Za naplánování této trasy si Martina zaslouží jedničku. Jetřichovické skalní město je trochu stranou od hlavních atrakcí Českého Švýcarska, ale určitě stojí za prohlídku. Řekli jsme si, že půjdeme na Mariinu vyhlídku a pokud budou děti chtít, zajdeme kousek dál. To jsme netušili, že se jim tu tak zalíbí a že je lezení bude natolik bavit, že projdeme celý okruh, který jsme (v koutku duše) uvažovali.

Na malém plácku v Jetřichovicích, kde může ve štěrku stát několik aut, parkuji tak nešťastně, že jsem se při vystupování málem utopil v obrovské kaluži, do které jsem vypadnul hned po otevření dveří. Odsud vychází červená značka, po které se vydáváme vzhůru do lesa, z jehož stromů ještě dopadávají na zem poslední kapky po večerním dešti. Vzduch je nádherně svěží a v lese je moc příjemně. Oblačnost se protrhává a začíná prosvítat sluníčko. Bude hezky.

Pěšina a posléze schody z oloupaných klád nás vedou mezi skalami vzhůru. Nemusíme být ani hasiči ve výslužbě, abychom nepoznali, že tu nedávno muselo hořet. Požár lesa zmiňuje i informační cedule u cesty. Děti při pohledu na suché černé pahýly trčící vzhůru k nebi litují chudáčky stromy, ale postupně jsou unešené ze skutečnosti, že se dostáváme nahoru na skály. Raději je proto držíme za ruku.

Mariina vyhlídka

Velmi brzy se nám nad hlavou na jedné skalce objevuje dřevěný altán a Martina poznává, že jsme pod Mariinou vyhlídkou. Vystupujeme po širokém řídkém schodišti, které je sevřeno ve skalní rozsedlině. Závěr k vrcholku se jde po kovových schodech se zábradlím. Nahoře je postaven dřevěný altán. Když jsme s dětmi uvnitř, máme alespoň jistotu, že nám nikam nespadnou.

Výhledy do členité a malebné krajiny s roztroušenými výraznými kopci, remízky, lesy a loukami jsou krásné! Dominantní je blízký Krkavčí kámen, přitahující pozornost snad všechy objektivů, které právě na vrcholu jsou.

Pohled z Mariiny vyhlídky na Jetřichov

Sestupujeme zpět dolů na turistickou cestu. Děti jednohlasně odpovídají, že chtějí jít dál. V lese je to prostě baví a neustále něco sbírají. A když jsou kolem skály, je to ještě lepší.

Přicházíme pod Vilemíninu stěnu. Pod prostorným skalním převisem se tu nachází posezení i s ohništěm. Odsud vystupujeme po vlevo nahoru po pěšině se schody z dřevěných kuláčů, než se dostaneme na vybíhající skalní ostroh. Jsme na Vilemínině stěně a odbočujeme vlevo k vyhlídce.

Vilemínina stěna

Jsme jen kousek od Mariiny skály a stojíme na otevřené skalní plošině vystupující vysoko nad les a okolní krajinu. Je sice vybavena zábradlím, ale pádu malého dítěte by nezabránilo. Navíc jsou děti zvědavé a chtějí vidět i dolů pod sebe! Martina je pak bere zpět na blízkou lavičku pod stromy, kde dostávají nějakou dobrotu a pokyn, aby se ani nehnuly. Teď teprve se můžu na vyhlídku vrátit a udělat nějaké foto. Ale výhledy jsou prakticky stejné jako z Mariiny skály. Takže taky krásné! Zvláště pohled zpět právě na její vrcholek s altánem.

Vyhlídka na Vilemínině stěně - mezi dvojicemi je vidět Mariina vyhlídka

Následující úsek je trochu náročnější - klesá a pak stoupá krásnou pěšinou mezi skalami. Děti škemrají o zástávku, ale stačí jen jakékoli rozptýlení - třeba nalezené křídlo vážky nebo pěkná šiška a hned zapomínají na údajnou bolest nohou.

