Proč neplánovaný? Protože původní plán byl rychlý výstup na Ankogel z Mallnitz přes chatu Hannoverhaus. Z Čech odjíždíme s informacemi o přechodu fronty v noci ze čtvrtka na pátek a v pátek dopoledne, zprovozněné lanovce Ankogelbahn a otevřené chatě Hannoverhaus. Ale realita nás nakonec zavedla na, mně do té doby zcela neznámou třítisícovku, Säuleck.

Sbaleni odjíždíme na 700 km dlouhou cestu přes Prahu, Linz, Salzburg a Spittal do malého horského městečka Mallnitz, které je v nadmořské výšce 1190 metrů a ve kterém začíná lanovka Ankogelbahn. Na místo přijíždíme o půl jedné v noci za úplné tmy pod zataženou oblohou. U parkoviště vidíme jen budovu hotelu, ale lanovku nikde. Ničím se nezdržujeme a jdeme hledat vhodné místo ke spánku. Pršet by nemělo, tak se těšíme na noc pod širákem. V malém svahu nad parkovištěm se Vláďovi podařilo najít velmi hezký plácek, žádné kravince, žádné kameny, žádný sklon, tak akorát pro dvě karimatky. Tráva je tu neskutečně měkká a leží se nám jako doma v peřince. Dost fouká a poslední čtyři hvězdy zmizely za mraky.

čtvrtek, 18. června

Změna cíle výstupu

Ráno se probouzíme kolem sedmé. Lana lanovky máme téměř nad hlavou a stanice je hned za potokem. Před zraky jedné zvědavé krávy balíme spacáky a pochvalujeme si pohodlné spaní. Ještě než se začneme připravovat na výstup, jdeme se podívat ke stanici lanovky. Tam nás čeká nepříjemné překvapení číslo jedna: lanovka nejede od 1.6., ale až od 27.6. No dobře, alespoň to bude poctivý kopec se vším všudy a dnes si to na chatu vyšlápneme pěšky. Jako za starých časů. Ale pak se tu objevila pochybnost, jestli je vůbec chata otevřená, když nejezdí lanovka. Na pobyt ve winterraumu totiž nejsme vybaveni dostatkem jídla; počítali jsme s výstupem přes chatu.

Volám na Hannoverhaus, ale číslo uvedené v průvodci nefunguje. Jdu se do hotelu Alpenrose zeptat na aktuální telefon. Dveře jsou zamčené a po zaťukání na okno se za ním objevuje tvář dost překvapené paní. Píše mi číslo na papírek a dodává, že je tam určitě zavřeno a že mi to může potvrdit správce lanovky, protože jeho žena na chatě pracuje. Potvrzuje mi to. S touto zprávou se tedy vracím za Vláďou k autu, když na mě paní ještě volá. Velmi ochotně mi doporučuje jiné údolí a vrchol, dává mi k tomu prospekt a číslo na chatu Arthur von Schmidhaus, kterou provozuje Hans. Po poradě s Vláďou, prohlédnutí si dvou fotek tohoto místa v prospektu a studiu mapy se rozhodujeme, že to zkusíme. Podle všeho by to měl být lehký vrchol. Trochu litujeme toho Ankogelu. Zvláště já. Jsem pod ním už potřetí a zase nic. Asi mi tato hora není přána.

Nástup k chatě Arthur von Schmid

V Mallnitz nacházíme odbočku do údolí Dösener Tal velmi snadno hned u vlakového nádraží. Autem vyjíždíme po velmi úzké asfaltové silničce zaříznuté ve strmém svahu prudce do kopce a po chvíli městečko mizí hluboko pod námi. Stoupáme několika serpentinami a v poslední levotočivé vracečce projíždíme vpravo kolem farmy Quatschnigalm na polní cestu a po několika metrech jsme na malém placu u závory. Tady necháme auto.

Široká kamenitá cesta se vlní otevřeným údolím vstříc vysokému prahu. Hora na obzoru je Säuleck.

