Výletní cestou na Monte Piana

Původně jsme vyjeli k bezvýznamné hoře, která by nám měla poskytnout výhled na významnou dominantu Dolomit - Tre Cime. Informováni o možné zácpě a přílišném návalu lidí jsme přesto naivně vyrazili s tím, že tam kam potřebujeme nikdo další nepojede a my v klidu zastavíme před mýtem na odbočce Misurina Casello.

Dnes ráno carabinieri uzavřeli cestu hned u odbočky u Lago di Misurina kvůli totálnímu dopravnímu kolapsu. Otočili jsme to tedy a zaparkovali u Misuriny, dokud to jde. Původně jsme pro dopravu sem hodlali využít shuttle, ten se ale musí rezervovat a na následující tři dny nemá volný termín. A to jedna jízdenka stojí 22 EUR. V záloze máme ještě výšlap na Monte Piana, jehož začátek jsme si umístili k Lago di Misurina.

Od začátku jsme byli mile překvapeni, jak klidná byla cesta. Obklopoval nás les, ve kterém byl příjemný a vítaný chládek, a my pohodlně stoupali po zpevněné cestě, aniž bychom byli obklopeni davy lidí. V průběhu stoupání nás však začala míjet terénní auta plná turistů, kteří zřejmě preferovali rychlejší a pohodlnější způsob, jak se dostat na vrchol.

Povrch cesty se měnil – střídal se asfalt se štěrkem. V závěrečné fázi jsme sice opět narazili na asfaltovou cestu, ale rozhodli jsme se pro alternativní trasu zkratkou po úzké klikaté pěšině vedoucí prudkým svahem. Co se týče délky, šlo skutečně o zkratku, ale z hlediska času by bylo rychlejší pokračovat po silnici. Ale to by nebylo ono. Po pravé straně se postupně vynořuje dominantní skála a my se postupně ptáme sami sebe, kde že je za ní schována Tre Cime.

Došli jsme k chatě rifugio Angelo Bosi a pokračovali dál na vrchol Monte Piana. Postupně se otevíraly dechberoucí (no neomdlévali jsme ani se nedusili, ale teď mě nenapadá jiné slovo) výhledy na okolní hory a krásnou krajinu. Procházeli jsme jak mezi zákopy, tak i přímo nimi, které jsou připomínkou smutné, ale i fascinující válečné historie tohoto místa. Tady nahoře je nám jasné, že celou dobu Tre Cime fotííme ani to nevíme. U západního okraje Monte Piana jsme si užili pohled dolů širokou a hodně divokou průrvou.

Takovým malým okruhem po vršku hory jsme se vrátili k chatě, kde jsme si dopřáli zasloužené občerstvení. Nebyl tu moc velký výběr, jak jsme byli zvyklí jinde, ale jednoduché jídlo nebo polévku jsme tady dostali. Navíc byla paní provozovatelka hovorná a komunikativní.

Cesta zpět už byla volba pohodlí – šli jsme po asfaltové silnici, což bylo mnohem snazší než slézat prudký svah, kterým jsme vystoupali nahoru. V zatáčkách úzké silničky bez svodidel bylo jasné, co se myslelo doplňkovou tabulkou pod značkou s vykřičníkem s textem Strada senza barriere.

Celý výlet byl mixem absence davů lidí, historie i krásné přírody a přestože byl původní plán jiný, byli jsme s dnešním dnem moc spokojeni. A také si řekli, že do těchto přelidněných končin se až do konce dovolené nevydáme.