Když jsme v sobotu přijížděli do údolí jezera Hallstätter See, říkali jsme si při pohledu na okolní strmé stěny: "Proč s sebou vlastně táhneme kola!? Vždyť tady se nedá nikam vyjet, tady je to spíš jen na turistiku!" Naštěstí jsme se mýlili a i pohoří Dachsteinu nabízí nepřeberné množství cest pro nádherný mountainbiking i lehčí cyklovýlety. O tom nás přesvědčili i závodníci Salzkammergut Trophy, jehož etapa se tu právě jela. Já jsem si v mapě vybral okruh Plassen Runde, který jsem trochu upravil - někde k lepšímu, jinde jsem se měl držet jeho značení. Každopádně to po letech byla bajková lahůdka.

Na okruh Plassen Runde - volně přeloženo Okolo hory Plassen (1953 m n.m.) - se napojuji v malebném městečku Hallstatt, kam jsem dojel po cyklostezce z Obertraunu. A hned v Hallstattu si jej chci upravit. Značení totiž vede po silnici podél jezera na Gosau, ale tam jezdí auta a navíc je to prostě asfaltová nuda. Já mám vyhlídnutou turistickou pěšinu č. 601 Soleleitungsweg.

Do Hallstattu jsme si před dvěma dny udělali výlet lodí, takže jsem přesvědčen, že se tu už budu bez problémů orientovat a pěšinu 601 najdu během pár minut. Podle mapy by měla začínat někde v kopci za kostelem. Projíždím již známou pěší zónou, na jediném a hodně malebném náměstíčku se dávám vlevo do kopce a do uličky vybíhající z rohu náměstí, projíždím tunýlek pod domy, přejíždím dřevěný mostek a mířím ke kostelu.

Značku nevidím, tak vynáším kolo po schodech na parkoviště pod vodopádem, ale ani tady značka není a vracím se. Vynáším kolo do dalších schodů až ke kostelu a vidím, že se dá projít pod podloubím dál na malý starý hřbitov. Nic, zase to otáčím a už jsem trochu naštvaný. Potkávám tu staší turisticky zaměřený pár, který tuto pěšinu také hledá. Vracím se až dolů do městečka, celé ho projíždím na sever a u jedněch prudce stoupajícíh schodů si všímám značky. Sesedám z kola a beru ho na ramena. Na úzké schodiště se stova vejdu.

Tady je profil začátku, kdy jsem stoupal z Hallstattu. Pak se z toho převýšení gps zavařil procesor a přístroj zatuhnul.

Hledáním této značené cesty jsem ztratil skoro hodinu. Slunce už pere a je příšerné vedro. S kolem na rameni ze mě jen leje. Najednou míjím onen starý hřbitov z druhé strany. Tak přeci jen tam ta cesta vedla dál, říkám si. Klikatící schodiště ústí na nějaké šotolinové cestě a za ní pokračuje zase strmě vzhůru. Hladina jezera se prudce propadá dolů a já nabírám výšku. Už abych byl nahoře!

Konečně jsou přede mnou poslední schody, na nimiž vidím ve stěně vytesanou vodorovně probíhající pěšinu. S úlevou sundávám kolo z ramene a ve stínu stromu se vydechuji. Proti mě přijíždí tak padesátiletý bajker a nadšeně mi sděluje, že mě čeká opravdu nádherný úsek, a s kolem na rameni sestupuje po schodech do Halstattu. Už se na to těším.

Přede mnou se rozvinuje bílá pěšina zaříznutá do strmé vápencové stěny. Hluboko pod sebou vidím hladinu jezera Hallstätter See a naproti mohutné kopce. Rozjíždím se po fantastické a hodně vzdušné pěšině. Jsem tu sám, turistický ruch zůstal dole v městečku a já si užívám skutečný adrenalinový zážitek. Po pravé straně mám nejenom nerušený výhled na panorama hor s jezerem, ale hlavně prudký a hluboký sráz, žádné zábradlí, lano, nic. Jsem vysoko nad stromy a asi 100 metrů nad hladinou jezera. Raději si to ani neprohlížím a dívám se prostě před sebe kam jedu.

Foto ze vzdušné pěšiny nad jezerem Hallstätter See. Další jsou k vidění ve fotogalerii.

Hlídám si pěšinu, ale někdy se musím dívat spíš nad hlavu, abych nedrnknul helmou nebo ramenem o skálu, protože mi tu nedává moc prostoru. To by mě mohlo slušně rozhodit a následky... V jednom místě je pěšina v záseku ve tvaru C a jede se zde po nějakém plechu. Nevím, proč tu je, ale mě tu čekalo nepříjemné překvapení: Plech byl místy posypán drobnými kamínky. Na jeden jsem najel předním kolem a to mi trochu uskočilo do strany. Na normálním přírodním povrchu by se nic nedělo, ale tady na tom plechu, po kterém navíc tekla voda, mi kolo opravdu hodně ujelo a já byl rád, že jsem to "ustál" a zastavil. Pád se nekonal.

