Přejezd Krkonoš

O přejezdu Krkonoš z Harrachova do Trutnova mluvíme už hezky dlouho, ale teprve letos přišel jeden z nás s konkrétní představou a hlavně jasně daným datem, kdy se ukáže, jestli to dokážem nebo nedokážem. Takže tímto Ti, Fando, fakt děkujem.

Je docela chladné sobotní ráno, takže kolena a rukávy mám na sobě a pomalinku vyrážím na domluvené místo, kde mám být před sedmou, abychom v klidu naložili bajky na auto a vyrazili do Harrachova. Asi minutu před sedmou zastavuji u Fandy. Dlouho po sedmé přijíždí auto, pak se vybelhá Jirka, který nás předtím nenápadně sledoval z okna a pak někdy přijde Tůra, který také bydlí na dohled odtud. Jsme kompletní. Přidělat tři kola do držáku, aby se tam nepošťuchovala a jedno rozložené do kufru, je pro nás, zdá se, nadlidský úkol, ale s pomocí červené izolepy a pár hadrů se to přeci jenom podařilo a konečně vyrážíme. Na druhou stranu, docela jsme se u toho nasmáli. Odjezd plánovaný kolem sedmé se tak nějak posunul před osmou.

Cesta probíhala bez problémů. Fanda připravil a pro jistotu zalaminoval hned tři mapy a vtipně poznamenal, že když jako jediný jedu s batůžkem, tak ty mapky, skoro formátu A4, už do něj nějak vsoukám. Za okny začalo svítit sluníčko, Jirka usínal, Fanda koukal ven na ty kopce, řidič řídil, Tůra mu radil a já tu a tam nahlédl do map, nevěřícně zakroutil hlavou a začal minimálně začátek měnit…

Před půl desátou zastavujeme na autobusáku v Harrachově. Bajky složíme do provozuschopného stavu a myslím, že kolem 9:45 vyrážíme směrem domů, do Trutnova. Ne po silnici, ale hezky do neznáma, přes kopečky. Je hezky, sucho a pohled na oblohu nevěstí nic špatného. Původní plán – po modré kolem Mumlavských vodopádů a přes kopec po žluté na Dvoračky se mi nelíbil a tak jsem to změnil.

Před odjezdem z Harachova.

Z nedaleké lampy pouličního osvětlení na nás vykukuje zelená značka a vede nás po asfaltu, přes Rýžoviště, do lesa a prvního stoupání. Tůra nám trochu poodjel, ale z očí nám nezmizel. Cesta je mokrá a pod stromy je chladno, ale kolena a rukávy fakt brát nehodlám, protože se jistě během stoupání dostatečně zahřejeme. Co tady mohlo být zajímavého? Baráky, veliký hotely, vleky… prostě nic. Určitě se asi ale změnil sklon kopce – na prudší. Pánové, mám okno! Vůbec nevím, kudy jsme to jeli… Ještě si pamatuji velké rozcestí, pak kousek pěkné cesty a příjezd na asfaltku, po které jedeme vlevo do kopce. Po pravé straně v údolí je nějaké město a někomu jsem říkal, že to Harrachov být nemůže. Když se blížíme ke Dvoračkám, vzpomínám si, že jsme tudy šli kdysi s Mirkem a v tom si uvědomuji, že to dole musí být jenom Rokytnice nad Jizerou. U boudy (1 125 m) si Jirka s Fandou vynutili společné foto. Jdu pro známku, ale na baru nacházím jenom prázdný stojánek. To už je letos poněkolikáté, že známky někde nemají. Tak ať odlepí všechny symboly, že je vedou a bude klid, nikdo je už otravovat nebude, že chce ten malý kulatý kousek dřeva!

Dvoračky.

