Centrální Orlické hory na mtb

Ještě ani nebyl definitivně stanovený termín a akce už měla sedm zájemců. Červenec začal nezvykle chladným a deštivým obdobím, a tak jsme jednak byli zvědavi na to, jestli vůbec pojedeme, ale hlavně v jaké budeme kondici, když se nedalo moc jezdit. První termín v půlce července jsem odvolal pro moc deštivou a chladnou předpověď počasí. Sice nám Franta vytknul, že to vzdáváme moc brzy, ale více než 30 hodin nepřetržitého deště a následné záplavy snad přesvědčily i jeho o správnosti akci zrušit. Ani předpověď na náhradní termín nebyla nejlepší a tak jsme nakonec byli rádi, když se počasí umoudřilo alespoň koncem srpna.

Tato trasa vznikla jako reakce na popis trasy uveřejněné v časopise VELO (9/2003), který mě poprvé do těchto hor přivedl s bajkem. Po několika následujících letech bajkování v Orlických horách jsme s Martinou postupně objevili zajímavé terény, které jsme namixovali s trasou Veláků ze tří hlavních důvodů:

1. Maximální eleminaci úseků s asfaltem.
2. Zahrnutí malebných pasáží s minimálním turistickým ruchem.
   
3. Dostupnější místo startu.

Trasu jsme vyladili skvěle, už ne tak svoji fyzičku. Dávno před samotným výšvihem jsem říkal, že to bude ostuda. A byla. Co ovšem zasloužilo jedničku byl velký zájem o dnešní okruh centrem Orlických hor. Na startu se náš sešlo devět - Vláďa, Franta, Jirka, Katka, Jiřík, Petra, Jiří, Martina a já (opravdu je to dnes samý Jirka). Někteří jsme se neznali a tak jsme si potřásli pravicema, pokoukali stroje a odhadovali jak na tom kdo bude. Ale jasně že jen tak, vždyť nejedeme žádný závod.

Ze Skuhrova jsme vyrazili asi patnáct minut po osmé ráno. Náš peloton se pomalu sune do výjezdu asfaltového kopce po modré značce směr Nová Ves, Proloh a Mýto, kde je na křižovatce rozcestí se žlutou značkou. Jedeme vcelku ukázněně a pohodovým tempem (však nás dnes čeká ještě hodně kopců!), akorát Vláďa se pokouší o nenápadný únik. Jenže marně, Jirka s Frantou ho už znají a po zařazení těžších převodů ho záhy dohánějí. "Hlavně se nenechte strhnout", říkám ostatním. 'Pak bych na konci zůstal úplně sám', dodávám v duchu.

Přejezd brodu přes Koutecký potok

Sjezd k brodu přes Koutský potok si užívám naopak v čele - jedu totiž fotit. Osprchováni po průjezdu vodou se zastavujeme a sdělujeme si dojmy z právě absolvovaného sjezdu po lesní cestě zaříznuté v prudkém svahu s ostrými zatáčkami nad otevřeným údolím, z nichž některé docela nepříjemně utahovaly. Následuje krátký a rozbitý výjezd a zastavujeme u první chalupy před osadou Mnichová. Tady se smutně loučíme s Jiřím a Petrou, kteří budou pokračovat přímo na Deštnou.

My ostatní míříme vlevo na neznačenou lesní cestu a opět klesáme k potoku. Malý brod a teď už zase chvíli do kopce. Známá cesta nezklamala a ve stinných místech si uchovala mokřiny a hluboké kaluže s blátem. Úspěšně se s nimi peru, ale jak se později dozvídám, někteří je prostě obešli. No tohle!

Přichází krátký úsek po lesní vyasfaltované silnici, kde se zase dávám na únik já. Nikdo mě nepředjel, ale prý jsem přišel o setkání s velkou zmijí. Teď už zase vzhůru do lesního terénu. Po výjezdu z lesa bychom měli projet přímo přes ohradu, kde ještě před dvěma lety visela cedule s varováním na přítomnost plemenného býka ve stádu (ale snad jen městské dítě by na takový vtípek skočilo), jenže letos tu není ani býk, ani krávy, dokonce ani ta ohrada. A tak nerušeně přijíždíme na červenou značku a dál na rozcestí Kout se žlutou turistickou značkou. Raději se tu vůbec nezdržujeme a plynule pokračujeme po žluté směr Sedloňov, protože minule, když jsme se tu krátce zastavili na rozdýchání právě absolvovaného stoupání, nás tu Martina hned hnala dál.

