Jela jsem svůj první závod (Okolohradce)

Nikdy jsem žádný závod nejela a tak mě při dojezdu před stadion fascinuje pohled na to množství bajkerů na tak malém prostoru. Je nádhera vidět pospolu tolik lidí, které baví to samé, co nás. Na druhou stranu mě děsí představa toho, co se bude dít, až se tohle všechno pokusí rozjet. Náš europoslanec se pokusil o startovní výstřel, který nevyšel, ale přesto závod začíná – teda prý v prvních řadách. My na chvostu čekáme, než se to všechno pohne. A začíná pořádná tlačenice… Co moje nové kolo?! Snažila jsem se držet Mirka a co nejrychleji se z toho davu vymotat. Na asfaltce při průjezdu městem se to rozvolnilo a v lese už jsem se bála zas jen ostudy. Začal terén a hodně brzy se od sebe oddělily krátký a dlouhý okruh.

Ze začátku se mi jelo relativně dobře (ikdyž ani zdaleka ne tak, jak bych si představovala), takže ve stoupání, kde spousta lidí tlačila, jsme i někoho předjeli. Když přišlo bláto, cítila jsem se jako ryba ve vodě. To je terén, který máme rádi. Ale jak vidno okolo, ne každý se vyžívá v podobných lahůdkách. Na druhou stranu je slyšet z řad spoluzávodníků (záměrně nepíšu soupeřů, protože na soupeření jsem se fakt necítila a ani nejsem soupeřivý člověk) chvála na trasu a je cítit překvapení nehradeckých, že i tady se najdou tak pěkná místa. Přece jen jsme občas byli nuceni sesednout ze svých ořů a jeden prudký kopec vytlačit. Před ním se totiž vytvořil neprostupný špunt a fronta postupovala za průpovídek typu: „Co to tam vepředu dělaj…?“ nebo „Pusťte mě, já jim ukážu, jak to vyjet…!“ Samozřejmě nikdo nikomu podobným ukázkám nebránil, avšak k žádným ani nedošlo. Ale pobavili jsme se všichni :-) Sem tam jsme přelézali rigol plný bahna a po překonání těchto překážek někteří okamžitě naskakovali na kola tak dravě, že z nich šel strach. Fakt není nad pohodovou poklidnou vyjížďku s přáteli…

Jenže stačilo pár kilometrů a moje nožičky letos nepřivyklé pedálům začaly protestovat nejen proti závodnímu tempu, které jsem se chvilku snažila udržet, ale proti veškerému pohybu vůbec. Možná v tom svou roli sehrála psychika a pocit, že nechci zklamat Mirka a jeho důvěru v mé schopnosti, ale přiznám se, že tak strašně jsem snad ještě nikdy na bajku netrpěla. Snažila jsem se to v sobě nějak zlomit, ale tělo mě neposlouchalo. Takže nás postupně předjížděli všichni ti, kterým jsme v prvních kilometrech s vypětím všech mých sil ukázali záda. Cestou jsme viděli spoustu oprav defektů, ale i tito nešťastníci nás už určitě předjeli. Vyhlídli jsme si skupinku jezdců, kteří vykazovali na první pohled zhruba stejnou výkonnost jako my, ale i ti nám nakonec zmizeli z dohledu. Sledovala jsem tachometr, na kterém zoufale pomalu přibývaly kilometry, lesa a přírody jsem si už moc neužívala a snažila se šlapat, jak jen to šlo. Když jsem slyšela výkřiky a povzbuzování, bylo mi jasné, že máme půlku za sebou a blížíme se brodu. Prý je dost hluboký, tak jsem zvědavá, jestli to ve svém stavu a pod drobnohledem diváků zvládnu. Světe div se, sice mám durch obě boty, ale jsem z toho venku. No hloubka to teda byla, odpor vody byl fakt překvapivě velký, ale panelové dno, ikdyž ke konci prudce stoupající, vše ulehčilo. Pochvala uznáním z přihlížejícího davu: „Seš dobrá….“ a povzbuzování mi na chvilku vrátily radost z pohybu, ale druhá část, která údajně měla má být rychlejší než ta první, pro mě byla nekonečná. Dalším světlým bodem byla občerstvovačka, kde jsem měla pocit se ten cukr vstřebává přímo do krve. Tady už i Mirek přiznává únavu, takže jsme polevili ještě víc a já jsem byla moc ráda, že už to není jen na mně :-)

Pouze ilustrační foto. Takto čistí jsme samozřejmě nebyli.

Vypadá to, že jsme v lese už snad jen my dva a znudění pořadatelé ve žlutých tričkách na rozcestích po ukázání správného směru naší dvojici už určitě pobalí batožinu a vyrazí na zajímavější místa. Dohodli jsme se, že to prostě dojedeme a doufali jsme, že už nebudou všichni pryč, až dorazíme do cíle. A víte co? Nebyli pryč a dokonce nás v cíli jeden človíček vítal. Mirkův bratránek závodník Mirek měl už trochu otlačené lokty od dlouhého opírání se o mantinely v cíli, ale vypadalo to, že nás nakonec rád vidí. My jsme rádi, že to máme ve zdraví za sebou a příští rok budeme pořádně trénovat, abychom si závod užili a ne jen přežili.

Další info:

• Stránky závodu http://www.cyklomaratontour.cz/okolohradce/.
• Odkaz na stránky TriClubu, kde jsou docela povedené záběry vystihující atmosféru při průjezdu brodem.