S batohy na zádech přecházíme dřevěný most přes Dösenbach, procházíme kousek lesem, kde si prohlížíme vodní pilu, a vystupujeme na louku. Široká kamenitá cesta se vlní otevřeným údolím vstříc vysokému prahu, na kterém vidíme světlé průčelí nějaké chaty. Stejně jako naši předchůdci v dobývání tohoto vrcholu, se i my mýlíme, když si myslíme, že jde o Schmidhaus. V dálce se nad chatou tyčí vrchol, ze kterého se vpravo mírně svažuje hřeben. Je to Säuleck, náš cíl. Místy je po úbočích pokrytý sněhem. Vrchol by to měl být snadný, takže jdeme jen s hůlkami, ale Vláďa se tady ptá, jestli nebudeme potřebovat i mačky, které jsme nechali v autě. Prohlížíme si kopce před námi důkladněji. Bude to jistější, abychom to pak někde nemuseli otočit jen proto, že se nám je nechtělo brát. Sundávám batoh a vracím se pro ně. Asi za 15 minut jsem zpět a pokračujeme v cestě.

Na krátkou chvíli prostupujeme lesem, než se před námi objevuje menší jezero Konradlacke obklopené zubovitými horami, na jehož břehu stojí chata a dva staré sruby s poněkud kýčovitou výzdobou. Nad jezerem se už tyčí práh, ze kterého stéká několik vodopádů a místy se ještě drží sněhové splazy. Překonáváme potok a cesta se rázem mění v pěšinu, místy znečištěnou kravinci, dravě se deroucí vzhůru nejprve lesem, později s otevřenými výhledy zpět do údolí. S Vláďou se shodujeme, že nám tento úsek trochu připomíná loňský začátek výstupu na Hoher Dachstein. Když jsme vystoupali celý práh nahoru, zjistili jsme, že chata, kterou jsme viděli již odspodu, není naším cílem, ale jde o Dösner Hutte, nějakou soukromou chatu. Dost tu fouká a tak přichází na řadu fleeska s Windstopperem.

Chata Arthur von Schmid a Säuleck.

Pokračujeme doslova malebnou zahrádkou zkrášlenou říčkou padající sem shora hlučným vodopádkem, která se tu rozvodňuje do několika ramen. Po vystoupení dalšího prahu se u cesty objevuje orientační cedule s velmi optimistickou informací: Arthur-von-Schmidhaus 10 min. Výstup od auta nám se spoustou focení trval 3,5 hodiny. U chaty nás vítá kůň se svými dvěma psími kamarády. Uvnitř se nás ujal Hans, velmi ochotný chatař. Dal nám najíst a ubytoval nás. Po odchodu staršího manželského páru a jednoho turisty, pomalu usrkávajícího pivko, jsme tu zůstali jako jediní hosté po zbytek pobytu. Odpoledne sprchlo a Hans tvrdil, že je špatná předpověď na několik dní.

pátek, 19. června

Výstup na Säuleck

Spíme v tmavé noclehárně přímo pod střechou. V noci slyším bubnovat déšť a k ránu, když už bylo trochu světlo, zase. Vstáváme až po sedmé, snídani jsme si objednali na 7:30 a v tomoto počasí není zatím kam spěchat. Po bohatém stolování koukáme s nadějí ven, protože, navzdory informacím od Hanse, začalo prosvítat slunce. Platíme a v 9:30 vycházíme na cestu k vrcholu, který teď vidíme ve slunečním svitu proti polojasné modré obloze.

Od chaty vycházíme serpentinami na hranu, za kterou vstupujeme na mírně stoupající náhorní plošinu, kde kopírujeme někalok hrbů nahoru a dolů. Značení cesty se navíc mnohdy ztrácí, protože v dolících jsou ještě sněhová pole. Bohužel již dost měkkého sněhu a tak se někdy zaboříme po koleno nebo až po rozkrok. Snažíme se proto využívat co nejvíce skalnatých ostrovů, mezi kterými po sněhu opatrně přecházíme. Celkově nás hledání stopy a měkký sníh dost brzdí. Ale počasí nám zatím hodně přeje. Na to, co se dělo ještě před chvílí, je teď opravdu krásně.