V následujícím stoupání je mi jasné, že to dnes bude pro mě fuška. Netrénované nohy a letošní první vyjížďka do kopců jsou znát. A to dost. Taky mě zlobí řazení, na které jsem při včerejší údržbě nějak zapomněl. Buď mi tam padá moc lehký nebo moc těžký převod.

V závěrečném sjezdu do Sedloňova konečně přichází trochu toho vzrušení. Přivodila ho pěkná pěšina s rychlým povrchem a hluboký odvodňovací kanál, o kterém nikdo nevěděl a který snad každého překvapil. I já jsem se k němu řítil a málem v něm letěl, ale nějakým zázrakem jsem provedl brzdný manévr s otočkou na pravobok a v podstatě plochodrážním smykem se přes něj dostal. Ale nevím, jaký smyk použil Jiřík, když se v tomto místě při pronásledování Martiny vykoulel. Naštěstí to odnesl jen mírně znečištěný dres a kolena, která si pohotově umyl v Sedloňově ve Zlatém potoce pod nějakým výtokem kanalizace. :-) Taky jsem se v tomto sjezdu snažil pořídit nějaké to akční foto, ale než jsem nastavil nový foťák, byli všichni pryč. Jirka říkal, že to bylo tím, jak byli rychlí, ale možná tak moc spěchali do hospody.

Máme za sebou 16,6 km a jak jsem slíbil, přichází první občerstvovací zastávka. Zajíždíme do klidné a kryté zahrádky, kde je sice ještě zavřeno, ale vzhledem k počtu žíznivých bajkerů nám paní otvírá a brzy přináší objednané nápoje. Jenže občerstvovací zastávka se mění na stanici. Po prvním pivku se na tácku objevuje druhé. Navíc jsme se rok neviděli, takže je o čem povídat a vypadá to, že se nám vlastně ani nechce pokračovat tam někam nahoru na hřebeny. Už nevím, jak dlouho jsme se tu zdrželi, ale bylo to opravdu nezvykle dlouho. Jiří už poslal sms, že jsou s Péťou na Masaryčce, ale tam my to máme ještě hodně stoupání...

Ze Sedloňova se držíme asfaltového výjezdu (já vím, že to měl být okruh s minimem asfaltu), který nás přivádí na žlutou značku. Po vjezdu do lesa na terén se skupina trhá a já cítím, jak se propadám na její chvost. Ale ostatní jsem varoval, jak na tom letos jsem. Setkáváme se až u malého srubu pod levotočivou vracečkou žluté značky. A za svůj pozdní příjezd jsem taky potrestán - neviděl jsem jelena s laní, kteří si to procházkovým tempem zamilovaně šinuli přímo na mé spolubajkery.

Na rozcestí s červenou pokládám dotaz s nabídkou na zajetí na Vrchmezí. Je to jen kilometr a téměř po vrstevnici, a tak mě překvapuje ten nezájem. Pravda, nic zvláštního tam není, ale Frantův nápad, že si stejně tak dobře může vylézt na hromadu klestí, která je tady přímo u rozcestí s tím, že bude mít možná i lepší výhled, nás rozesmívá. Jenže hromada je dobrých 6 metrů vysoká a nikdo z nás by se nechtěl nějakou nešťastnou náhodou probořit do jejího nitra.

Vláďa se nad opravou defektu usmívá. Asi je rád, že si může procvičit výměnu duše!

Takže teď se budeme kamarádit s červenou turistickou značkou. Přírodním povrchem se necháváme vést chvíli dolů a chvíli musíme šlápnout do pedálů. Au, to bolí. Na Masarykovu chatu přijíždím společně s Martinou - byla hodná a počkala na mě.

Už tu je Jiřík s Katkou a chvíli po nás přichází (ano, opravdu přichází!) Vláďa. Má totiž prázdné zadní kolo. A jak se po chvíli dozvídáme, i Jirka přišel k nějakému defektu a s asistencí Franty a jeho fungující pumpičky jej opravuje.