Sjedeme krátký prudký kopec a v lese dáváme pozor na protivný odvodňovací kanály. Hned na prvním rozcestí zastavujeme. Na Rezek nepojedeme a místo toho míříme vlevo po zelené a vlastně tak už Harrachova jedeme po páteřní cyklotrase 1A. Následuje rychlý sjezd po asfaltu. Pak musíme prudce vlevo a po pohodlné lesní cestě mírně nahoru, ale pak už zase jenom dolů, až přijíždíme na silnici. Moc značek jsem během sjezdu neviděl a tak mám stále pocit, že jsme jeli trochu jinak, ale to nic nemění na tom, že jsme tam, kde jsme měli být. Musíme po silnici až na Horní Mísečky (1 025 m). Stoupání se pěkně vleče. Jirka s Tůrou nám ujeli, pak za chvíli koukám jak se mi i Fanda vzdaluje. Nahoře zastavujeme u mapy a vymýšlíme kudy dál. Složité to není, protože jsme na kopci a Špindl, kam směřujeme, je někde dole pod námi, což znamená jediné – sjezd!

Červenou značku bychom už měli. Už se odtud jenom nějak vymotat. Značení je tady poněkud nespolehlivé a tak se najednou stalo, že Tůra vidí posekanou sjezdovku a už tam jede, Jirka s Fandou pak míří za ním a já jedu po značce kolem. Přijíždím někam, ani nevím jak bych to popsal, ale nikdo z nás tady není. Vracím se a zatáčím vpravo, abych zjistil, že to po louce byla vlastně jenom zkratka a že to tady Tůra zná. Kde je ale Jirka s Fandou? Přijíždí za chvíli po cestě, kudy jsem se sem dostal i já.

Před námi je sjezd Turistické sjezdovky (nebo Vodovodní cesty, jak chcete) do Špindlu. Pro jistotu radím jet opatrně, ale je mi jasné, že je to marné. Nedávno tady někde totiž jeden mladík vyletěl z cesty někam dolů do stromů. Snad neměl helmu a prý ani jeho kolo nebylo vhodné na tuhle cestu. Jedu napřed, abych konečně udělal nějaké fotky. Je to široká prašná cesta s kamenama, ale dá se to tady slušně valit, ale je nutné dávat pozor u odvodňovacích kanálů. Pěší naštěstí mají rozum a tak se drží u strany. Zastavuji, připravuji foťák a dávám se do řeči s mladými lidmi s kočárkem, kteří obdivují, jak rychle jsem to jel. Jenom jim odpovím, že pojedou ještě tři a že jsou ještě lepší než já. „Už jedou!“ Byl to takový fofr, že ani foťák nestihl udělat pár fotek v režimu sekvenčního snímání. O kousek níž zastavují a pak se rozjíždíme do další části sjezdovky. Prostě paráda! Brzdíme na silnici nad domy a pomalu mezi nimi sjíždíme do centra českého Aspenu.

Usedáme na jednu z mnoha zahrádek, na kola vůbec nevidíme, ale touha po pivu u některých z nás (3/4) je silnější než strach o bike. Hodnotíme dosavadní průběh akce, vymýšlíme kudy dál, zjišťuji, že fotky ze sjezdu stojí za prd, jak moc rychle všichni jeli, radar neukazuje žádné nebezpečí shora a tak se nijak netrápím černým mrakem nad námi, protože stejně pojedeme pryč. Jo a shodujeme se na tom, že oběd dáme jinde, kde bude větší klid a kde nechodí rádoby Krakonoš a neleká slušné bajkery.

Fanda ve sjezdu z Míseček do Špindlu.

Od zahrádky jedeme po modré značce směrem ke Svatému Petru. Stejný nápad má bohužel i spousta aut a tak rádi začínáme stoupat vpravo do kopce po panelce na Hromovce. Některá auta prostě jezdí všude… Stále stoupáme a velice pomalu se vzdalujeme Špindlu a černému mraku. Na rozcestí pokračuje ve stoupání zpevněná cesta, žlutá značka a cyklo1A, vše v jednom, mírně vlevo, ale Jirka vyčetl z mapy, že pokračovat po modré bude lepší, protože i ve skutečnosti to vypadá na pěknou cestu, která bude ještě asi dva týdny průchozí, než ji z pro nás neznámých důvodů zavřou, jak to píšou na rozcestí. Skutečně. Nádherná lesní cesta, bláto, kaluže, kořeny, kameny… Prostě pohádka. Jenom ten sklon mi dělá starosti - stále klesáme a místy docela dost. Projíždíme oborou na přezimování zvěře. Tak proto cestu zavírají. Všechno hezké jednou skočí a jinak tomu není ani tady.