Odpočinek si dopřáváme na rozcestí Purkartnicky les. Je tu zastřešené posezení s velkou mapou. Dáváme svačinu a pití. Děti se nad mapou zajímají, kam a odkud vedou turistické trasy, na které ukazují. Posilněni a odpočati pokračujeme po červené k Rudolfovu kameni, kam je to ani ne 400 metrů. Nejprve jdeme po obyčejné lesní cestě, ale pak proscházíme po moc krásné pěšině zaříznuté do skalní stěny. Mezi stromy se objevuje podlouhlý rozekladný pískovcový vrchol Ostroh s dřevěnou boudou v nejvyšším bodě.

Rudolfův kámen

Rudolfův kámen s dřevěnou budkou

Vystoupali jsme pod Rudolfův kámen a ptáme se lidí, kteří právě sestoupili, jak moc je to náročné vzhledem k malým dětem. Tady to bude asi nejtěžší. První schody z velkých kuláčů vsazených do skalní praskliny jsou pohoda, i když - vzhledem k věku našich dětí - poměrně vysoké. Pak se dostáváme na otevřenější skálu a kovové žebříky. I děti pochopily náročnost a jdou velmi opatrně a hlavně poslušně.

Nahoře jsem se trochu zhrozil, když jsem zjistil, jak málo prostoru tu je a navíc je tu už hodně lidí. Člověk nikdy neví, kdy se někdo zamotá nebo škobrtne a do někoho strčí. Hned bereme děti dovnitř boudy stojící na vrcholu. Cesta dolů bude taky zajímavá, říkáme si s Martinou.

Výhledy jsou (opět) krásné a místo taky. Když nastala vhodná chvíle, dali jsme se na sestup. Děti si vedly na jedničku. Nevím, jestli se opravdu nebojí výšek, nebo si to zatím neuvědomují. Každopádně jsme si s Martinou oddechli, když jsme stanuli dole pod skálou na písčité pěšině. Děti moc chválíme a slibujeme jim za odměnu zmrzlinu (sami si totiž všimly reklamní cedule už v Jetřichovicích na parkovišti).

Klesáme po lesní pěšině. Děti zvládly tak náročnou cestu a teď remcají, že musí projít krátkým bahnitým úsekem. Pěšina se po chvilce napojuje na širokou lesní cestu klesající v několika zatáčkách.

Na Pohovce, což je nejenom turistické rozcestí, na kterém odbočujeme na zelenou turistickou značku, ale stojí zde také mohutná dřevěná lavice s opěradlem s vyřezanými pěti místy k sezení, je už na dětech vidět, že jsou unavené. Na chvíli tu usedáme ke společnosti občerstvujících se turistů, než se vydáme na závěrečný úsek zpět do Jetřichovic. Hodnotíme, že tahle superčervená, kterou jsme právě vyměnili za zelenou, nás opravdu nadchnula a moc se nám líbila pestrostí turistické cesty i okolní krajiny. V mapě čteme, že nás teď čeká už jenom pohodová lesní cesta a není třeba nikam spěchat. Zpomalujeme a ostatní výletníci nám mizí vpředu. Nevadí. Jdeme úplně tichým lesem - není tu slyšet nic, jen absolutní ticho. Dokud se děti nezačaly o něco hádat. Už ani nevím o co, jen vím, že pláč zazněl u balvanu s názvem Hezoun.

Ještě kousek lesem a už vystupujeme na louku. Zelený koberec ubíhá vlevo a končí skálami, které jsou částečně ukryty za břízami. Nad nimi se vypíná ostrý vrcholek Mariiny skály, kterou si tak můžeme prohlédnout z jiného úhlu. Odsud je vidět velký oblý kámen a na něm sedí dřevěný altán, ze kterého jsme se před několika hodinami rozhlíželi.

V cíli děti moc a moc vchválíme. Počítali jsme s tím, že tento okruh dlouhý 6 nebo 7 kilometrů nedáme. Navíc, když jsme viděli poměrně náročný terén. A byla zmrzlina. Taky na jídlo jsme se zastavili v bufetu u parkoviště, jenže jídlo nestálo za nic.

Tímto výletem se loučíme s Českým Švýcarskem. Moc se nám tu líbilo a shodli jsme se na tom, že nás zdejší krajina moc příjemně překvapila svojí rozmanitostí. Za pozdního odpoledne nasedáme do auta a i když se docela těšíme domů, přeci jen se smutně ohlížíme za těmi krásnými kopci, dokud nás nepohltil provoz silnice č. 240 na Roudnici nad Labem.