Přijíždím na téměř prázdné parkoviště v Deštném v Orlických horách a natěšen rychle sundávám kolo ze střešního nosiče. Už je to hodně dlouho, co jsme pojezdili Orlické hory společně s partou kamarádů, ale dnes se na malý okruh vydávám sám. Chci se podívat na Vrchmezí a pak si projet hřebenový úsek přes Masarykovu chatu na Velkou Deštnou.

Kousek za parkovištěm jsem po lávce přejel přes říčku Bělá a dále mezi domky na zelenou turistickou značku, která míří k severo-východu. Držím se jí jen kousek do místa, kde pokračuje rovně do lesa, ale já se držím asfaltové cesty, která mi usnadní stoupání několika serpentinami, než se nahoře zase na tuto zelenou připojím.

Na úbočích Kamenného a Sedloňovksého vrchu se mi otvírají nádherné výhledy až do daleké nížiny. V Polomském sedle odbočuji na červenou značku a stoupám na Polomský kopec. Na rozcestí Polomský kopec se připojuje cesta značená žlutou značkou, která sem stoupá ze Sedloňova a po které jsme sem přijížděli během našich větších bajkových akcíc po krátkém občerstvení právě v Sedloňově. Pokračuji dále po červené až k Vrchmezí. Dříve rychlá a příjemná lesní cesta k Vrchmezí je tu nově vysypána nepříjemným makadamem s poměrně velkými kusy kamenů. Doufám, že se to brzy zajezdí a bude to jako dřív.

U cesty je potřeba kolo kousek vytlačit přes hrubé kořeny a pak se dá pár metrů popojet až k pyramidě - pomníku významných návštěv, umístěném na české straně Vrchmezí. Odsud je potřeba se doslova proplést klečí (dá se to i na kole) směrem k polské hranici, za kterou stojí poměrně nová hezká dřevěná rohledna. Pěkné místo na delší zastávku a krátké občerstvení.

Rozhledna Vrchmezí/Orlica na polské straně

Za celou cestu sem jsem potkal jen jeden pár jedoucí proti mně a ani tady není moc lidí. Po svačině jsem se stejnou pěšinou kolem malé pyramidy vrátil na červenou značku. Chvíli jsem měl snahu hledat jinou cestu, ale bez úspěchu.

Vracím se do Polomského sedla, ale cestou jsem zahlédl odbočku k prameni Bělé. Za celou dobu, co tu jezdím, jsem tam nebyl. A tak jsem rychle zabrzdil, otočil se a vrátil se na odbočku. Po měkkém lesním povrchu se po klikaté cestě dostávám ke stromu s připevněnou informační cedulí a něčím jako dřevák s háčkem, na kterém měl asi viset hrníček na vodu. U stromu je také velký kámen s vytesaným nápisem PRAMENIŠTĚ ŘEKY BĚLÉ. Že se nacházím blízko vodního zdroje prozrazuje také bláto, po kterém jedu.

Po návratu na červenou značku pokračuji přes Polomské sedlo dál po kamenité cestě podél polské státní hranice. Tady je opravdu už živo a polština převládá. Tento úsek mi do cesty přináší dva hupy nahoru a dolů. V tom druhém je hodně kamenů, ale po vyhecování se to dalo. Každopádně jsem na tento úsek úplně zapomněl. To nejhorší už mám dnes za sebou a s tímto lehkým svědomím dojíždím poslední stovky metrů k Masarykově chatě.

Masarykova chata na Šerlichu

Přiznám se, že jsem chtěl pokračovat dál, ale ta pohoda tady, slunce a lidi konzumující nejrůznější dobroty mě vylákala alespoň k tomu, abych se zašel podívat na jídelní lístek. Hmm, knedlík s borůvkami, to zní lákavě. A tak si jdu dovnitř objednat a po chvíli usedám k jednomu z volných stolů. Na talíři vypadá tak lákavě, že se po mně ohlíželi hosté z Čech a hlavně z Polska sedící u vedlejších i vzdálených stolů. S chutí jsem se do toho pustil, ale knedlík byl nakonec trochu podprůměrný. Po nedávné zkušenosti s chatami v Rakousku a Itálii mi tady v Čechách moc nechutná.