Sedíme zatím venku. Na slunci je příjemně, jen se to chce schovat trochu do závětří. Kromě desítek cyklistů a několika mamin s kočáry se tu promenáduje i jeden tenista. Kde ten se tu vzal...? Vláďa se marně pokouší zakoupit turistickou známku, ale nemají je. Myslím, že se tato situace někde ještě jednou opakovala.

Konečně jsme všichni. Stavíme z kol pyramidu a spolehlivě ji uzamykáme kolem dokola pod okny restaurace. Je čas oběda. Vesměs si ho pochvalujeme, někdy i velmi nadšeně - třeba jako Jirka pečenou kachnu, jejíž kůži opatrně stáhnul, že prý si s ní venku dobře namaže řetěz. I Franta opěvoval provoněného moravského vrabce, ale náchodské nealko pivko už mu tak nevonělo. "To nejhorší už asi máme nastoupáno, ale ještě nás pár pěkných kopců čeká.", ukazuji průběh další trasy na mapě.

Oběd nás posilnil a tak vcelku nadšeně vyrážíme vstříc dalším kilometrům a horské krajině. Škoda, že se tak citelně ochladilo. Museli jsme dokonce přidat další vrstvu oblečení. Od Masarykovy chaty ještě chvíli pokračujeme po červené, ale protože právě tady začíná ta největší prasárna Orlických hor - tedy asfaltová cesta vedoucí přímo po jejím hřebeni - opouštíme značku v levotočivé zatáčce a ulevujeme plášťům na krásném povrchu horské cesty.

Tento úsek si pochvaluje i Jiřík. Akorát Martina se neustále zamračeně dívá střídavě na cestu a na převodník. Ona má vyvinutý hudební sluch a nějaký ruch ji ruší požitek z bajkingu. Má pravdu, něco se dostalo mezi převodník a řetěz a jeden jeho článek se začal rozevírat. Rychlý a odborný zásah je nutný. Vyndávám cestovní nářadí s nýtovačkou, abych rozbitý článek vyřadil. Ale ten se brání. Pomáhá až Frantova nýtovačka. Má sice ztracenou matici z divného šroubu, ale zase větší páku na nýtovačce. Bránící se čep brzy vypadává a článek je nahrazen rezervní rychlospojkou. Převody už zase předou jak mají.

Vynořujeme se u nažehlených cyklistů postávajících u odbočky na Velkou Deštnou. Znovu se tu opakuje situace s nezájmem o vrchol. Ale teď to fakt chápu; počasí se nám začíná lehce kazit a hodně času jsme ztratili při opravách. Raději proto pokračujeme dál. Rychle k rozcestí s modrou, tam vpravo a po necelém půl kilometru vlevo, opět do terénu. Horská cesta se tu klikatí kolem vrcholů Jelenka a Koruna. Nikdy dříve jsme tudy nejeli a tak jsme se nechali zmást první odbočkou, která vypadala, že by nás svedla z našeho směru. Takže jako ponaučení - na první křižovatce u bunkru se držte cesty stáčející se vpravo.

Franta se pral s výjezdem docela úspěšně!

Chátrající Kunštácká kaple

Lehká prověrka techniky přichází na pěšině ke Kunštácké kapli. Nejprve je to spíš prověrka fyzičky - kde jsem propadl - při výjezdu na Tetřevec, ale následnou klesající pasáž kličkujícího singltreku proloženého kameny si skvěle užívám. Já i vidlice mého bajku. I Katka, zachycená v tomto úseku na fotu, se usmívá.

U chátrající Kunštátské kaple zatím Vláďa fotí bajkové kousky, které Jirka předvádí. Asi šlo o jízdu po zadním, která skončila pádem na zadní část těla. Tahle situace pobavila i právě přijíždějícího Frantu. Když už jsme tu konečně všichni, moc se nezdržujeme a hned pokračujeme. Je tu docela chladno a my se začínáme těšit na teplo nižších nadmořských výšek. Nebo že by to byl stesk po pořádném sjezdu?

