Berounsko podruhé

Dnešní ráno je mnohem hezčí než to včerejší. Dokonce i teplota je přijatelnější a když se to dá dohromady, je jasné, že vyloženě podzimní oblečení zůstane v pidichatce. U snídaně ještě domluvíme trasu a ještě před odchodem stihnu dát nějaké tipy maníkům od GT, kteří tady zůstali a rádi by se zajeli podívat někam ke Křivoklátu. To je na nás moc daleko a tak i nadále platí naše trasa, kterou Fanda získal někde na netu.

Z kempu v Chrustenicích vlevo po silnici a pak po modré značce vpravo do kopce. Ano, je to stejná cesta jako jsem jel včera, až do Lhotky u Berouna. Tam přejedeme na žlutou a jedeme po silnici na křižovatku, kde přes cestu vjíždíme mezi stromy do lesa a kličkujeme po úzké rozbahněné pěšince. Tu a tam se objeví kmen stromu přes cestu a pak se pěšina změní na lesní cestu. Projíždíme kolem dřevěné stavby U Lizu. Nevím, jestli je to dřívější doupě myslivců nebo nějaký rekreační objekt, ale vypadá to nepoužívaně. Uháníme dál lesem, pohoda, nic náročného. Po nějaké době se terén doslova láme a žlutá značka mizí kdesi dole mezi stromy. Pěkně prudký sjezd a občas se do cesty připlete strom. Jednomu z nich se vyhýbám tak zeširoka, že už nestihnu zatočit prudce vpravo a končím. Chlapi to sjeli celé. Podařilo se mi ještě nasednou a dojet je. Jsme v Hýskově.

Svítí sluníčko, ale na návsi ztrácíme značku a tak tam chvíli projíždíme a pak se radíme s mapou. Jak tam tak popojíždíme, nemůžu se zbavit dojmu, že jsem tady už někdy musel být. Kdo ví, třeba před patnácti lety jsme tudy šli ten dvoudenní pochoďák s plnou polní? Stejně musíme někam dolů k Berounce a tak bereme i cyklotrasu, která tudy vede. Dovedla nás k silnici, ale rádi bychom se dostali na druhý břeh, protože tam vidíme nějakou cyklotrasu a po ní to musí být příjemnější svezení, než po silnici první třídy. Fanda se ptá stařenky okopávající zahrádku u silnice, na které jistě rostou, díky zplodinám z aut, ředkvičky velikostí podobné řepě. Já mávnul na asfaltáře, který kupodivu zastavil bajkerovi. Ten říká, že vzadu viděl lávku na druhý břeh a babička říká, že je to blbost, protože nejbližší lávka je prý až v Berouně. To bude asi ta nová, co jsem včera viděl. Poslechneme moudřejší babičku a pokračujeme dál po silnici směrem na Nižbor. Ono na silničce kilometry přibývají strašně rychle a tak teoreticky mohl mít pravdu i on, když říkal, že před chvílí viděl lávku. Naštěstí nic netrvá věčně a ani ne po kilometru přejíždíme na druhý břeh a ve Stradonicích se napojujeme na onu pěknou cyklostezku a v klidu jedeme proti proudu po břehu Berounky.

Zkoušíme si projet BMX dráhu v Nižboru.

Nedaleko od Nižboru dáváme pauzu na odpočívadle. Tady nám dochází, že tu nějak moc často létají letadla. Mají tady jez, kde udělali rybičkám objížďku, aby ho mohly překonat. Jak tam tak sedíme, přijíždí dva bajkeři. Povídám, že jsou to ti z kempu od snídaně a někdo mi odpověděl, že těžko. Jsou to oni. Ptám se, co že to tady dělají, když měli být jinde? Jeli do Berouna, jak jsem jim řekl, dokonce přejeli tu lávku, ale zatočili na druhou stranu a tak nás dojeli. Ale cesta sem prý je pěkná. Necháme je jet a za chvíli přijíždíme do Nižboru. U mostu mají BMX dráhu a tak nám to nedá a zkoušíme si ji projet. Je to docela dřina, překonat ty hupy, když člověk nemá tu správnou rychlost, ale klopenky jsou paráda.

Jedno z mnoha krásných údolí.

Vyblbnuti překonáváme, kolem půl dvanácté, po modré most a za kolejemi vpravo a pak mezi domy vlevo do kopce a do lesa. Chvilku nám to dá, než vyjedeme, ale sjezd na druhou stranu do údolí byl za odměnu. To ještě nevíme, kam jsme se to dostali a jak hezké to bude. Krásné údolí, pěkná cesta stoupá hodně pomalinku, asi 3 kilometry, podél klikatícího se Žlubineckého potoka vzhůru. Potom vlevo, pěšinka, pak prudký výjezd mokrou cestou nahoru, ale dalo se to. Na to, že se pohybujeme po turistických cestách, máme štěstí, že jsou všechny bez problémů sjízdné. Už mám docela hlad a tak zastavujeme na kraji lesa na sušenku. Do Malé Kyšice to ještě máme 5,5 km.

Tohle si nikdo z nás přejet netroufnul.