Míjím dřevěný přístřešek s odpočívadlem umístěný na malém výběžku, za kterým se pěšina již noří do lesa a já se mohu trochu uklidnit. Jsem rád, že jsem nejel  po silnici. Tohle byla opravdová bajkerská lahůdka, i když trochu nebezpečná. (Já vím, určitě se najdou borci, kteří by se tomu jen zasmáli.)

Vpravo se objevuje dřevěný viadukt na vysokých kamenných pilířích, který přes úzké udolí se silnicí do Gosau spojuje protilehlé kopce. Na tuto silnici po chvíli sjíždím i já, pár metrů po ní jedu a hned zatáčím vlevo na první lesní cestu. Stoupám kamenitou cestou nahoru a pak už po vrstevnici na doslech silnice. Asi ve dvou místech musím kolo přenášet, protože tu voda strhla kus cesty a zanechala po sobě velkou díru s obrovskými kameny a naplavenými kusy dřeva.

Po několika kilometrech se tato cesta opět napojuje na silnici. Je to v místě malého parkoviště, které jsem prosvištěl a hned se zase zanořil do lesa. Mám z toho radost, že to konečně ubíhá a já si užívám skvělý biking ve stínu stromů. Náhle se na cestě obejvují poměrně velké, různě poházené kameny, mezi kterými kličkuji. Asi sem popadaly ze svahu po levé straně. Cesta se mění v pěšinu, kameny přibývají a nakonec zastavuji před hustým porostem náletových stromků. Snažím se jít kokusek dopředu pěšky a ostřížím zrakem prohlédnout mezi stromy, jestli dál cesta nepokračuje. Nepokračuje. Vracet na parkoviště se mi nechce. Cesta skončila, vlevo sráz, vpravo řeka Goussaubach a za řekou silnice. Koukám do koryta a vidím, že se po velkých kamenech dostanu na silnici suchou nohou. (Později v lepší mapě vidím, že je tato cesta opravdu zakreslena tak, že po 1 km končí. To ale asi nevěděl autor trasy, který mě sem v průvodci¹ poslal.)

...po pravé straně se otevírá krásné a široké údolí lemované zelenými kopci.

Asfalt mi sice usnadnil mírné stoupání, ale tento povrch, dnes navíc příšerně rozpálený, a provoz aut mě prostě nebaví. Na začátku osady Klaushof mířím vlevo na mostek mezi dvěma rybníčky a dál na šotolinu. Kola se mi obarvují bílým prachem. Jedu podél lesa a po pravé straně se otvírá krásné a široké údolí lemované zelenými kopci. Po chvíli se cesta noří do lesa a já podřazuji do dalšího stoupání, které bude dlouhé a které bude bolet. Navíc je nasměrováno zrovna tak, že sem mezi stromy pálí slunce. To mě ničí a vyčerpává nejvíc. Potím se tak, že musím sundat helmu a upevnit ji na řidítka. Asi na dvou místech se dá osvěžit v potůčku u cesty, čehož jsem jednou hojně využil a dal si tu i zaslouženou müsli tyčku.

Nyní se cesta se postupně stáčí vlevo kolem hory, až mě přivádí ke křižovatce u Schäferalm s vlevo odbočující cestou mířící lesem vzhůru. Konzultace s mapou mi napovídá, že bych tudy mohl také jet. Značení Plassen Runde ale pokračuje rovně. Nechci ten závěr kopce jen objíždět, toužím po nějaké náhorní plošině s nerušenými výhledy. Dosavadní stoupání mě učinilo odolným vůči dalším kopcům, takže opouštím Plassen Runde a odbočuji vlevo do kopce. Cesta nabírá výšku nejprve přímo a pak v několika serpentinách. Asi po kilometru přijíždím ke skupině chat protkaných nejrůznějšími cestami. Je tu pramen vody pod kterých chladím přehřáté tělo. Vytahuji mapu, ale počet cest neodpovídá jejich spleti v terénu. Tipuji tedy správnou cestu alespoň podle směru a rozhoduji se vyjet k severo-východu, přičemž by se cesta měla stáčet dál k východu. U jedné z chatek sedí lidé, kterých se raději ptám, jestli jedu dobře k Rossalm. Ujišťují mě, že ano.

Přichází rozbahněná a rozbitá cesta, kde musím kličkovat a vybírat nejlepší stopu  a já se z toho raduji. Konečně zase nějaký terén. Skoro jako v Broumovkách (Broumovské stěny)! Jenže po chvíli přichází další překvápko v podobě dřevěných lávek. Navíc jsou mezi nimi schody; naštěstí v mém směru sjízdné dolů. Ale i tak se našly úseky, kde jsem musel slézt - zvláště poslední metry před chatou Grubenalm. Míjím tu nějakou malou jeskyni, ale ta mě teď nezajímá. Nevím kde jsem a výhledy se nekonaly, protože jedu (teď teda spíš jdu) stále lesem.

Tak tudy jsem vůbec neměl jet.

