Královecký špičák

Z Trutnova jedu po červené TZ, kolem Vébrovky a střelnice, až do lomu u Babí. Za lomem, těsně u hlavní silnice odbočím prudce vpravo do kopce. Zkratkou přes louku se jet tentokrát nedá, protože je na ní už zase hromada roští. Stejně v dnešním pařáku nic neuspěchám a tak si to v klidu objedu. Za chvilku přejíždím silnici vedoucí do Žacléře.

Přede mnou je dlouhé stoupání na Rýchory. Nejprve po louce k lesu a pak po cestě s živičným povrchem do lesa. Nejsem sám, protože mě doprovází hejno much. Konečně v lese. Tady je o poznání lépe, než na sluníčku. Dneska to nahoru netrvá ani moc dlouho. Za třicet minut stojím nahoře u rozcestí. Změním barvu značky na žlutou a zatáčím vpravo. Za chvilku jsem u Rýchorského kříže. Skotský náhorní skot není v ohradě vidět, k Rýchorské boudě se mi nechce a tak jedu vpravo dolů.

Ukazovat cestu mi odteď bude zelená značka. Mouchy už nemají šanci mě otravovat, protože uháním z kopce kolem boudy Hubertus až do Žacléře. Tam hnedka u silnice nacházím modrou a tak zatáčím vlevo. Jedu po silnici vedoucí do Královce. Konečně dostala značka rozum a opouští rozpálený asfalt, aby změnila povrch na velice prašnou polní cestu. Nikdy jsem tady nebyl a tak z mapy vím, že se mám držet stále modré. Jede se pěkně. Cesta pod koly utíká a já kličkuji mezi dírami. Všiml jsem si, že už delší dobu se podél cesty objevuje i jiné značení, než to od KČT. Je to cyklotrasa mikroregionu Žacléřsko. Díky tomu se dozvídám, že se nacházím v Černé Vodě. Ha, další barva vody. Znám i Červenou Vodu, ale ta je úplně jinde. Ale zpátky na cestu. Po nějaké době přijíždím k železničnímu přejezdu v Královci.

Tak to je on...

Na křižovatce vlevo a hnedka zase vpravo a jsem na silnici mířící do lomu. Za chvíli objevuji i modrou značku. Teda, ten špičák vypadá strašně. A tam jedu dobrovolně? Je zajímavé, že všechny příjezdové komunikace do lomů vypadají stejně.:o) Modrá mizí vpravo do pěkně vysoké trávy, ale nějaká pěšinka v ní je. Loukou se jelo blbě, lesem to nebylo o moc lepší, ale konečně jsem na normální lesní cestě. Vida, mikroregionální cyklotrasa tu je také! Asi jsem měl jet přímo přes lom, jak mi to už někdo říkal. Příště. Tedy pokud něco takového bude. Když už jsem tady, musím se dostat až nahoru. Ukazatel směru má na sobě napsáno, že na vrchol zbývají dva kilometry. Zvládla-li to stará Merida, potom GT musí jet samo. Ale nepadají náhodou laviny směrem dolů, že já tu moji nutím do opačného směru? Sklon kopce se začíná prudce zvětšovat. Zadní kolo se občas prohrábne a to přední se chce v jediné pravotočivé zatáčce zvedat. Objevují se tu otravné a bzučící kolegyně z Rýchor. To se teda pojede… Pomalu stoupám nahoru. Cesta se neustále pomalinku stáčí doleva. Kdyby se alespoň jelo po nějakém pevnějším podkladě a ne po větším či menším kamení. Snad jedinou výhodou Královeckého Špičáku je, že se cestou nahoru nedá zabloudit, protože tu vede jenom jedna cesta. Konečně zastavuji. Ne, ještě nejsem nahoře. Jsem na rozcestí. Cesta pokračuje rovně někam dolů a vlevo vede cesta na vrchol, neméně prudká než sem a je značená také modře. Ten necelý kilometr snad zvládnu, když už jsem tak blízko. Po kamenech se jede docela špatně, navíc tu jsou přes cestu odvodňovací kanály. Pořád se stáčím doleva, ale vrchol ne a ne se objevit. Zmizely kameny, ale sklon, mouchy a kanály zůstaly beze změny. Konečně! Jsem nahoře.