Díky energii získané ze sušenky můžeme uhánět polní cestou vstříc do neznáma. Po 1,5 km jsme na silnici. Od křižovatky je to ještě čtyři kilásky po modré na oběd. Na silnici nám odlétává bahno z kol, ale už se těšíme zas do lesa. Konečně. Krajina kolem nás pěkně utíká, mírně z kopce, prostě paráda. Míjíme Kyšický mlýn a za chvilku jsme na rozcestí s červenou. Vlastně od teď se jí budeme držet zpátky do kempu. Teď je před námi konečně také jeden prudký kopec. Nová asfaltka, cyklotrasa a trasa pro inlajnisty. Jirka tomu rozumí a tak okem znalce nám oznamuje, že něco takhle prudkého na inlajnech sjet nejde. My se ale pomalu suneme nahoru. Vpravo pod námi vidíme náznak singlu. Asi by se po něm dolů jelo hezky, ale protivný zápach nás utvrdí v tom, že ten potok pod námi není normální a že v něm asi určitě něco plave, ale ryba to nebude. O kousek výše už vidíme původ zápachu – prudká stráň, z ní kouká roura, ze které něco vytéká – trativod. Už je to za námi a teď se soustředíme na příjemnější činnost – oběd. První penzion vypadá pěkně, jedna hodina je tak akorát, nabídka dne je lákavá, terasa, venku hezky a tak máme jasno. Jenom by nad námi nemusela každých pět minut létat dopravní letadla. Jinak by tady byl naprostý klid. Kluci si dali bramborové knedlíky plněné masem a já kachnu s knedlíkama a se zelím. Takovou náhradu za zmeškaný velikonoční výlet. Najedl jsem se tak, že se ani nemůžu hýbat. Penzion Lika u nás uspěl.

Jenom víc takových míst...

Sotva jsme vyrazili po červené značce, vyhlédl si Jirka jeden strom, který vypadal jako hodně přerostlá bonsaj a začal ho objímat. Nic nepil, ale asi má pocit, že díky tomu bude mít sílu na další cestu. Ta ani není náročná. Přejedeme hlavní silnici a v lese nás čeká, jako dneska pokaždé, hezká cesta a představte si, že zase z kopce. Projíždíme kolem Markova mlýnu. Za chvíli je přes cestu velikánská kaluž, spíše rybníček a podle provizorních mostků z několika pražců a větví lze soudit, že to tady tak vypadá převážnou část roku. Pak pro změnu míjíme Markův – Bockův mlýn. Jede se hezky a za chvíli jsme v Dolním Podkozí. Tady si všímám hezké kamenné zdi podél silnice. Pak moji pozornost upoutají různé divné kamery. Za zatáčkou vykukuje zvláštní barák, pak jedeme stále podél kamenného plotu, který se staví. Díky tomu vidíme parádní mosty přes potok, několik rybníků a něco jako sádky. Fanda poznamenal, že si na to někdo vydělal poctivou prací. Doma zjistil, že je to jedna z mnoha nemovitostí Petra Kellnera. Nás to nebere a tak jedeme dál. Prostě je to ohromný pozemek a celý oplocený.

Malé osvěžení a umytí kola.

Brod! Tady se musíme vyfotit a tak trochu umýt kola. Asi za dvacet minut přijíždíme k místu, kde vede pěšina přímo podél potoka a oboje mizí za zatáčkou. To bude paráda, říkám si a nechávám foťák na krku. Za zatáčkou je idylky konec a jedu po široké cestě a ještě k tomu se prudce zvedá. Pak zase dolů, projíždíme osadou Rejnov a po široké cestě se přiřítíme za chvíli do další jménem Chrbiny. Tady na nás čeká nejprudší stoupání. Je to dřina, nahoře nemohu popadnout dech, ale zvládnul jsem to. Fanda také. Po pár metrech bylo kratičké stoupání a tam jsme se zasekli všichni. To bláto se prostě nedalo projet. Na každém kopci je hezké, že po stoupání následují sjezdy a tady to není jinak. Ženeme dolů, pak opouštíme les a polní cesta nás vede k silnici. Na ní vlevo do Nenačovic. Značka tady odbočuje vlevo k rozbahněné louce, ale tam fakt už nepojedeme, raději volíme asfaltku bez bahna a za chvíli zastavujeme v kempu.

Podle těchto značek se zabloudit nedá.

Podařilo se nám najet 40 kilometrů v krásné přírodě, nechyběly výjezdy, krpály, parádní sjezdy a došlo i na brod. Počasí bylo nádherné, prostě jsme si dnešek užili na maximum. Druhý rok po sobě a opět skvělý okruh. Doma jsem zjistil, že mám prázdné zadní kolo a z pláště vyndal dvou centimetrový trn. Pěkný suvenýr.

A jedna rada na závěr - když už lovíte turistické známky, připravte si seznam všech v okruhu asi sto kilometrů od místa pobytu, protože pak vás nezaskočí, že jste byli někde, kde měli známku, vy jste na ten zámek koukali, jeli kolem a vůbec vás nenapadlo, že by ji tam mohli mít. Já zjistil až doma, že Nižbor ji má. Takže příští rok se jede znovu...