Jak dostat děti na bajk

Ježdění po rovinách kolem Hradce Králové nebo občasné výpady proti toku Orlice jsou sice taky dobré, ale už by to chtělo vyrazit do zábavnějšího terénu, který navíc nabízí řadu zajímavých zastávek. Inspirování nedávným zhlédnutím oblíbeného filmu Jak dostat tatínka do polepšovny jsme se rozhodli právě pro krátký okruh v Českém ráji a dětem slíbili, že uvidí některá místa z filmu.

Naši bajkovou trasu - tedy vlastně okruh - začínáme u vlakové zastávky Borek pod Troskami. Po žluté míříme vstříc ráji kolem rybníků Rokytnického a Hrudka přijíždíme k malému parkovišti u známějšího rybníku Vidlák. Tady je známá restaurace Vidlák neodmyslitelně patřící k tomuto místu. Je ale zavřená a opuštěná. Tak jsme si dali alespoň párek u mobilního stánku na parkovišti, které je kupodivu úplně prázdné. I lidí je tu méně než v poloprázdném rybníku Vidlák. Naštěstí párek překypuje bohatstvím - když jsme si vybírali, řekl nám pán, že jsou výborné a obsahují 90% masa, ale když nám je podával ohřáté, zopakoval jak jsou dobré, ale v tu chvíli měly už 91% masa.

Pokračujeme a za opuštěnou restaurací míříme vpravo na přírodní pěšinu značenou žlutě do směr Věžické údolí. Tady je to moc hezký úsek a já jsem dnes z té změny prostředí úplně nadšen. U Věžického rybníku na chvíli zastavujeme, abychom dětem ukázali jedno z míst, kde se slavný film natáčel.

Za rybníkem musíme kousek po silnici. Sledujeme žlutou vlevo a na rozcestí s červenou U Přibyla zatáčíme zase do terénu, ale tentokrát po červené značce. Vlastně to není úplně terén, protože polní cesta tu byla před několika lety nahrazena zpevněnou cestou. U Podsemínského mlýna značku opouštíme, protože zatáčíme vpravo a přes Podsemínský most - další místo z filmu - mírně stoupáme údolím po hodně kamenité cestě. Opouštíme les a přes louky dojíždíme k silnici do Libošovic.

Tady jsme si povšimli lidmi obložené restaurace, ale nezastavujeme tu. Pokračujeme po cyklotrase 4010 míříci po polní cestě ke Kosti. Tady, v mírném stoupání, si Markéta stěžuje na to, že jí to vůbec nejede. No aby taky jelo - při kontrole jsem zjistil, že jí neustále přibržďuje zadní brzda. Po nastavení třměnu je už vše v pořádku a jedeme dál.

Na silnici se opět napojujeme u opravdu bývalé Semtínské lípy. Zatáčíme vpravo na asfalt, který v závěru u hradu Kost končí prudkým klesáním. Když se teď na to dívám do mapy, mohli jsme pokračovat po žluté a kousek asfaltového úseku si ušetřit.

Jindy živé místo je dnes úplně, ale úplně mrtvé. Je v Českém ráji nějaká nemoc, něco o čem nevíme? Vzpomínám na léta minulá a toto místo, kdy tu bylo spoustu lidí a stánků. Ne že by mi ty davy chyběly, ale na to, že je prázdninový pátek, tak tady je tak 10 až 15 návštěvníků.

Podsemínský most

U stánku si kupujeme zmrzlinu a užíváme si volný den a pohled na jednu z dominant Českého ráje - hrad Kost. Od Kosti bych rád pokračoval překrásným údolím Plakánek, ale sem je kolům vjezd zakázán. Další možností by bylo jet na sever po modré značce, ale tady si pamatuji hodně bláta a strmý výjezd na závěr, čímž dnes nechci děti vůbec trápit. Proto teď pokračujeme po silnici a na křižovatce u turistického rozcestníku Pomníky odbočujeme vpravo do kopce směrem k osadě Dobšice. To už nás provází modrá značka, po které pokračujeme stále do kopce přes Meziluží a Dehetník.

Pozastavuji se nad faktem, že zatímco jedno dítko kopce vyšlape, druhé kolo tlačí. Na chvíli si bajk půjčuji a zjišťuji, že to do kopce jde hodně těžko a dětské nohy to neušlapou. To osazení a převody opravdu dělá hodně. Tento fakt vedl k tomu, že jsem později na kole vyměnil řazení, přehazovačku, řetěz a 8-mi kolečko nahradil pastorkem s 10-ti převody - stejně jako na druhém juniorském kole. Tím skončil čas výmluv.

Za Dehetníkem jsme museli na chvíli zastavit u ohrady s koňmi, než pokračujeme dál k lesu, kde se nám někde ztratila modrá značka. Podle mapy je jasné, že musíme dolů. Klesání lesem je prudké a lesní cesta hodně zničená od těžby dřeva. A to ani neklesáme přímo dolů, ale našli jsme méně strmou variantu zatáčkou.

Dole se v údolí modrá kříží se žlutou. Na ní odbočujeme vpravo. Zase je tu ohrada, tentokrá je kůň jen jeden, ale zase jsou tu telata. Dobře, zastavíme. Následuje moc hezký úsek údolím potoka Žehrovka. Mírně stoupající pěšina s lehkým a zábavným terénem je příjemným překvapením. Zpestřením jsou pak lávky a kořeny. Dost hrozné ale je, že jsou některé kořeny křížící pěšinu seřízlé tak, aby nevyčnívaly. Ale takhle se to přeci nedělá, strom má vždy přednost. Jak to, že správci Českého ráje nevědí, jak udělat pohodlně sjízdnou pěšinu i přes kořeny?

Za studnánkou přecházíme lávku a pokračujeme hustým porostem k lesu. Tady je takové krátké vyhoupnutí se na lesní cestu, která je zaříznutá v terénu a pokračuje dál stoupáním. Ta nás přivedla na úzkou asfaltku v kopci, kde to vůbec neznám. U silnice stojí malá cedule ukazující k 50 metrů vzdálené restauraci. Jedeme k ní s tím, že si dáme nějaký hodně pozdní oběd. Jenže jak to tak počítáme, tak když se tu zdržíme hodinu, přijedeme k autu už hodně pozdě. Takže jsme si nakonec nedali nic a jedeme dál.

Pokračujeme po žluté značce k východu. U rozcestníku Pleskolský mlýn jsme opět na silnici dokud nedojedeme k odbočce u Věžického rybníka. Tady se vlastně vracíme po vlasních stopách zpět po žluté až k autu čekajícímu na nás v Borku pod Troskami.

Budeme se muset do Českého ráje vrátit. Původní plán této trasy byl totiž o dost ambicióznější, ale nakonec jsme ho i z časových důvodů dost zkrátili. Navíc je to tu moc hezké a takové jiné poježdění než u nás.