík umí podnikat lépe tady než v samotných Krkonoších, kde se mu to už vymklo z rukou. Malé občerstvení a osvěžení na příjemné zahrádce přišlo vhod. Jirkovi se tu tak zalíbilo, že nám jen řekl, ať se držíme modré až do Jaroměře. A tak jsme s Honzou a Martinou dál pokračovali jen tři.

Pěknou cestou, která teda moc pěkná nebyla, ale naopak hodně rozježděná od traktorů, blátivá a místy plná stavebního odpadu a staré střešní krytiny, ale v pěkném prostředí lesíku obklopujícího potok Běluňka, jsme dojeli až na okraj Jaroměře.

Dnešní okruh nebyl nijak náročný, ani nepřinesl složitý terén, ale vedl krásnými místy a skvěle jsme si ho užili. Díky za uspořádání, kluci.

Trasa a jídlo:

• Jeli jsme bez mapy, vedl nás Jirka z bike týmu KC Jaroměř, ale vše je podle mapy KČT č. 25 Podorlicko a částečně č. 26 Broumovsko, Góry Kamienne a Stolowe.
• Hospoda U Devíti Křížů je prý vyhlášená, ale nevím nevím, jestli tam úspěšně nepracují na změně image na pravý opak.
• Výborná zastávka na jídlo a navíc v příjemném prostředí je Krakonošova restaurace ve Chvalkovicích.