Orlické hory - první letošní up'n'downs

Po několika vyjížďkách kolem Hradce mohou konečně naše Rockmachines ukázat, co v nich je a dostát svého jména. Vydali jsme se na skutečný víkendový biking do Orlických hor za prvním letošním up’n’downs. Premiérový horský biking se nám povedl opravdu vzorově jak po stránce přejícího počasí, tak ve štěstí při výběru zajímavé a trochu technické trasy; i když jsme se na hřebenech kvůli většímu množství sněhu otočili.

Kolem kostela sv. Matouše nad Deštnou

Neděle, 15. dubna

Podorlickými údolími

stručný popis trasy

Ráno se tak moc snažíme najít jinou cestu než použít asfalt s modrou turistickou značkou, až z toho bloudíme a dostáváme se na nikam nevedoucí cesty. V Prolohu tedy značením už nepohrdáme a po modré stoupáme k rozcestí na Mýtě. Svoji barvu nezrazujeme a držíme se jí po šotolinové cestě, která klesá do údolí Bělé. Jsme překvapeni z toho, jak je tu vozovka zakousnutá do příkrého lesnatého svahu a v několika velmi prudkých zatáčkách nebezpečně mění směr. Míjíme odbočku žluté, kde se na okamžik zastavujeme, abychom si toto místo lépe prohlédli. Klesáme prudce dolů, přejíždíme brod a zase stoupáme. Postupně opouštíme les a štěkající pes nás vítá v osadě Mnichová. Šotolinová cesta s hrubými kameny není náš kamarád a tak jedeme paralelně s ní po vyjetých kolejích na louce. Po chvíli značka mění prudce svůj směr, odbočuje ze šotolinky a stoupá vlevo k lesu.

Máme namířeno do Jedlové, ale přesto jsme se rozhodli zkusit tuto modrou. Udělali jsme dobře. Kličkujeme to lesem vlevo a vpravo a zase vlevo a vpravo. Značení nás honí sem a tam, ale místy je pěšina fakt hezká a líbí se nám tu. Náhle se terén láme dolů a já přeskakuji řidítka bajku a po třech krocích se zastavuji. Zvládnutým pádem jsem zabránil letu přes řidítka. Myslel jsem, že padlý kmen v nejužším místě přejedu, ale nepodařilo se. Tak jsme ho s Martinou alespoň odtáhli z cesty. V suchém listí je tu schováno mnoho kamenů, stále to ujíždí, ale už s větší opatrností se to dá sjet. Vyjíždíme na louce u Sokolské boudy. Fotíme pohled na protější kopce s kostelem sv. Matouše, kam míříme i dnes. Pak už šikmo loukou dolů k okraji lesa, kde nacházíme červené značení a necháváme se jím vést při rychlém sjezdu zbytku kopce až do Jedlové.

Přejíždíme silnici a míříme přímo na sjezdovku. Nemá to cenu se tu trápit, sesedáme a do kopce jdeme pěšky. Na kostelu není nic nového a stejně jako včera i dnes pokračujeme až na rozcestí červené, žluté a zelené značky pod lesem. Nadešel čas na odpočinek a druhou dnešní sušenku. Je nádherně a tak se tu dobře sedí a rozjímá nad pohledy na okolní krajinu. Marťa má hovor s domovem, po kterém se dozvídám, že je uvařena výtečná svíčková. Je to jasné, dávám povel k okamžitému odjezdu. Dnes se netrápíme po technické červené, ale volíme jiné stoupání, po žluté značce. Myslel jsem, že to bude naprosto easy, ale také jsme si mákli. Nejprve přes louku, pak nahoru do lesa a dál lesem. V jednom místě to poznávám z našeho předchozího výšvihu do Orlických hor.

