Krátký okruh Stolovými horami

Už je to dlouhých šest let, co jsme naposledy pojezdili v parádních terénech za hranicí s Polskem. Jedno z letošních předsevzetí proto bylo zajet se sem zase podívat, konkrétně na krátký okruh Stolovými horami, který nás v roce 2010 hodně bavil - a to i přesto, že jsme sem zajeli až na poslední den naší třídenní akce. Natěšen vyrážím ze Slavného.

Trasu po české straně beru jen jako dopravu na místo, takže jedu nejkratší a nejpohodlnější cestou na Pánův kříž a pak sjezdem k Machovskému kříži, kde jedu s jistotou rovně na modrou turistickou značku do Polska. Pod koly se vine pěkná lesní cesta, úplně jsem to tu zapomněl. Při výjezdu z lesa raději kontroluji mapu, protože to opět nepoznávám. Stačí pár let a já zapomněl cestu. Ale jsem správně a po modré dojíždím do Pasterky. Tady už přicházejí úseky, které mi pevně utkvělyv děravé paměti, takže frčím s jistotou přes louku do lesa, na mapě je tato cesta značena zelenou.

Po pravé ruce mám krásnou Hejšovinu, která mi brzy mizí z očí a já se musím soustředit na cestu před sebou, protože přichází první sjezd. Jenže dnes je opravdu hodně rozbitý a já mám pocit, že dříve to tak nebylo. Nebo jsme technicky zvládli víc? Obojí je možné. Když už bych si měl trochu vydechnout na krátkém úseku lesní cesty, přichází další nepříjemné překvapení v podobě gigantických a navíc pěkně rozbahněných kolejí od lesního traktoru, který hlasitě blafe asi 30 metrů přede mnou. Raději zastavuji a čekám, až si mě řidič všimne. Kdyby o mě zavadil kládou, ani by to nepostřehnul. Naštěstí už mu pod nos asi hodně voní svačina a tak vypíná motor a vystupuje. Před kabinou se baví tím, jak zapadám do bláta a z hlubokých kolejí mi vyčuhuje jen vrchlík přilby.

Z této rozprasené cesty odbočuje ten hezký úsek žluté značky vedoucí po singlíku na vyskládaných kamenech a obohacený několika schody. Další překvapením jsou ale nově zbudované podpěry plotu zasahující do pěšiny, takže jízda podél plotu už není tak komfortní. O kousek dál potkávám školní výlet. Nikdy dříve jsme tu nikono nepotkali. Singlík končí, přichází esíčko mezi kameny dolů k malému brodu. Kameny jsou zarostlé a před brodem jsou klacky a větve.

Najíždím na širokou cestu klikatící se po vrstevnici a mírně stoupající k východu značený červenou turistickou značkou. Tady není kam zabloudit. Řadím těžší převod a uháním. Přejezd silnice, průjezd parkovištěm a jsem zase v lese. Bručení nevydává žádné auto ani traktor, ale můj žaludek. Proto se zastavuji u rozcestníku, kde budu pokračovat vpravo, na krátkou svačinu z vlastních zásob.

Posilněn mířím po stále široké kamenité cestě na jih a po chvíli se napojuji na žlutou značku. Zase se objevují úseky, které se mi taky vymazaly z paměti, ale i místa, která si pamatuji. Někde krajinu změnila vichřice a odhalila skály, kterté dříve nebyly vidět. Jsem u odbočky na zelenou, na kterou jsem se moc těšil. Je tu úzká dřevěná lávka zbudovaná nad mokřinami a jízda po ní není těžká, ale vyžaduje sebedůvěru. Den plný překvapení pokračuje - zírám na novou a úplně luxusní širokou dřevěnou lávku s naprosto plynulými spoji, takže dnes byste to dali všichni. Teď už je to nuda a žádná prověrka rovnováhy a morálky.

Tak jsem se alespoň na konci pokochal výhledy ze skal Puchacza a vrátil se zpět po dřevěné dálnici na rozcestí. Odsud bych měl pokračovat po zelené na severo-západ, ale doma jsem našel v mapách nějaké cesty pokračující rovně, tak je zkusím. Mohl bych se tak vyhnout technickému úseku s mnoha kameny a kořeny.

Od konce lávky jedu spíše vlevo po lesní cestě, která se postupně stáčí vpravo. Kvalita cesty se zhoršuje a po chvíli je přede mnou asi 25 metrový úsek zaplavený vodou a pokrytý zeleným žabincem. Ten se ale dá ještě v pohodě projet. Na brčálově zelené hladině po mně zůstal podélný řez. Jenže pak už skoro jen přeskakuji z jedné strany zbytků cesty na druhou, z kamene na kámen, až se cesta úplně ztratila. Vpřed mě pohání už spíš jen ta představa, že bych se musel tím neterénem vracet asi 1 kilometr, který jsem už zdolal. Ale nakonec nemám na výběr a zpátky stejně musím. Ani to tak nebolelo.

