Přes Karlštejn na Ameriku

Když se nám ráno podařilo dveřním otvorem opustit relativně pohodlnou a vyhřátou mikrochatku, zjišťujeme, že venkovní teplota je asi milionkrát nižší než předchozího dne. Hlavní je, že neprší, přestože pohled na šedivými mraky zataženou oblohu nevěští nic dobrého. Po snídani ještě nahlížíme do map a upřesňujeme trasu. Ostatně se do nich během dne ještě několikrát podíváme. Tak jsou hezké. :o)

Z kempu vyrážíme po silnici vlevo, projíždíme Chrustenice a v Loděnicích (nebo v Loděnici?) před mostem nacházíme modrou značku, která nás dovede do kopců. Ukazuji všem za mnou, že mají jet vpravo, ale marně. Prostě v tom fofru nešlo tak rychle přibrzdit a ještě k tomu zatočit, tak se stalo, že tři ze čtyřech se museli vracet. No nic. Modrá nás úspěšně vyvedla za hranice obce a kousek za vápenkou si to namířila do prvního krpálu. Fanda neodolal a už funí po stezce vzhůru. My ostatní, co myslíme na svá, chladem oslabená, těla a nedostatek sil, pokračujeme hezky po silnici, protože víme, že ta se tady klikatí do kopce a turistické značení ji několikrát protíná. O pár minut později se všichni setkáváme. Další modrou zkratku si už nenecháme ujít a odměnou nám je prudké a pomalé stoupání přes louku a Špičatý vrch na naši známou silnici. Netrvá dlouho, asfalt na nějakou dobu opouštíme a polní cestou uháníme k lesu.

Opravdu tady skákali.

Na rozcestí Bubovice u lomu se přeorientujeme na zelenou, protože nám v kempu poradili, abychom zajeli do Svatého Jana pod Skalou. Že prý je tam vyhlídka. Kilometrový sjezdík k dalšímu rozcestí Propadlé vody, máme brzy za sebou a zastavujeme se u stromu spadlého přes cestu. Skrz větve je jasně vidět, že cesta klesá. To je sice hezké, ale na druhou stranu nás potom to samé čeká nahoru a pak – vyhlídky nebývají v údolí, ale většinou na kopcích. Je čas na mapu. Shodujeme se, že prdíme na Sv. Jana pod Skalou a zahajujeme stoupání po vlevo odbočující červené značce, která nás dovede až ke Karlštejnu. Na tuto metu si ale ještě budeme muset nějakou dobu počkat.

Bubenické vodopády.

Pomalu stoupáme po kořenité cestě. Jirka s Fandou si nenechají ujít jedinečnou možnost si skočit i za cenu, že místo dopadu máme za zády. Konečně tedy vytáhnu bráchův foťák a pokusím se zaznamenat oba borce ve fázi, kdy budou odlepeni od země. Moc se nedaří, ale vytrvalý Fanda je kvůli fotce ochoten skočit několikrát. Martin si mezitím vytvořil náskok. Nedá nám velkou práci ho dohonit a chvíli jedeme společně. Terén se narovnal, nic náročného. Zatím jsme v pohodě, vše se dalo vyjet i sjet. Pak přichází první dnešní prudší sjezd mezi velkými kameny a po kořenech. Super! Martin se na to necítí, ale my tři to sjeli. Následuje kousek tlačení, protože to fakt na kole nejde. Nasedáme a ani nevím za jak dlouho, ale všichni se přede mnou zastavili a zírali někam dolů.

Vidíte dobře. Jirka jde po lávce!

Stojíme na skále, vpravo teče voda přes hranu a vytváří vodopád asi přes metr vysoký. Vlevo vidíme úzkou římsu, po které velice opatrně scházíme. Hrozí tu nebezpečí uklouznutí po mokrém kameni, ale všichni jsme první část zvládli. Někoho napadlo tady vytvořit společnou fotku a také tak činíme. O další stupeň níže zjišťujeme, že se to tady jmenuje Bubovické vodopády. Stále tlačíme, později neseme kola na rameni, protože musíme obejít jednu skálu po úzké cestičce a zdolat při tom několik dřevěných schodů. Skoro to tady vypadá jako ve Slovenském ráji nebo jako podél potoka z Nového Města nad Metují do Ohnišova. Dole už se nějací dva cyklisté nemohou dočkat, až tento úsek zdoláme. Ještě nám řeknou, že nás čeká ještě jedno pěší stoupání. Po turistické vložce nasedáme a užíváme si úzkou pěšinku, převážně klesající a několikrát křižující potůček.

Asi jediné místo, odkud jsme viděli celý Karlštejn.

Dole vyjíždíme z lesa, ale za zatáčkou musíme prudce vlevo a před námi je asi ten slibovaný krpál. Krpál asi není to pravé slovo, protože většině z nás se podařila kořenitá cesta vyjet bez větších problémů. Před sebou máme  asi 3,5 kilometrů ke Karlštejnu. Svižným tempem uháníme lesem a když stromový porost po pravé straně zmizí, naskytne se nám možnost zahlédnout, z údolí vystupující, věž této nádherné stavby. Od Dubu sedmi bratří je to do Karlštejna už jenom kilometr po silnici. Cestou do obce zahlédneme téměř celý hrad. V podhradí je tolik lidí, až se jich zalekneme a raději se vracíme. Cestou ještě samozřejmě musíme několikrát vyfotit tento hrad, založený roku 1348 panem Karlem IV. Jirka s Fandou už zase mají nedostatek píva a tak zastavujeme v penzionu Pod Dračí skálou na občerstvení. Je po poledni a tak si objednáváme bramboračku a nějaké to pití. Polévku nám naservírovali v plecháčku s pokličkou. To se mi ještě nikde nestalo. Vypadalo to zajímavě, ale chutnala výborně. Ještě probereme následující trasu a posilněni a odpočinuti se můžeme vrátit k Dubu sedmi bratří.

