Cinque Torri z Passo Giau

Hledal jsem nějaký kratší rozumný pěší okruh v Dolomitech, po kterém bychom byli schopni ještě dojet k moři. Vzpomněl jsem si na jeden výšlap, který jsme tu absolvovali v rámci zájezdu zaměřeného na feraty a zvolil okružní trasu ze sedla Passo Giau k rif. Averau a dále k Cinque Torri, kterou jsme podnikli následující den po noci pod širákem.

Noc v Dolomitech

Jsme úplně uchváceni krásou a dominantními masivy a vrcholy Dolomit. Byl jsem tu poprvé a naposledy v roce 2000, kdy jsme tu toho pochodili poměrně hodně, a skoro bych na tu nádheru zapomněl. Je nám jasné, že jeden den a jedna túra nás nemohou uspokojit. Podél silnice je to každou chvíli nějaké parkoviště s nástupem na túry nebo kemp. Už jen ta projížďka po klikatící se silnici spoutané horami je zážitek.

Už dopředu jsem si na mapách vyhlédnul jedno parkoviště, kde bychom mohli přenocovat a odkud to nebudeme mít daleko na východisko zítřejší túry. Sice jsme cestou viděli i jiná pěkná místa, kde by se dalo přečkat noc, ale rozhodli jsme se držet plánu. Přijíždíme sem v podvečerních hodinách a parkujeme mezi asi 9 dalšími auty. Některá ještě večer odjela. Bylo jasné, že tu nebudeme spát sami a dokonce i češtinu jsme slyšeli. Dali jsme si výtečnou polévku z konzervy (zakoupeno v Rakousku) a ulehli pod hvězadmi. V noci pofukovalo a spadlo i pár kapek, ale naštěstí nakonec nepršelo.

10. července

Nuvolau a Cinque Torri z Passo Giau

Hledal jsem nějaký kratší rozumný pěší okruh v Dolomitech, po kterém bychom byli schopni ještě dojet k moři. Vzpomněl jsem si na jeden výšlap, který jsme tu absolvovali v rámci zájezdu zaměřeného na feraty a zvolil okružní trasu ze sedla Passo Giau k rif. Averau a dále k Cinque Torri.

Brzy ráno jsme po krátké snídani pobalili a hned jeli dál. Projíždíme malebnou a ještě trochu rozespalou Cortinou, ale na jejím konci při výjezdu na SR48 se před námi i za námi objevuje stále více aut, až postupně zpomalujeme v dlouhém vláčku. Naštěstí na odbočku SP638 k pasu Giau už zatáčíme jen my a dvě další auta. Silnice plná utažených serpentin a ostrého stoupání je také zážitek. Mám pocit, že v některých zatáčkách otáčím volantem na doraz. Jak jsme tudy mohli projíždět autobusem!?

Zastavili jsme u silnice nahoře v pasu. Je polojasno, chladno - teploměř v autě ukazuje 12°C - a dost fouká. Za chatou u parkoviště se na pojujeme na turistickou trasu a pod výraznou věží Ra Gusela míříme vlevo. Od jihu po západ se nám otvírají pohledy na okolní hory, hlavně na dominantní masiv Marmolady, vzdušnou čarou vzdálený 17 km, s nejvyšším vrcholem Punta Penia s nadmořskou výškou 3343 metrů, na kterém se nedávno odehrála tragédie, když odtržený kus ledovce zavalil několik turistů. Na vzdálených vrcholcích se střídá slunce a stín od plovoucích mraků. I my střídavě zapínáme bundy podle toho, jak na nás svítí. Ale je to lepší než aby bylo horko, jak si tu pamatuji tenkrát.

Když jsme procházeli pod sedačkovou lanovkou spojující chaty Fedare a Averau, turistická pěšina se změnila ve štěrkovou cestu, která začala výrazně nabírat výšku do sedla k chatě Averau. U chaty si chvíli sedáme jen na malou sladkost a dětem slibujeme, že na chatu, kde si dáme oběd, je to už jen kousek. Prohlížíme si fotky z 1. světové války umístěné venku před chatou vyobrazující momenty, kdy se přímo v těchto horách odehrávaly těžké boje a navíc v pro nás v neuvěřitelných podmínkách a rozhodně ne v takovém vybavení (oblečení), které máme k dispozici dnes.

Z druhé strany sedla je už vidět na Grande Torri, výraznou sklaní věž obklopenou menšími, která ale proti masivu Tofano v pozadí přes údolí nakonec působí titěrně. Což teprve pak chata Rf. Scoiattoli, na kterou se děti už dlouho ptají, protože jim tam slibujeme oběd. Mezi Averau a Rf. Scoiattoli je živý provoz turistů v obou směrech. Scházíme dolů a nejprve míříme k Cinque Torri. Neustále ji fotím a už tady přemýšlím, který z těch záběrů bude ten nejlepší a které nakonec vymažu. Zlatý kinofilm. To jsem udělal maximálně tři fotky z různých pohledů a bylo.

Hladoví nakonec míříme do chaty. Venkovním plátěným přístřeškem cloumá silný vítr, který tu fouká daleko víc než nahoře v sedle. Procházíme zastřešenou terasou plnou lidí a vstupujeme do samotné dřevěné stavby chaty. Uvnitř je útulná restaurace s krásným výhledem - a hlavně volným stolem. Navíc se u nás zastavuje příjemná obsluha s informací, že se právě otvírá kuchyně a že si za chvíli budeme moct objednat. Po chvíli sezení na lavici jsem navíc zjistil, že se tu topí. Tak to se nám pak vůbec nebude chtít ven. Jídlo opět výtečné, pro nás čtyři včetně pití za 47 EUR.

Z chaty se jdeme samozřejmě ještě podívat na Cinque Torri a pak už scházíme do malebného zeleného údolí, kterým se proplétá krásná pěšina směrem k Crepe dei Ronde. Je tam turistický ukazatel, ale hlavně se tu schází skalní zlom po klikatící se pěšině. Ta se dále drží okraje masivu Averau a neustále stoupá a zase klesá. Na základě prohlídky mapy jsem nic takového nečekal a myslel jsem, že návrat tudy bude už naprostá pohoda a rychle budeme zpět u auta. Ale to jsme si museli ještě zasloužit. Děti prohlásili, že zítra už opravdu chtějí netúrovat a odpočívat. "Opravdu?", ptají se nedůvěřivě, když s nimi souhlasíme, slibujeme jim několik dní odpočinku a navíc s překvapením.

Na druhou stranu je pravda, že to tu bylo velmi hezké. Tady se nám nabízejí výhledy na východ a jiho-východ, postupně, jak se stáčíme, i na jih. U velkého kamene, který vypadá jako jehlan zapíchnutý špičkou do země, se zastavujeme na malé občerstvení. Pak míjíme odbočku na ferratu vedoucí k chatě Nuvolau, kterou jsem tu minule lezl nahoru, ale vůbec si to místo nevybavuji. Ještě chvíli a pěšina mezi skalami se stává pěšinou na louce. Už vidíme silnici i místo, kde parkujeme.

Balíme a po silnici plné zatáček sjížíme do Selva di Cadore. Už dlouho jsem si nezatočil volantem jako dnes. Pak už směr Longarone a dál k moři na pár dní pohody, než zase zamíříme na sever do Alp.