Sjezd podél Divoké Orlice (a taky Rokytenky)

Po jarní projížďce podél Tiché Orlice, která přinesla i některé pěkné úseky, ale úplně nenaplnila má očekávání, jsem měl v plánu sjet Divokou Orlici ze Žamberka až k soutoku s Tichou. Pak jsem se potkal s Pepou. Připomněl mi hezký sjezd z Rokytnice v Orlických horách do Žamberka a tak nebylo nic snadnějšího, než tento úsek přidat k plánu. Každý jsme tak do trasy přidali trochu svého a namíchali parádní výšvih.

Volná středa přinesla jeden z posledních pěkných dnů a zájem o dopravu vlakem společně s kolem překonal kapacity nasazené Českými drahami. Vagóny byly plné cykloturistů a přes kola se nedalo skoro projít. My dva jsme se nakonec do vagónu dostali, jen jsem se bál toho, co se bude dít, až budeme v Doudlebách přestupovat na malou lokálu. Když jsme takhle jednou jeli s Vláďou, nastala kritická situace právě až tady. Dnes to ale bylo úplně naopak - v Doudlebách jsme se do vlaku vešli úplně v pohodě.

Je sice už půl jedenácté, když vystupujeme na konečné stanici v Rokytnici, ale ranní chlad a mlhavo zatím přetrvává. Sjezd podél Rokytenky si vůbec nepamatuji a tak se nechám vést Pepou. U nádraží jsme se napojili na žlutou turistickou značku a po opuštění města se pustili do sjezdu polní cesty, která později zabrousila do lesa. Myslím, že jsem tudy jel asi dvakrát, ale nějak se mi ta krajina vykouřila z hlavy. Rozvzpomněl jsem se až při průjezdu luk, kde jsme několikrát křížili téměř vyschlý potok. Jeden brod jsem poznal, protože v něm mám fotku.

Rokytnice - Žamberk po žluté turistické jsem si, až na tento brod, vůbec nepamatoval. Škoda ža tato krásná přírodní cesta již brzy skončí pod asfaltem.

Před Žamberkem opouštíme turistickou značku a odbočujeme vpravo po cyklotrase 4074 do města. Chvíli se držíme Divoké Orlice, než zatočíme opět vpravo přes pěší lávku do ulice Pod Skalami. Vyšlápli jsme ji nahoru a rovně přejeli hlavní silnici do ulice Ke Střelnici. Teď už míříme do polí. Rychlý sjezd polňačky a před kolejemi vlevo na silnici do Dlouhoňovic.

V Dlouhoňovicích pod kopcem odbočujeme vlevo k místnímu skiareálku. Pepa chtěl nejprve šlapat sjezdovku nahoru, ale pak se posouváme pár metrů dál a u hřbitovní zdi se napojujeme na žlutou značku, kterou k malé vyhlídce stejně zdoláváme pěšky. Na vyhlídce jsme se zakecali a tak jsme dlouhou zastávku využili na občerstvení, protože oběd plánujeme až v Potštejně. Zdravíme se s bajkery z Ústí nad Orlicí a vyrážíme na další cestu.

Jedeme moc hezkým úsekem lesem po žluté značce. Ta míří k Čertovým stěnám, které v roce 2004 prověřily naše jezdecké dovednosti. Tam ale dnes nejedeme. Na okraji lesa značku opouštíme a téměř pod vedením vysokého napětí překonáváme pár hupů a nakonec sjíždíme do Hejnice.

Na lesní pěšině mezi Dlouhoňovicemi a Hejnicemi

Na hlavní silnici odbočujeme vpravo a po asi 150 metrech vlevo do ulice, která nás vyvádí na mírně stoupající polní cestu. Necháváme se jí vést pořád rovně na severo-západ do České Rybné. Po příjezdu na silnici zatáčíme vpravo a pozděli vlevo k zastávce autobusů, odkud ještě chvíli pokračujeme po asfaltu táhlým kopcem, než se vlevo objeví červená značka. Ta je teď naše až do Litic.

Mírné stoupání ještě chvíli pokračuje, ale tentokrát hezkou lesní cestou. Povrch se ale rapidně změní ve chvíli, kdy se zlomí v závěrečný sjezd dolů do Litic. Jojo, tohle si teda už zase pamatuji - rozbitá cesta, volné kameny všech velikostí a do toho odlétávající klacky. Jedu za Pepou a když v jednom místě vidím, jak mu uskočilo zadní kolo stranou, raději zpomaluji.

Přijeli jsme do Litic

Litice projíždíme velmi rychle a držíme se ještě červené značky. Ale téměř na konci, kde červená míří vpravo přes most na druhou stranu na profláknutou lesní cestu do Potštejna (kterou jsme samozřejmě taky mnohokrát projížděli), přichází ke slovu můj nový plán - pojedeme rovně a do Potštejna pro změnu po levém břehu.