Opět stoupáme ke kostelu sv. Matouše
(toho krku si nevšímejte - vidle je ještě před definitivním zkrácením)

Žlutá nás dovádí k Zámečku, kde míjíme lákavou tabuli s nápisem PÁREK V ROHLÍKU, ale svíčková je svíčková. Dnes tu kšeft neuděláme. Frčíme po polňačce dolů tak rychle, že jsem si velkého prkna ležícího napříč v rigolu všimnul na poslední chvíli. Vidle nového biku zapracovala skvěle a já bez pádu pádím dál, následován Martinou. Během chvilky jsme v Padolí, kde dnes volíme zelenou. Nechali jsme se totiž zlákat údolím říčky Kněžná. A byl to skvělý plán!

Brod v údolí Kněžné

Nejprve jedeme lesem po asfaltové cestě a malý potůček máme pod sebou po levé straně. V Polance přejíždíme silnici, míjíme několik chatek a opět se ponořujeme do lesa, kde do ticha zurčí už širší říčka. Charakter cesty se často střídá, ale nejčastěji jedeme po celkem široké a pohodlné lesní cestě. Řeku máme stále po levé straně a sledujeme zelenou značku. Nevím, kam jsme koukali u tábora Benátky, když jsme zde přejeli krásným brodem na druhou stranu řeky. Chtěli jsme zde zelenou opustit, ale nevšimnul jsem si, že nemáme řeku přejíždět. Teprve po chvíli bylo v kopci jasné, že máme špatný směr. Tak se vracíme, znovu přes vodu a dál jedeme ve směru řeky. Do trávy, podél teď už úzké pěšiny, odkapává voda z našich bot. Díky té pěšině je jízda mnohem zajímavější, ale nijak zvlášť náročná.

Cesta mizí úplně, tak se opět radíme s mapou KČT a vlastním orientačním smyslem. Míříme mírně vpravo po uzounké a skoro neznatelné cestě schované za terénní záhyb. Krásné místo. Trošku stoupáme a už se vynořujeme nad lesem na široké polňačce přicházející zprava a vedoucí rovně v našem směru. Ta nás rychle dovádí k zavřeným vratům zemědělského družstva v Lukavici. Podřazujeme a stáčíme řidítka vlevo podél objektu a po pár metrech se ocitáme na silnici. Chvíli hledáme zelenou značku a po úspěšném pátrání se po ní pouštíme do kopce, kde ji na větrném rozcestí měníme za modrou. Na cedulce se objevuje Skuhrov, což nám potvrzuje správný směr. V nepříjemném protivětru musíme i z kopce šlapat až k silnici a pak i na ní, protože stoupá. Značení ukazuje vlevo k lesu, který projíždíme a jsme u posledního klesání přímo do Skuhrova. Cesta je blátivá a prudká, navíc dost rozbitá. Marťa padá a už je tak unavená, že jí snad ani nevadí, že sedí v kaluži. Ale to už jsme doma a vůně svíčkové dává zapomenout na veškeré strasti. Dnes se navíc výšvih moc povedl a zvláště si chválíme úsek podél Kněžné.

Sobota, 14. dubna

Na hřebeny za sněhem

Délka: 35 km

Ze Skuhrova se vydáváme do kopce po silnici vedoucí do Deštné a po dvou kilometrech stáčíme terénní obutí vpravo, kde za závorou začíná hodně prudce stoupat pěkná lesní cesta. Místní ji říkají Biskupská cesta. Zatímco tu funím v mnoha zatáčkách ve strmém kopci, říkám si, že zdejší biskupové museli být hodně vymakaní a urostlí chlapíci! Konečně jsme u horní závory, opouštíme les a přijíždíme na úzkou asfaltku. S tou se rychle loučíme, když pod lípami odbočujeme vlevo po žluté značce po polní cestě. Čeká nás krásný single track, na který mě Martina připravuje. A opravdu; nejprve vjíždíme do lesa, kde přenášíme kola přes popadané stromy, a dál postupně klesáme po cestě, později pěšině trochu zarůstající čerstvými výhonky křovin. Pěšina sleduje tok nějakého potůčku a vede po jeho pravém břehu. Někdy v dostatečné vzdálenosti, jindy zase po okraji malých převisů přímo nad vodou. V kombinaci s terénem, vystupujícími kameny a kořeny a kličkování mezi stromy, jde o opravdu krásný sjezdík. Netušil jsem, že se mi bude fakt tak líbit!