Frantu pobavil Jirkův pád na pozadí

Po žluté dojíždíme na Zakletý, kde nás trochu zarážejí podivné stroje na třech kolech. Nějaké dvě odvážné dámy, odvážím se říci v pokročilejším věku, se odvažují spustit se po sjezdovce dolů. Ani naše hodnocení chabých brzd a absence pružení je neodrazuje. Tak se raději pouštíme dolů průsekem vpravo, kam vede i žlutá značka. Jenže tady jsme záhy potrestáni za svůj předchozí výsměch. A to 3D pády v rygolech na sjezdovce, které buď nejsou vidět vůbec nebo se jeví naprosto nevinně. Franta to příznačně nazval letecký den. Nejprve padá Jiřík a do pěti sekund i Martina. Já rygoly zatím úspěšně objíždím, dokud se mi jeden nepostavil do cesty. Při zběžném zkoumání se nezdál moc hluboký a tak jsem do něj pomalu najel. Ale asi ho dobře maskovala tráva, protože mi v něm zmizela půlka předního kola a už jsem letěl přes řidítka taky. Po dopadu jsem nejdříve myslel, že je to úplně v pohodě, ale poloha kola ležícího pár metrů pode mnou a bolest na žebrech mě trochu šokovaly.

Chvíli se ještě držíme žluté značky, která nás mezitím zavedla do lesa na cestu vedoucí úvozem. Teď už si jen vzpomenout, kde značku opustit. Alespoň v tomhle se můžu na svůj mozek zcela spolehnout a tak jsem odbočku trefil hned na poprvé. Dalším sjezdem se dostáváme na mostek přes Říčku do osady Rysé. Tam se už trochu unaveně stáčíme vpravo na polní cestu a dál směrem do lesa. Tady mě a Martinu doslova šokuje nová široká cesta vyhrnutá přímo lesem do kopce a vysypaná makadanem. Vypadá to děsivě!

Les opouštíme, ale cesta se dál drží jeho okraje. Míjíme několik chat a křížů. U kapličky si uvědomujeme, že jsme ještě nezvěčnili naši dnešní tlupu a tak to napravujeme právě tady. Podařilo se zachytit pár unavených, ale i usměvavých obličejů v helmách a už zase šlapeme do Zdobnice. Jindy bychom si tu zastavili na další drink, ale dnes to počasí a pokročilý čas nedovolí. Navíc jsme si blbě zajeli při hledání modré turistické značky, abychom zjistili, že jsme před tím byli přímo u ní.

Přichází výjezd lesem. Někoho zastavilo už prudké stoupání (třeba i mě), jiné až mohutný strom padlý přes cestu. Navzdory únavě a dalšímu náročnému stoupání nás ale nejvíc trápí začínající déšť. Nepřekvapuje nás, díky chytrým telefonům Vládi a Jirky jsme totiž věděli, že má přijít před šestou. Jenže právě pomalé tempo, posedávání v hospodách a defekty nás dnes tolik zdržovaly, že ještě nejsme v cíli. Ale o tom přeci ten bajking je, ne? ;-)

I Katka, zachycená v tomto úseku na fotu, se usmívá.

Na turistickém rozcestí Nad Zdobnicí se rozhodujeme pro změnu. Pojedeme nejkratší cestou na Polanku, kde chceme pokračovat sjezdem podél Kněžné. Jenže déšť přidává, když jedeme podél ohradníku pastviny po pěšině značené modrou turistickou značkou, která mimochodem docela slušně zarůstá a mizí v okolních keřích a rozrůstajících se stromcích. Nad Kačerovem už prší docela slušně a navíc se ještě více ochlazuje. Všichni se shodujeme na tom, že chceme co nejrychleji a nejsnažší cestou do Skuhrova. Škoda, sjezd podél Kněžné byl posledním pěkným terénním úsekem, ale bohužel ho musíme vynechat.

Od Kačerova jedeme přímo na Uhřínov a Debřece. Na začátku jsme se chtěli asfaltu vyhnout a teď za něj budeme vděční. Valíme po něm co nejrychleji, teď už celí mokří, šleháni studeným větrem a deštěm, jehož kapky ostře štípají do očí. 'Bol to masaker!', jak by řekla naše kamarádka Vlaďka. Na parkovišti ve Skuhrově se rychle loučíme s nadějí na lepší počasí pro příští bajkové výšvihy. Možná i na dokončení toho dnešního podle původně plánované trasy.

Další informace:

• Detailní mapa trasy a gps ke stažení na Cykloserveru.
• První občerstvení jsme si dopřáli v Sedloňově v penzionu Hrad.
• Oběd byl na Masarykově chatě. Škoda, že tu není venkovní posezení.
  
• Další možnost občerstvení je ve Zdobnici, kde máme dobré zkušenosti s hotelem Zdobnice.