Z Trutnova okolo Černé hory

Letní výšvih na horském kole s názvem Okolo Černé hory se vydařil. Vláďa nás provedl malebnou pasáží zapomenutou (a tudíž krásnou a nevyasfaltovanou) lesní cestou u Trutnova, pak jsme zamířili na naplánovaný okruh kolem Černé hory a z Jánských Lázní se k Trutnovu se přiblížili po lesních a polních cestách, zalitých odpolením sluncem.

Rozhodnutí, že se právě 1. srpna vydáme na nějaký švih po Krkonoších padlo jen 2 nebo 3 dny dopředu. Narychlo připravená akce sice způsobila malou účast, ale přinesla krásnou trasu; hlavně zásluhou terénu znalého Vládi, průvodce dnešní akce, že i rodák Franta kolikrát nevěděl, kde jsme. Natož já. Nebo se pletu, Franto? To víš, abych to s tou chválou Vládi zase moc nepřehnal. Franta si letos vzal pořádné kolo a ne jako loni, když jsme jeli na Luční boudu. To jen já a Vláďa proženemé své stařičké trubky bez luxusu zadního pružení.

Tak tam míříme. Hora v dálce dala dnešní akci název.

Z městské části Zelená louka nás průvodce vytáhl do kopečků hned nad městem, kde jsme si užili nádherné a hlavně lesní technikou nezničené cesty v moc příjemném stínu stromů; tak vítaném v letošním šíleně tropickém létě. Zážitek byl zakončený sjezdem a opět se vynořujeme v Trutnově, tentokrát na výpadovce na Babí. Za železničním přejezdem odbočujeme vlevo na známou cestu na Bystřici. Franta a samozřejmě já jedeme brodem, ale Vláďa se vodě vyhýbá. Asi má kolo z rezavějící oceli.

"Rozuměl jsem dobře, že kdo nejede brodem, platí dnes jídlo všem?", ptám se Franty.
"Přesně tak!", souhlasí se mnou.
"Klidně vám párek zaplatím.", chlubí se Vláďa, "Na to ještě mám."

Ale to netuší, kolik jich dokážeme sníst a co toho vypijeme, když někdo platí.

Pokračujeme kolem rozpadající se kaple, pak přes středověký kamenný most, vlevo a následně vpravo k lesu a dál přes louky k turistickému rozcestí Pod Kravím vrchem. Míříme po zelené značce směr Svoboda nad Úpou. U řady stromů s výhledem na Černou horu je prý lavička, kam chceme usednout a dát sušenku. Jenže jsme se tak courali, že nás někdo předběhl a lavičku nám obsadil přímo před nosem. No mohli jsme trochu šlápnout, když jsme viděli, že k ní mají namířeno, ale přeci jen jsme slušní kluci s dobrým vychováním a kodexem bajkera. Navíc tu otravují komáři a hovada a k tomu tu něco příšerně smrdí. Že by medvěd z nedaleké Medvědí jeskyně? Rychlým sjezdem proto raději mizíme ve Svobodě.

Ze Svobody bohužel využíváme pro cestu do Jánek silnici. Jaký je to rozdíl mezi tím, jak nás předjíždějí auta s českou značkou a jak například němci. Po nedávné zkušenosti na kole v Rakousku to teď o to více vnímám. Čelo tříčlenného pelotonu za levotočivou zatáčkou sinice odbočuje vpravo na pěšinu, kde se ve stínu stromů zastavuje. Beru to ke klukům zkratkou přes lávku z kuláčů. Neodradil mě ani bagrista, který se snažil lávku přímo přede mnou zničit, a jím vyvalený kuláč jsem hravě přejel. Pokračujeme nahoru podél potoka, vympletého po nedávných deštích, jenž vzal s sebou i dřevěný mostek, do Jánek, kde se napojujeme na červenou turistickou značku a stoupáme do prudkého kopce Zvonečkové ulice. Že já klukům říkal, že jsem po bajkingu v Alpách připraven na jakýkoli kopec v Krknoších! Velmi prudké stoupání po asfaltu v tom dnešním horku tlačím. Když skončilo nejprudší stoupání, pod lanovkou se zastavujeme a tlačíme první sušenku.