Zastavuji se u Grubenalm a ptám se nějakého bikera na cestu. S pusou plnou zákusku mi německy odpovídá, že anglicky nemluví. OK, na cestu se snad německy doptám. Ukazuji mu raději i v mapě, kam mířím. On také pojede na Rossalm a dál do Hallstattu a ukazuje mi, kterým směrem mám jet po cestě, která kolem této chaty v oblouku vede. Ještě vytahuje svoji - podrobnější - mapu, ze které je to zřejmé. Danke a nasedám na kolo. Spěchám k Rossalm, protože jsem si ji dal jako hlavní občerstvovačku, za kterou už by měl následovat hlavně sjezd. A navíc je docela dost hodin.

Zase to trochu odsejpá, protože mírně klesám, až kousek před Rossalm cesta zase stoupá. Málem jsem se tu srazil s nějakým troubou, který jel se skloněnou hlavou pořád proti mě, až jsem musel brzdit do úplného smyku. Asi se díval, jak se mu pěkně točí přední kolo. U cesty se objevuje dřevěný ukazatel s nápisem ROSSALM. Tak sláva. Usedám tu a dopřávám si něco pořádného k jídlu a hlavně hodně pití na doplnění tekutin. Po jídle ještě studuji další cestu v mapě. Kdyby to šlo, chtěl bych zase značení opustit a zajet k solným dolům nad Hallstattem. Uvidím, jak to bude vypadat na odbočce turistické cesty, která tam vede.

Po necelé hodince příjemného odpočinku sedám na bike a pokračuji do posledního většího stoupání do sedla Strähnhag s nadmořskou výškou 1502 metrů - nejvyšší to bod celého oficiálně značeného okruhu Plassen Runde. Vlevo vidím stěnu hory Plassen, od které mě dělí strmé a hluboké údolí. Opět jen cesta zaříznutá ve skále, ale tady je dostatečně široká.  Klesám dolů a na křižovatkách jedu stále rovně. Asi po 2 km od sedla si v jedné pravotočivé zatáčce všímám uzounké pěšinky s turistickou značkou, mířící do lesa mezi skalky. Tak to je určitě ta cesta k Salzbergu - solným dolům, kolem kterých jsem původně chtěl jet. Je mi jasné, že to nemá smysl, protože bych tady kolo jen nesl. Pokračuji proto ve sjezdu po značeném okruhu Plassen Runde a teď i Salzkammergut Runde.

Lesní porost se občas rozestoupí a mě se naskytne nádherný výhled na pohoří Dachsteinu zabarvené teplým světlem pozdního odpoledního slunce. Musím zastavit a vyfotit to. V tom mě předjíždí parta tří kluků, se kterými jsem se potkal na Rossalm. Ptají se, jestli je vše v pořádku, asi myslí, že mám nějaký defekt. Mávám, že je vše ok a oni mizí za zatáčkou.

Stále klesám dolů, jedna zatáčka střídá druhou. Ani se mi nechce věřit, že jsem byl tak vysoko. Nořím se do hlubokého údolí a po očku sleduji vodní toky, které občas míjím. V průvodci se totiž píše o velkém vodopádu, ale já míjím jen nějaké kaskádky. Že by tímhle autor myslel vodopád? To asi ne. Cesta stále a stále klesá, až mě chytají křeče, jak dlouho stojím v pedálech.

Někde za Klausalm si připadám, jako kdybych vjel do gigantické otevřené ledničky. Je tu najednou strašně chladno. Z té třicítky to spadlo tak na 15 °C. V tom slyším hučet vodu. Míjím stavební stroje a po levé straně provizorní přenosné zábradlí. Teď je hukot největší a já jsem opravdu ohromen mohutným vodopádem Waldbachstrub, který padá z protilehlé skály přímo pod cestu, na které stojím, jako by ji chtěl podemlít a strhnout do hlubokého údolí.

Vodopád Waldbachstrub jak je vidět z mostu přes kaňon.

Musel jsem tu zastavit a pořádně si toto místo prohlédnout a vychutnat. Fakt působivé. V blízkosti je most s cestou směřující právě k solným dolům, ze kterého je pěkný pohled nejenom na vodopád, ale také na druhou stranu do krásného a kolem 100 m hlubokého kaňonu Echern. Ten se postupně rozšiřuje tak, až se do něj vejde malé městečko Lahn. K němu pokračuji stále ještě sjezdem dolů. Kamenitá cesta sice skončila a dál se tu povaluje jen asfalt, ale ty výhledy, které se otevírají po levé straně na Lahn, jezero Hallstätter See a na jeho protějším břehu ležící Obertraun, to vše lemováno vysokými kopci, jsou nádherné. Musím to vyfotit.

A tahle fotka byla myslím poslední, co jsem během dnešní parádní vyjížďky pořídil. Asfaltová silnice prošla ještě krátkým tunýlkem, než se snesla až dolů mezi domky, které jsou na fotce vidět. Pak už jsem jen projel Lahn a po cyklostezce kopírující silnici se vrátil do Obertraunu. Unavený, zpocený a zaprášený, ale naprosto nadšený z nádherného bajkingu v Alpách!