Vracím se tedy kousek a ze zelené značky odbočuji vlevo na žlutou. Hned na kraji pěšiny prostupující mezi stromky mě čeká první nástraha v podobě maléhoh švihu nahoru přes kameny. Podařilo se a já se pouštím do boje s na pěšině plné hupů, kamenů a kořenů. Dnes se mi daří výjezdy. Nějak jsem se do toho opřel a jede to, až jsem z toho sám překvapen. Že by se mi bike odměňoval za to, že jsem ho po dlouhé době zase vzal do pořádného terénu?

Před bikem se objevuje oblý velký balvan, který není kudy objet. Musím na něj. Nadhodit přední kolo, pořádně šlápnout a odlehčit zadnímu. Uff, jsem na něm a pokračuji dál.

Prostudoval jsem si mapu a teď přemýšlím, kdy se objeví pěšina vpravo se sjezdem dolů, abych nemusel bike přenášet přes skály. První náznak pěšiny končí v houští, ale kousek dál se objevuje průsek v lese s nějakými zábranami proti vodní erozi. Pokud nechci nosit bike na rameni, musím dolů tudy. Shora se to nejprve zdálo jako nemožné, ale nakonec šla najít celkem pohodlná stopa a po několika metrech přijíždím dolů na cestu, na kterou jsem se potřeboval dostat.

Po cestě jedu zase jen chvíli, dokud se neobjevilo rozcestí se značku vlevo nahoru. Z dřívějška už vím, že se po ní dostanu už za úsek s Bialymi skálami a budu moc pokračovat v jízdě. Zelená značka mě opět přivádí zpět na žlutou a já, natěšen na parádní singl, odbočuji vpravo. Při poslední akci jsme si tento úsek moc užili a prosvištěli ho tak rychle, že jsme ho ani nevyfotili. Nevyfotím ho ani dnes. Nevím, co se za těch šest let stalo, ale drkotám po rozbité pěšině, která měla být parádní závěr úseku přes Biale skaly. Dnes je samý kořen.

V závěru mě zase čeká nová a opět velmi široká lávka, která nahradila tu starou. Teď už dojíždím po lesní cestě a později po silnici do Karlowa. Tady se to ale změnilo! Kde je to zapomenuté místo mezi horami s dvěma stánky s občerstvením? Dnes je tu celá kolonáda malých restaurací a stánků, vydlážděná cesta vedoucí až ke vchodu na Hejšovinu, hlučný dinopark a mraky lidí. V jednom ze stánků si dávám výborný kebab (připomínám, že je tu možné platit v Kč) a sleduji ten frmol.

Z Karlowa jedu zpět k hranicím klasicky po modré na severo-západ. Přejíždím krásné louky s výhledy na Broumovské stěny, Policko i Krkonoše a masiv stolové hory Hejšovina nechávám za zády. Krátký úsek lesem končí hupem na kolmou polní cestu. Vzpomínám, jak tu minule Jirka s Frantou skákali... Že já vůl skákal! Nejdříve jsem byl rozhodnut, že to jen normálně projedu, ale když jsem ten hup nahoru na louku viděl, přišlo mi to v pohodě. Jenže jsem letěl dál a výš, než jsem očekával a uměl ustát. Dopad byl tvrdý.

Rozbitou cestou podél hranice si pamatuji, ale následná pěšina mi dříve přišla v pohodě. Dnes mám pocit, že je nějak moc rozbitá a asi na dvou místech sjíždím velké šutry. Ale už jsem na louce a odbočuji vpravo k hraničnímu přechodu a do Machovy Lhoty. Tam se napojuji vpravo na cyklotrasu 4002, ze které odbočuji vlevo na modrou značku. Nad Bělým modrá mizí v porostu a tak to nakonec sjíždím nejkratším odhadovaným směrem do Bělého. Přijíždím k rybníku a zkratkou přes louku mířím na polní cestu, kterou tu znám a která bude pohodlnější než jet po značce lesem. Ale cesta nikde! A to jsme tudy kdysi projeli i s osobním autem. Človek sem pár let nezavítá a vše je jinak. U Barešova kříže zatáčím už po známé cestě směr Slavný.

Závěr

Přijde mi, že tento okruh kolem Hejšoviny a přes Biale skaly, který jsem měl tak rád, ztratil to, co ho dělalo zvláštním - úzké lávky, krásné pěšiny a přírodní singly. Teď už zbylo jen hodně ježdění po širokých cestách.

Mapu trasy i s gps najdete Cykloserveru.