Královecký Špičák s nadmořskou výškou 880,6 m byl po dlouhé době dobyt. Jsem tu už počtvrté. Dvakrát pěšky a podruhé na kole. Trvalo mi to sem skoro tři hodiny i se zastávkami. Díky extrémnímu horku je viditelnost mizerná a tak usedám na zem a sním si sušenku, protože mi z toho všeho pěkně vyhládlo. S překvapením zjišťuji, že ve vaku mám dostatek pití na cestu domů a tak ho nebudu muset někde dole shánět. Ještě než odjedu, musím udělat nějaké fotky.

Opravdu povzbudivý ukazatel

Nádherný pocit, když nemusím dolů šlapat. Jenom brzdím, protože moc rychle se díky kamenům jet nedá. No a pod vrcholem jedu vlevo a jak jinak, než po modré. Zpočátku je to z kopce, ale neraduji se dlouho, protože musím zase dupat do kopce. Pak z kopce, do kopce, opět z kopce a z kopce. V lese jsou popadané stromy a tak je různě objíždím. Z minula si pamatuji, že mě ještě bude čekat šílený sjezd. Netrvá dlouho a je přede mnou. Za ty roky to tady docela zarostlo a cesta se ještě zhoršila. Prudkým úvozem kličkuji mezi velikými kameny, brzdím, abych nenabral rychlost, protože nechci spadnout. Asi by to bolelo. Podle pípání telefonu jsem poznal, že Eurotel tady mám díry v pokrytí signálem. Když jede přední kolo smykem dolů, vypadá to dost divně, ale pomalu si začínám zvykat.

Sjezd se mi zdá nekonečný. Několikrát mě rozhodily velké díry a šutry blízko u sebe. Konečně jsem na pevné cestě. Vpravo. Po pohodové lesní cestě přijíždím k malé vodárně po levé straně a vzpomínám si, že jsem minule jel kolem ní dolů. Tak jedu zase. Prudce vlevo dolů, přes potok, po úzké pěšině, nad chatkami v lese a na závěr rychlý sjezd až do Bernartic, kam dojíždím po asfaltu.

Ve vsi na silnici vpravo a hned na křižovatce vlevo, po silnici až do Křenova. Podle kolegy z práce by tam měla být pohodová polní cesta vedoucí do Libče. Vybírám si jedno místo v mapě a ho zkusím najít. V Malém Křenově vede rovně ze silnice polní cesta. To by mohlo být ono. Je to ono. Dokládá to i, mně už známé, mikoregionální značení. Opravdu pohodová polňačka bez kopců. Dokonce i s jedním brodem. Před ním jsem sice podřadil, ale ve vodě to nejelo tak lehce jak by mělo. Vůbec jsem si neuvědomil, že celou tu dobu jedu na těžké převody a při řazení si nezkontroloval, že tam mám nejtěžší převodník. Chvíli jízdy po louce a přijíždím do Libče. Do Trutnova dojíždím po silnici, protože se mi už nikam do terénu nechce.

Byl to pěkný výšvih v až moc pěkném počasí, s velikými kopci, novými místy a s jedním šíleným sjezdem. Doma tachometr ukazoval najetých 57 km. Podle naši stupnice obtížnosti hodnotím okruh písmenem C. Mám-li porovnat Královecký Špičák s o deset centimetrů nižším Ruprechtickým Špičákem, pak je zdejší špičák dostupnější, protože se dá vyjet. Na druhou stranu, Ruprechtičák má rozhlednu a vrcholovou knihu a hlavně jsem tam skoro pokaždé někoho potkal.