Zastavujeme na nové cestě z takových těch malinkatých kamínků, jak jsou tady, v Krkonoších, strašně v módě. Modrá je dál zatarasená, protože asi čekají na materiál na cestu, jedna zelená pokračuje vpravo prudce dolů – to nepotřebujeme a tak se nedá nic dělat, otáčíme hlavy na druhou stranu. To co tam vede, se ani náhodou nedá nazvat cestou. Je to strašně prudký a ke všemu je to směs bahna, balvanů, vody, mechů a vysoké trávy s příchutí několika popadaných stromů. Zato to tady ale pěkně žije – mouchami a teď jim přišlo jídlo přímo pod nos. Jako první to zkouší Tůra, ale dlouho mu to nevydrží a pak se přidává Fanda, který předvedl i pár kabaretních čísel. Asi kilometr prudkého stoupání po pěšině kolmo na vrstevnice máme za sebou a ocitáme se na nějaké cestě vedoucí zleva doprava nebo obráceně. Zelená pokračuje beze změny ve stoupání do nebe. Tam to ale asi bude lepší, protože k nám z toho směru sjíždí jeden biker za druhým a pokračují ve sjezdu dolů. Zdá se, že to umí, takže si to asi užijí. Prý jedou z Krásné Pláně, kam my potřebujeme a tak hurá ještě necelý kilometr pěšky do nebe.

Jedno z nejhezčích dnešních míst - obora kousek za Špindlem.

Konečně se dá jet. Přejíždíme na druhou stranu kopce, která je ve znamení děsně prudkého sjezdu s rigolama pro vodu. Nechápu jak to ti tři udělali, že to sjeli, ale já asi stárnu, bojím se, jsem moc opatrný a ještě k tomu asi nezvládám techniku jízdy z nesjízdných kopců. Přiznávám, že po těch posledních dvou pádech jsem opatrnější, ale to asi bude tím, že ruka ještě bolí a nehodlám na ni padat. Jsem dole a jedeme dál. Uháníme po asfaltce dolů kolem Hnědých skal. Pak dvakrát vlevo a už vidíme Hříběcí boudy a těšíme se na oběd. Marně. Už tady nevaří pro normální lidi, jenom pro ubytované. Jenom vývar nechceme a tak jedeme kolem další boudy opodál stojící, ale se stejným výsledkem. Tady nám pán doporučí nějakou boudu, kde prý určitě vaří a ještě nám doporučí, že nemá cenu jezdit do prudkého kopce po červené značce, když to můžeme v pohodě objet. Jak tak koukám doma do mapy, asi to byla cyklotrasa číslo 18. Prostě stále lesem po asfaltce do kopce. Že už dlouho nesvítí sluníčko nás nějak moc nebere.

Nekoukáme nad sebe. To možná byla chyba. Jirka jde vepředu, Tůra to jistí vzadu a když jsem předjel Fandu, už jsem si jenom hlídal Jirku. Spadlo prvních pár kapek, ale nic vážného. Ten kopec mě už nebaví, tuším jen, že se stáčíme nějak moc vlevo a napadá mě, že po té červené by to bylo snad rychlejší. Hlavně pořád nevím, kde by jako mělo být jídlo, když široko daleko nic není. Kapek začíná být nějak moc, už není suchá cesta. Dobrá, krapet prší, ale bouřka v dálce ještě nic znamenat nemusí. Přijíždím už docela za deště na rozcestí, které je mi povědomé. Ukazuje Tetřeví boudy vpravo a tuším, že nějakých 6 km.

Tlačení kola na Krásnou Pláň. Opravdu je to do kopce.

Křiknu na Jirku, aby se vrátil, že musíme udělat brífink, ale on to zjevně nepochopil a raději se schoval před kapkami pod strom. Přijíždí fanda a zalézá pod smrček na druhé straně cesty. Tůra se schovává u mě. Takhle přečkáme pár větších kapek, ale začíná být jasné, že ten mrak nad námi jen tak nezmizí a déšť neustává, možná naopak. Jirka přijel k nám. Nějak se nemůžeme domluvit kam nás ten chlápek vlastně poslal, protože žádná bouda v dohledu není, tahle cesta vede směrem na Rennerovky. Pár bud tam stojí, ale fakt nemám pocit, že by se v některé z nich vařilo. Na Rozcestí určitě. Radar ukazuje neměnný mrak přímo nad námi, bouřka je někde před námi, stále je dost slyšet. Nakonec padá rozhodnutí, že pojedeme na Tetřeví boudy.