Malá Amerika.

Někde se ale stala chyba a my nějakým nedopatřením pokračovali po silnici delší dobu než bylo nezbytně nutné a tak se musíme vracet. Zase jsme před mostem neodbočili. Rozcestí máme, žlutou značku také a tak mezi malými stromky směřujeme někam do lesa, kde bychom měli najít Malou Ameriku. Chvíli jsme stoupali, poté klesali, až se najednou před námi objevila díra v zemi, tedy spíše ve skále, se zatopeným dnem a štolami vytesanými ve skále vysoko nad hladinou. To je Malá Amerika. Teda, pánové, nechtěl bych padat dolů. Zdrželi jsme se tu docela dlouho. Podobným stylem jízdy jako sem pokračujeme dál, stále po žluté.

Lom politických vězňů.

Už jsem tu byl jednou coby voják a tak si jenom pamatuji veliké zatopené lomy, ale že by byly tak daleko od sebe jako dnes, to fakt nevím. Ale Jirka z toho měl evidentně velikánskou radost, že mám okno a u každého následujícího lomu si musel do mě rýpnout. Je pravda, že když jsme koukali do dalšího lomu, který nebyl vůbec zatopený a ještě k tomu v něm parkovaly nákladní auta, byl jsem zmatený. Vracíme se tedy na žlutou značku, sjíždíme po poli dolů a za silnicí vpravo, podél plotu ještě níž. Sice jedeme dost rychle, ale zase ne tak moc, abychom následující cestičku, klikatící se mezi stromy vzhůru, vyjeli setrvačností. Kousek pěšky a pak do sedel. Řetězové zábradlí prozrazuje, že je lepší zůstat před ním. Ano, další lom. Tentokrát je zatopený, ale Velká Amerika to také ještě není. Toto je Lom politických vězňů, dříve Mexiko. K poslednímu je to ještě kilometr. Tedy podle rozcestníku.

Nádherné místo. Velká Amerika.

Jirka po chvíli zajel po takové krátké, úzké a prudké pěšince do křoví a dole přelezl přes řetěz a Fanda za ním. Jedu tedy za nimi, Martin mě následuje pěšky. Hurá! Dalo by se říci, že Jirka objevil Ameriku. :o) Tohle je totiž lom Velká Amerika! Všichni tady fotíme nebo hledíme do té hloubky. Nabaženi zážitky se vydáváme vstříc dalšímu dobrodružství. Z tohoto vyhlídkového místa stoupáme na pravý okraj lomu, po kterém vede pěšinka. Značka vede po levé straně, ale to nám nevadí. Jsme o pár metrů výš, svítí sluníčko a opatrně jedeme vpřed. Zkouším vyfotit Jirku s Fandou, jak se ke mně blíží kousek od hrany lomu, ale moc dobrý pocit z toho nemám, přitom to byl můj nápad. Martin jde raději pokud možno co nejdál od kraje. Ti dva snad projeli celou pěšinku, až kam jen to bylo možné. Já jenom kousek a pak, jsem raději sesedl, protože opravdu nejsem schopný jet na kole, když vlevo je hluboká propast a vpravo keře s trny, které se i tak zakusují do dresu. Skrze křoví se dostávám na bezpečnou cestu a po ní na druhý konec lomu, který je přímo u silnice a kde je další vyhlídka. Mám opravdu radost, že jsme všichni a nikomu se nic nestalo.

Mrkneme se ještě na poslední vyhlídku, dáme sušenku a vydáváme se po silnici přes Bučovice do Loděnice. Ještě si sjedeme to ranní stoupání po modré značce. Martin se rozhodl, že pojede po silnici, my přímo dolů. Jedu rychle, ale Jirka s Fandou snad tryskem a na každém možném skoku letí vzduchem. Za tím největším je Jirka v sedmém nebi a chválí vidlici, že zvládla dopad až na doraz a ještě trochu víc. Přejíždíme silnici a využíváme poslední terénní zkratky k vápence. Mezitím dorazil silničář Martin. Stejnou cestou jako ráno se vracíme do kempu.

V pozadí jsou Jirka s Fandou.

Tak dnešek se nakonec vydařil stejně jako včerejšek. Přes den se udělalo teplo a navzdory všem předpovědím nepršelo. Kopečky a terén tady mají opravdu hezký. No, to ubytování – děsně malinké chatky se třemi postelemi, malou skříňkou a topným tělesem zabírajícím značnou část volné podlahové plochy. Kola jsme si mohli nechat v herně. A jídlo? Snídaně by šla, ale těch míchaných vajíček mohlo být jednou tolik. K večeři omezený výběr, ale budiž, protože jsme byli v kempu jenom my čtyři a ještě ani nebyla sezóna. Čaj mají dobrý, ale málo vody v hrnku, takže stejné jako všude jinde. Chlapi si stěžovali na značku píva. Cena v kempu Válek byla 316 korun s ubytováním a snídaní.

Tak po téhle pěšince Jirka s Fandou projeli. Jsou to borci.