Pořádná energetická nálož rychlých cukrů

Ostré slunce na mě pálí tak silně, že se tu nemůžu moc zdržovat, aby nepřeměnilo všechny ty rychlé cukry, co jsem právě pozřel, na karamel. To už by se mi pak asi tak lehce nejelo. Z Masarykovy chaty pokračuji na protější kopec, ale ve druhé zatáčce stoupání na Malou Deštnou opouštím nejenom červenou značku, ale hlavně masově užívanou asfaltovou cestu. Už před mnoha lety jsme tady začali jezdit po paralelní přírodní cestě, která nabízí lepší povrch, klid a výhledy.

Na Grosskoppe, neboli Velkou Deštnou tak přijíždím z druhé strany a to přímo k rozhledně. Dlouhé roky tu byl jen takový travnatý plac s rozpadajícím se posedem a málokdo sem zašel. Teď, když je tu nová - a musím říct, že i povedená - rozhledna, je tu živěji a to i dnes. Na rozhlednu nejdu, ale ze zvědavosti se jedu podívat dolů na rozcestí a pak se dávám dolů a napojuji se na zelenou značku.

Tento sjezd po prudce klesající turistické zelené dobře znám. Cesta kolmá na vrstevnice je plná volných kamenů a záživné je zvláště za mokra. Takže sedlo jde dolů a jedu. Drncá to slušně a musím se naplno soustředit na výběr nejlepší stopy. Tak nevím, ale po chvíli si říkám, jestli ty kameny nějak vyrostly nebo jsem na to už starej; jak jsem tudy mohl jezdil na hardtailu!? Sice jedu, ale jsem celý vyklepaný. Ještě že jsem vyměnil ten zadní plášť. (Na konci minulé sezóny jsem ho na boku o něco říznul a dal tam archivní Tiogu 1,95". Ale opravdu se to nedalo a koupil jsem zase Schwalbe 2,3".)

Dnes jsem rád, když úsek s kameny konečně skončil, dostal jsem se na pokračování lesní cesty a dojel do Luisina údolí. Přejíždím silnici a pokračuji k penzionu Zámeček. Toto příjemné místo je dnes opuštěné a penzion zavřený. Mám obavu, že na dlouho, možná navždy. Byla by to škoda.

Penzion Zámeček

Mám před sebou závěrečnou část dnešního okruhu. Od Zámečku svištím po žluté do lesem k rozcestí Nad sv. Matoušem. Lesní cesta tu podle mapy kopíruje zakřivení vrstevnic a snad proto mě vždy překvapí některé úseky s poměrně velkým sklonem stoupání. Stejně jako dnes. Vím, že to tu bude do kopce, ale čekal jsem to mírnější a táhlejší. Osiřelou cestou, kde i během čůrací pauzy máte pocit, že vám na záda dýchá vlk, jsem dojel na malebnou polní cestu lemovanou alejí bříz u nějaké osady. Tohle jsou prostě Orlické hory - krásná kopcovitá zahrádka na bajk.

Tohle jsou prostě Orlické hory - krásná kopcovitá zahrádka na bajk

U rozcestí Nad sv. Matoušem jsem se nějak zamyslel a automaticky pokračoval dolů ke kostelu. Až kousek před ním jsem si uvědomil, že jsem chtěl jet už do Deštné. Ale tak nevadí, zajedu se podívat na kostel. Kostel konců, taky jsem tam už dlouho nebyl. Tahle chlouba ale vypadá rok od roku hůř (asi jako já). Každopádně okolo je živo a je vidět, že je to oblíbený cíl výletů pro rodiny s malými dětmi. Chvíli jsem tu pokoukal do krajiny, než jsem to zase otočil zpět a pak po zelené a dá luž jen po sjezdovce Marta II dojel přímo k parkovišti, ze kterého jsem vyrážel.

Dnes jsem si to užil a po dlouhé době se rád vrátil pojezdit větší kopce Orlických hor, ale pravda je, že mi bychěl nějaký parťák. Bylo by to hned veselejší. V nochách mám nějakých 30 kilometrů a v žaludku pořád převážnou část obrovského borůvkového knedlíku.