Za chvíli zastavujeme a hledáme alespoň nějaké místo, kam moc neprší. Pohled do míst, kam máme jet je děsivý – šedivo a nic není vidět, jak prší. Daří se mi schoulit se do vysoké trávy pod smrček. Chvíli to funguje, ale pak už prší i skrz jehličí a začíná mi být zima. Jeden cyklista jede kolem a říká, že tam prší tak moc, že to otočil a vrací se. Nemá cenu na něco čekat, protože pršet jen tak nepřestane. Stejně jsme mokří a tak pojedeme dál. Než natáhnu rukávy a vestu, tak mi ujeli. Přišel jsem na to, že uprostřed kamenité cesty se drží nejméně vody, takže mi necáká voda ze zadního kola na kalhoty. Cesta trochu klesá a podle vody v potoku zjišťuji, že tady toho napršelo docela dost. Poslední krátký výjezd a jsem na zelené značce a asfaltce. Tady už teče tolik vody, že za chvilku jsem úplně durch, navíc až k Tetřevím boudám je to z kopce.

Situace vypadá takto – slejvák neustává, cesta je jak potok, brýle mám mokré, že skrz ně ani nevidím a navíc mi do očí natekl nějaký humáč a pěkně to štípe, takže jedu krokem z kopce a koukám jenom pravým okem. Proti mně jedou nahoru dvě kola a není to nikdo z nás. Aspoň, že v tom nejsme sami. Terénní vložkou vlevo se vyhýbáme Tetřevím boudám a tady mě začalo štípat i pravé oko, takže nevidím už vůbec nic. Překvapuje mě, že mi není taková zima, jakou bych čekal.

Na dalším rozcestí už ani neřešíme kam pojedeme na oběd, protože při pohledu na nás je jasné, že na nás nikde nebudou zvědaví. Fanda navrhuje cestu pod Václavákem vlevo a kolem bývalé kozí farmy dolů. Já jsem toho názoru, že za stávajících podmínek nemá ani cenu vyhledávat terén a být ještě od bahna, stačí že jsme celí promočení. Oznamuji, že tady končím a nejkratší cestou jedu dolů do Pece a po silnici domů. Jedeme všichni kolem Zahrádek dolů. V peci jede Fanda s Tůrou podél potoka. No jo, ale jak rychle! A to tam je kamenitá cesta! Tam jezdím pomalu i za sucha. Na silnici z Pece jsme nasadili neskutečné tempo. Suchý Maršov záhy vystřídá mokrá Svoboda nad Úpou a za chvilku jsme ve slunečném a suchém Trutnově.

Tak jsme dneska zjistili, že přejezdem Krkonoš z Harrachova do Trutnova získáme minimálně 68 kilometrů ani ne za 4,5 hodiny čisté jízdy. Sice se asfaltu zcela vyhnout nedá, ale i na těch pár kopcích se najde slušná cesta, která potěší, jako třeba průjezd oborou za Špindlem. Sice jsme byly odměněni tlačením kol, ale bylo to jenom jednou za celý den a tak se to vydržet dá. Také už víme, kde se určitě nenajíme, což je pro příště dobré vědět. Asi by to chtělo zapracovat na úseku mezi Dvoračkami a Mísečkami, protože tam se zbytečně moc klesá, aby se vše zase vystoupalo po silnici. Z Harrachova moc tras na výběr není a možná i ze Špindlu, ale ten není zase tak daleko, abychom něco nenašli. Díky nepříznivému počasí jsme vynechali dojezd do Trutnova kolem Černé hory.

V autě mě napadlo dát Luční boudu, když už budeme v těch místech, ale to už by bylo o něčem jiném a časově náročnější. Sice jsme na kola sedli před desátou hodinou, ale dokážu si představit start kolem deváté. Hodinka navíc se vždycky hodí. Důležité je, že jsme si to dnes užili, bavili se a máme základ pro příště.