Začátek pěkného single tracku podél potoka

Vše jednou končí a i my se opět ocitáme na silnici, kterou jsme před chvílí opustili. Po více než kilometru přijíždíme na křižovatku, kde se držíme hlavní silnice a zatáčíme vlevo. Hned za rozcestím je mostek, za nímž jedeme vpravo do lesa po lesní cestě, velmi prudce stoupající na sever, směrem na vrchol Ovčár. V nejprudší části kola tlačíme, pak už jedeme lesem a po louce až ke kostelu sv. Matouše. Po krátkém občerstvení volíme červenou až na Studený vrch a dále do Luisina údolí. Máme namířeno na hřebeny, takže mícháme barvy a bereme modrou. Ta se drží vyasfaltované lesní cesty. Nejprve stoupá přímo vzhůru a po 1 km se stáčí vpravo a více kopíruje vrstevnice. Tady, ve stínu stromů, se objevuje první poslední sníh. Šlapeme stále vzhůru až na rozcestí modré s červenou turistickou značkou. Hodláme zamířit k Pěticestí, ale po pátém překonaném sněhovém poli se objevuje další, jehož konec nedohlédneme. Už máme i mokré boty, takže to otáčíme a operativně měníme plán.

Opět míjíme křížení s modrou a po červeno-bílých pruzích značení jedeme na druhou stranu k Velké Deštné. Na cestě přicházející k vrcholu z východu překonáváme poslední dnešní sníh a šlapeme k vršku. Přímá cesta k rozhledně je také pokrytá sněhem, tak jedeme kousek vlevo a pak vpravo, takže se tam dostáváme malinkou oklikou. Měli bychom být na zelené, ale tu nikde nevidíme. Podle mapy se rozhodujeme pro jednu ze dvou cest a technickým sjezdem klesáme opět do lesa. Tam se charakter pěšiny rapidně zhoršuje, protože je pokryta uvolněnými velkými kameny, blátem a zbytky sněhu. Kolem pramene chráněného přístřeškem, na kterém je ztracená zelená značka, stále klesáme, až se napojujeme na modrou, jenž jsme před chvílí stoupali. Fofrem dojíždíme zbytek klesání až na rozcestí se silnicí. Chceme pokračovat na jih, ale přitom se vyhnout asfaltu. To se nám daří, jen chvíli jedeme po červené značce vedoucí po silnici a po 900 metrech mizíme v porostu na cestě uzavřené závorou a odbočující vpravo.

Stoupání na hřebeny

Bez aut se nám jede krásně po mírně stoupající cestě. Stále se snažíme držet přímý směr, podle mapy bychom se měli napojit na žlutou značku. Ale jak už to bývá, v lese je více cest než na mapě. Asfalt končí, ale žlutá nikde. I tak máme štěstí a postupným sjezdem po krásných a opuštěných lesních cestách se na ní hned pod lesem dostáváme a necháváme se jí vést až k turistickému rozcestí v Padolí. Pro dnešek už máme značek dost, takže zde volíme neznačenou polňačku, pokračující téměř v přímém směru. Ze začátku krátce stoupá mezi ohradami a pak už klesá mezi poli, vysypána nepříjemným štěrkem, na němž to občas ustřeluje. Přejíždíme silnici na kótě 664,1 a po velmi rychlé, dobře vyjeté cestě na louce svištíme dolů, až se za námi práší. Dostáváme se na rozcestí Na špici, kam jsme se před několika hodinami vyhoupli z Biskupské cesty. Tu si teď jedeme užít znovu, ale v opačném směru dolů!

• Jeli jsme podle mapy KČT č. 27 - Orlické hory, 2. vydání 1999, 1:50 000.
• Předchozí výšvih do Orlických hor, o kterém se tu zmiňuji, jsme jeli podle popisu ve VELU 9/2003, strana 76.