Javoří hory navzdory mrazu

Ne kvůli nějaké technické náročnosti nebo nové krásné trase, ale kvůli obrovskému úsilí a vůli sbalit kola a vyrazit za krásného ale mrazivého dne na bike do Javořích hor si tento výšvih zaslouží uveřejnění. Nikdy před tím jsem tady nevyjel dříve než koncem dubna.

Po naplánování trasy se dozvídám, že se po ní dnes povede polovina tratě závodu psích spřežení (kvůli počasí vyměnili skluznice saní za kola), pořádaného v blízkých Janovičkách. Přemýšlím, jestli nás psi neroztrhají a nebude tedy lepší najít náhradní plán, ale kam vyjet na ty dvě hodinky? Krátký telefonát s organizátorem vše zachraňuje. Kolem poledne by měl být už „náš“ úsek volný. Děkujeme za vstřícné jednání a už se těšíme na první letošní kopečky.

Krajina mezi Rožmitálem a Šonovem

Z Rožmitálu vyjíždíme nahoru, když hodiny ukazují půl jedné a teploměr -6 °C. U lomu začíná žlutá turistická značka, jenž nás vede po polní cestě loukou vzhůru směrem k lesu. Vůbec to tu nevypadá jako v zimě, jen cesta je místy lehce pocukrovaná sněhem, vše v okolí je zelené. Na prosluněném místě pod kopcem na kraji lesa zjišťuji, že mám nějaké měkké zadní kolo. Stejně jako při minulém výšvihu před týdnem v Hradci i teď dopumpovávám. Asi už ta mnohokrát lepená duše nějak netěsní. Za chvíli je hotovo a pokračuji za Martinou, která má dnes nějak našlápnuto. Mně to teda hned takhle ze začátku do prvních kopců moc nejede. Naštěstí přichází zlom a začínáme rychlé klesání do Janoviček. Tady vpravo po asfaltu, krátká zastávka s výhledem na bílé Krkonoše a zelený Ruprechtický špičák, než pokračujeme nahoru až k hranicím. Ani zde to moc zimně nevypadá, zato tu fouká silný vítr, na kterém je taková kosa, že se vzdáváme nějakého focení a raději mizíme v závětří pohraniční lesní pěšiny, značené modrou.

Hraniční pěšina s trochou sněhu a pořádným stoupáním

Při přejíždění kořenů cítím, že je zadní kolo opět nějaké měkké. Krátká zastávka s několika rychlými pohyby pístem pumpy a už zase, v rámci jarních možností sil, uháníme po umrzlém terénu. Jenže po dalších ani ne třech kilometrech se situace opakuje. To už je nějaké podezřelé. Chci ještě chvíli pokračovat, ale tlak mizí závratnou rychlostí a po pár metrech už opravdu musím na třináctém kilometru definitivně zastavit. Tolik jsem se vyhýbal výměně duše tady v té zimě, kdy přes řídký les na hraničním hřebeni profukuje ledový vítr ze severozápadu. Nedá se nic dělat. Hledáme místo na slunci, alespoň trochu kryté před větrem a dáváme se do práce. Raději měním za novou a nelepenou duši. Vypadá to, že záplaty na té mé nevydržely zimu a povolily. Díky chladu to byla neskutečně perfektní souhra mezi mnou a Martinou a my provedli snad nejrychlejší výměnu v dějinách bajkingu. Týmy F2 by se od nás určitě mohly učit.

Kolo je vyměněné a po dlouhém souboji se zanesenými kufry se nám podařilo se konečně cvaknout do pedálů. Pod návalem čerstvého vzduchu v zadním kole to rozjíždím, že mi Martina skorem nestačí. Na odbočce modré dolů do Rožmitálu se rozhodujeme, že ještě chvíli zkusíme jet po hraniční pěšině dál nad Šonov a tam sjedeme dolů. Míjíme nějaký, nám neznámý, kamenný útvar a více po Polské straně pokračujeme dál. Krátce se zastavujeme na palouku zalitém příjemně hřejícími slunečními paprsky, ale ani pod jejich účinkem nám nepovolilo pití, které definitivně zamrzlo v hadičkách vaků.

Kamenná záhada, kolem které projíždíme

Přichází malá technická vložka v podobě úzkého a vymrzlého pruhu bláta mezi hlubokými vyjetými kolejemi a už to zase stáčíme do Čech. Jenže pěšina náhle mizí v prudkém svahu nějaké rokliny pod mnoha popadanými stromy. Sesedáme a tlačíme kola dolů. Instinktivně cítím, že jsme nad Šonovem, ale nikde nevidíme žádnou cestu. Na tu nás navedly až z lesa stažené stromy, které byly na jednom místě shromážděné. Po neznatelné cestě se dostáváme na jinou, širokou a zasněženou. Hurá, několik čerstvých stop po bajkerech prozrazuje, že teď máme správný směr. Stáčíme to na západ a po pár metrech už místa kolem nás poznávám. Napojujeme se na modrou značku, která tu sestupuje od hranic a sjíždíme směrem do Rožmitálu. Na křižovatce polních cestu uprostřed luk ještě jedeme vlevo do Šonova. Příjemnou polňačkou, na které si to drkotáme po vymrzlých stopách traktoru, přijíždíme k vesnici, ale na jejím okraji hned zase zatáčíme vpravo na polní cestu do Rožmitálu.

Krajina mezi Rožmitálem a Šonovem podruhé

Ještě se kocháme nádherným dnem, blankytnou oblohou, krásnou krajinou a výhledy na Hejšovinu, Krkonoše, Orlické hory a snad i Králický Sněžník. Pak už pár posledních kilometrů a jsme zase v Rožmitále.