Před nějakým táborem sice musíme do krátkého prďáku nahoru, ale to, co potom přišlo, mě - a asi i Pepu - nadchlo! Po lesní cestě jsme podjeli železnici a vyšplhali se do lesa. Po chvíli se lesní cesta změnila na úzkou pěšinu, sice poněkud zarostlou, ale krásně exponovanou na okraji skály nad tratí. Šlahouny maliní se zasekávají do rukávů (ještě že je dnes chladněji, jinak bychom měli poškrábané ruce), přejíždíme pár kamenů a kořenů a v jednom místě se ocitáme opravdu vysoko nad kolejemi, které periferně vnímám dole po pravé straně. Ale musím se soustředit na pěšinu před sebou. Škoda, že jsem se nedonutil zastavit a pořídit nějakou fotku. Parádní úsek! Už nikdy nebudu jezdit po té nudné cestě na druhém břehu Orlice. V duchu si připomínám jinou pěšinu v Rakousku, která ale byla samozřejmě mnohem exponovanější.

Krásný úsek končí podjezdem vpravo pod tratí, kolem několika chatek, kde se na chvíli opět dotýkáme řeky, a před dalším železničním viaduktem se rychle uhýbáme z cesty dvěma kroskám. Po místní komunikaci se dostáváme do Sopotnice na hlavní silnici. Musíme po ní ujet asi 650 metrů až k ceduli konce obce. Tam se dáváme vlevo na polní cestu. U nějakého statku jsme se drželi více vyjetých kolejí polní cesty a málem se vynořili zpět na silnici, ale na druhý pokus to vyšlo. Objíždíme kopec Homolka a noříme se do lesa. Poznávám rozcestí se zelenou přicházející zleva z Modlivého dolu, kde jsem se před časem mordoval s bajkem dolů. Přes lávku a Vochtánku konečně přijíždíme do Potštejna a rovnou míříme k ověřené restauraci na dost pozdní oběd.

Jsou dvě hodiny, když vcházíme na zahrádku restaurace Praha, se kterou má i Pepa dobrou zkušenost. Dnes to ale hodně vázne s obsluhou. Jídlo je jinak dobré.

Po obědě využíváme cyklotrasu číslo 4312, až na zbytečný výjezd na silnici 1. třídy, který objíždíme tak, že se prostě držíme v přímém směru a na cyklotrasu se napojujeme až za mostem v Zámělu. Na konci vesnice přejíždíme Orlici po dřevěné kryté lávce. Pak už jen známá cesta po polích a lukách po břehu Orlice do Doudleb.

Doudleby projíždíme stále rovně na západ ven, opět přes louky podél řeky, kde se později připojuje žlutá turistická značka. Míjíme malebné rybníky v Podhorné, u Seykorovy studánky brzdíme před bezohlednou paní, která se tu vykecává s kolem napříč úzkou cestou. Na jejím konci se v napojení na silnici učí couvat městská policie z Kostelce. Žádný strom neporazili a nás taky nepřejeli, takže to můžeme vzít prudce vlevo, výjezdem stále lesem. Jen v jednom místě se mi zdá, že jsme už na tom křížení lesních cest, co jsem kdysi přijel z druhé strany, ale když jsme se vynořili na silnici, poznal jsem, že jsme měli ještě chvíli pokračovat lesem rovně.

Stoupání je stoupání a tak zatím Pepovi vychvaluji úsek, který nás čeká. Vpravo se objevuje zaříznutá pěšina ve svahu, která míří opačným směrem do lesíka. Ano, to je Lipová stráň se svojí hravou pěšinou značenou červenou. Přestože jsme namlsáni nedávnými Rýchleby, sklidila pochvalu i od Pepy.

Krásná pěšina na Lipové stráni

U křížku červenou necháváme zmizet vpravo dolů a pokračujeme rovně. Průjezdem mezi domy klesáme k mostu přes Orlici a železničnímu přejezdu v Kostelci. Něco přes kilometr teď využijeme cyklostezku 4363, na kterou odbočujeme vlevo za přejezdem. Když se stezka dotkla luk, opuštíme ji v místě její pravotočivé zatáčky rovně po polní cestě. Přes rozbitý most přejíždíme Bělou a na dalším křížení polňaček míříme vlevo k objektu Isover. Tam se opět musíme spokojit s asfaltem cyklostezky, a to až do Čestic.

V Česticích vpravo přes silnici I. třídy na sever. Na druhé straně silnice žije úplně stejná skupinka dětí, kterou jsme viděli před chvílí. Pepa odhalil ten důvod - skrytý podjezd pod silnicí. Vůbec jsem o něm neměl tušení. Přejíždíme koleje a odbočujeme vlevo mezi domky a dál na polňačku podél kolejí, která se pak stáčí vpravo na místní část Podchlumí a později se napojuje na lesní cestu. Po výjezdu z lesa přejíždíme silnici a hned první možnou odbočkou vlevo kolem areálu Betonika do lesa. Tady už po pár metrech čeká zelená značka a dovádí nás do Týniště.

S Pepou se shodujeme na tom, že se nám podniknutá - ikdyž vcelku nenáročná - trasa zamlouvala a některé úseky dokonce příjemně překvapily.