Z červené značky přejíždíme na modrou a jsme na silnici vedoucí nahoru na Černou horu. Tady je ale provoz! Buď se neustále vyhýbáme autům nebo kloběžkám, které nahoře půjčují, nebezpečně se řítícím s hukotem dolů. Po nekonečných 2,4 km si oddychujeme, když rušnou tepnu opouštíme a v zatáčce odbočujeme vlevo na kamenitou cestu směr Zrcadlovky a Kolínská bouda. Ta krásná lesní cesta, která tu byla při mém posledním průjezdu v roce 2007, vzala za své a dnes je tu tahle kamínky vysypaná dálnice - jak ji Franta nazval. Mírným dlouhým stoupáním jedeme po jihozápadním úbočí Černé hory. Po něm přichází krátké klesání a jsme na křižovatce. Zatáčíme vlevo na Kolínskou boudu na oběd.

U Kolínské boudy chvíli váháme. Naše poslední zkušenosti s ní nejsou dobré, ale nakonec jsme se rozhodli, že jí dáme ještě šanci. Ale už to nikdy neuděláme. Tak přísaháme. Kombinace předraženého jídla a pití společně s neprofesionální a protivnou obsluhou donutila Frantu, aby udělal průzkum okolí, takže příště sem už nepáchneme. Myslím, že budou rádi. Tady mají v oblibě zcela jinou klientelu než upocené bajkery.

Po obědě se o několik stokorun lehčí vracíme směr Černá hora, kde na Václaváku zatáčíme prudce vlevo. Šotolina nabízí výhledy na Sněžku a Studniční horu spolu s Černým dolem. Pak asi 1 km sjezd po žluté dolů, na zelenou t.z. opět na asfalt kolem farmy, stoupání a do lesa. Domlouváme se, že se zastavíme na nějaký drink na Modrokamenné boudě.

Přichází sjezd, kde mi kluci ujíždějí, ale vidím je pár metrů před sebou. Než jsem však dojel do zatáčky, za kterou mi zmizeli, musel jsem kolem turistů hodně přibrzdit a kluci nikde. Valím to teda vesele dál a marně vzpomínám, jak to vlastně u Modrokamenné bd. vypadá. Že jsem ji přejel poznávám až ve chvíli, kdy pod sebou vidím domy v Jánských lázních. Aha, tak to musím otočit. Do kopce jede člověk znatelně pomaleji a tak má čas všimnout si směrovky s nápisem. Jenže po příjezdu k boudě jsem překvapen tím, že tu ani Franta ani Vláďa není. Určitě to také přejeli. Nevadí, já si zatím objednám. Náhle se ale z lesa vynořují oba dva a tak se radostně shledáváme. Prý mě hledali. Ale proč v lese? Copak si nepřiznají, že prostě zabloudili?

Když už mladý kluk na brigádě jako číšník přestal rozbíjet sklenice, mohli jsme si v klidu vychutnat to nádherné odpoledne a relax na terase boudy. Po tomto krátkém odpočinku, přerušovaným jen řinčením rozbitého skla, opět nasedáme a spouštíme se dolů do Jánek. Křížíme naši trasu z rána (do toho krpálu už nejedu, Vláďo!) a napodruhé správně míjíme stanici kabinkové lanovky. Jen chvíli jedeme po zelené značce, než odbočíme vlevo a postupně se dostáváme na malebnou lesní cestu. Vzpomínám, jak to tu při podobném výjezdu na podzim  roku 2007 bylo krásně zabarvené.

Pak přichází výjezd. Není prudký, ale mé netrénované nohy už bolí tak, že mě úplně pálí. Naštěstí se stoupání zmírnilo přesně tak, jak kluci slibovali. Jedeme moc pěknou lesní cestou až vyjíždíme na podvečerním sluncem zalité louky. Sluneční paprsky do mě opět nalily sil a ve vysokém tempu si užíváme to krásné pozdní odpoledne. Míříme do Mladých Buků. Franta si po telefonu domlouvá ještě jedno pivko s kamarády a tak se s ním loučíme a s Vláďou to už jen po silnici valíme nejkratší cestou do Trutnova.

Dnes to byl parádní výšvih a krásná trasa.

Další informace

• Zmiňovaný výšvih kolem Černé hory z roku 2007 je ke čtení zde.