Přibližujeme se jižně pod Säuleck, do míst, kam se od vrcholu sklání hřeben. Na úbočích nakloněných k nám je ještě také sníh. Ale ani ten není umrzlý a boty v něm dobře drží i bez maček. Nebojíme se ani případného uklouznutí, protože v tomhle sněhu to prostě nejede (což jsme si i později vyzkoušeli). Vrchol teď máme po levé straně a nastupujeme na, od chaty odvrácený, svah hřebene vybíhajícího dolů. Chata se ztrácí z dohledu a dělí nás od ní sněhová moréna tvořící po levé ruce bílou hradbu. Mírně stoupáme a vrchol je už přímo před námi. Zdá se blízko. Jen pár kroků a už už vstoupíme na jeho skalnaté úbočí. Škoda jen, že se nad vrchol zase přihnala oblačnost.

Na konci sněhového pole stojíme před kupou kamení. Samotný Säuleck je tvořen velkými kameny, jakoby ledabyle vysypané z gigantické Tatrovky. Na některých šutrech vidíme červené značky, ale jen místy je znatelné, kudy se chodí. Výstup tak kombinujeme s přecházením od značky ke značce se sledováním ošlapaných míst na kamenech nebo vyšlápnuté pěšiny. Po třech hodinách výstupu od chaty se dostáváme na nejvyšší bod vrcholu, odkud vidíme do údolí Seebachtal, které je po pravé straně od nás uzavřené hradbou propojující Säuleck s nejvyšším vrcholem této oblasti - Hochalmspitze (3360 m n.m.). A někde v dálce a více vlevo by měl být Ankogel. Říkám měl, protože jej v oblačnosti vůbec nevidíme.

Protáhlý vrchol Säuleck se stáčí k západu, kam se mírně snižuje a končí dřevěným křížem. Odsud prudce padá na všechny tři strany; zvláště k severu. Od kříže už dobře vidíme na jezero Dösener s chatou Arthur von Schmid na břehu.

Cesta byla delší a náročnější, než jsme podle studia mapy čekali. Moc vlídno tu není, ale i tak si dopřáváme müsli tyčku, výhledy dolů a focení; včetně nezbytného vrcholového fota, které potřebujeme pořídit na výšku pomocí stativu, jenž focení na výšku neumožňuje. Řešení tohoto problému jsme přeci jen našli.

Na sestup se vydáváme stejnou cestou. Původně jsme chtěli jít okolo jezera po druhém břehu, jak je zaznamenaná další cesta v mapě, ale když si odsud prohlížíme poměrně členitý terén, opět z velké části pod sněhem, rozhodujeme se tudy nejít. Cesta k chatě tak proběhla bez obtíží, snad jen sníh se více bořil. Čím více sestupujeme, tím hezčí je počasí. K chatě přicházíme už zase za krásného polojasného dne. Hanse vystřídala asi dcera, která se skoro polekala, když jsme vzali za kliku a vstoupili dovnitř. Pobalili jsme věci, uvařili si na terase ještě malý oběd a vydali se na sestup. Během vaření začalo mírně poprchávat.

Nad chatou se ohlížíme na Säuleck - je tam krásně!

Sestup do údolí, ale proběhl v naprosté pohodě a nezmokli jsme. Když se ale ohlížíme z parkoviště, je Säuleck opět pod příkrovem těžkých mraků. Dnes už se nikam nepoženeme. Parkoviště nám poskytuje skvělé zázemí (je tu stůl s lavicemi a tekoucí voda) a navíc jsme tu úplně sami. Navařili jsme večeři, vylili prošlé pivo, postavili stan a šli spát. Večer pršelo. Nám to nevadilo, máme za sebou povedený neplánovaný výstup na Säuleck

Až následující den jsem si uvědomil, že jsme trochu podcenili sluníčko. Pořád to vypadalo, že je vlastně spíše špatné počasí, ale nebylo tomu tak. Červená proužka na čele a nos stejné barvy na mě jasně zářily při pohledu do zrcátka v autě. Spálený nos se mi ještě týden potom loupal.