Můj výjezd a sjezd na Praděd a Dlouhé Stráně se závodníky

Už po několik let jsem měl v hlavě bajkovou akci v malebné krajině podhůří Jeseníků (okolí Sobotína), protože po minulé zkušenosti víme, že najít vhodnou a pohodovou trasu pro mtb v centru Jeseníků je pro neznalé těžké - tady jsou jen dlouhá stoupání a prudké sjezdy nebo nesjízdné pěšiny. Až MirekJ přišel s nápadem vydat se na dva nejvyhledávanější vrcholy a akce byla na světě necelý týden před jejím začátkem.

A tak se po třinácti letech vracím s bajkem do Jeseníků. Koukli jsme na pár popisů na webu a rozhodli, že to nakonec rozdělíme na dva dny. Jeden z titulků, který jsem vygůglil zněl: Dlouhé Stráně: Jeden z nejdrsnějších "stoupáků" v ČR. Ale troufám si říct, že dojem nás všech nakonec byl takový, že vyjet Dlouhé Stráně po asfaltu bylo celkem pohodové, zvláště ve srovnání s předchozím dnem, kdy jsme jeli na Praděd.

V pátek jsme si ještě užili Super Flow na Rýchlebských stezkách a odpoledne jsme se přesunuli do Koutů nad Desnou. Po peripetiích s ubytováním v penzionu Kouty jsme se na večeři dohodli na definitivním plánu trasy na zítřek. Po tom, co jsme viděli den předem na Rýchlebách a občas i tady musím podotknout, že nemáme elektrokola.

sobota 3. září

Přes překážky vzhůru na Praděd

Trasu jsme si navrhli, prodiskutovali a v podstatě tiše odsouhlasili dopředu na diskuzi. Z Koutů se díky uzavírce Červenohorského sedla můžeme v klidu přesunout po silnici 44 nahoru k odbočce za mostem přes Desnou, kde začíná stoupání po cyklotrase 6157 upravené hrubým asfaltem. I já, zapřísáhlý odpůrce asfaltu, jsem hned od začátku souhlasil s touto variantou a ani se tentokrát nesnažil hledat nahoru jinou cestu s přírodním povrchem. Ale ani asfalt není zárukou pohodlného - třebaže prudkého - stoupání, jak jsme hned zjistili.

Před námi stojí v cestě dodávka a vnímám, že je pod ní cosi napsáno na asfaltu. Něco o výkopech, přiznávám. A opravu po chvíli se před námi objevuje výkop. Jenže nás šokuje jeho rozměr. Je nejenom široký tak, že se s bajkem přeskočit nedá a i bez něj je to v cyklotretrách docela o chubu, ale navíc dalece přesahuje šířku úzké asfaltky. Na jedné straně je hluboko zakousnut do prudkého svahu a na druhé také. Takže musíme slézat dolů a zase vylézat nahoru - a to vše s bajkem.

Překonali jsme asi ještě dva takové (byly za sebou asi po 100 až 150 metrech), když jsme došli k bagru, který za to vše může. Už jsem se radoval, že když jsme u bagru, tak dál už nic nebude, ale bagrista s pomocníky nám radostně sdělili, že nás jich čeká ještě asi třináct. No paráda!!!

S karbonovými rámy to ještě šlo, horší když došlo na ty hliníkové

Některé jsme překonali tak, že jsme serpentinu silnice střihli rovnou svahem nahoru a vyhnuli se tak hned dvamě překopům. Bylo to fak vysilující víc, než jet pomalu nahoru. Studujeme mapu, jestli se tomu nedá nějak vyhnout. Proto raději volíme ještě prudčeji stoupající pěšinu terénem, značenou zelenou turistickou. Ta nám ušetřila další serpentinu a krátce po napojení se zpět na silničku přišel poslední výkop, o čemž nás ujistil nápis na silnici. Radostně jsme to zapili ionoťáky.

Po tom všem byli kluci závodničtí (všichni kromě mě) tak natěšeni na výjezd, že do toho šlápli a já je znovu viděl až u Švýcárny.

Nudný asfalt neúprosně stoupá a klikatí se v mnoha zatáčkách vzhůru. Postupně se i sklon cesty zvyšuje. Někde u rozcestí Petrovka asfalt končí a dál stoupá cesta sypaná hrubými kameny a placáky. Tady je to teprve fuška. Potím se jako nikdy před tím. Některé úseky musím projít pěšky. Přijíždím ke Švýcárně a očima hledám kluky, jestli tu nejsou. Vůbec je nevidím a už jsem chtěl pokračovat dál, když jsem si jich všimnul, jak se schovávají na zahrádce ze sklenicemi s pivkem. Říkám jim, že se ani nebudu zastavovat a pokračuji k Pradědu, který mi zatím nabízí jen omezený pohled na špičku ošklivého vysílače na svém oblém vrcholu.

Povrch cesty v závěru výjezdu

Po chvíli mě kluci zase předjíždějí. Když jsme dorazili na k rozcestníku Praděd - rozcestí, jsme překvapeni velkým množstvím lidí. Mezi nimi kličkují cyklisti a sem tam auto. Mumraj jak na Václaváku.

Myslím, že závěrečné stoupání jedu s Vláďou a Pepou, který do toho v závěru zase šlápnul. Nahoře se potkáváme všichni a protože tu dost studeně fouká, objíždíme vysílač, abychom se rozhlédli do všech stran. Na společnou vrcholovou fotku nedošlo a sjíždíme k Ovčárně na plánovaný oběd.

I tady hodnotíme, že služby nepatří k nejsilnějším stránkám Jeseníků. Po jídle najíždíme k červené značce, která tu míří vzhůru přes Petrovy kameny. Víme, že tam se s bajkem nesmí a náš plán je jet kameny po neznačené polní cestě, která obíhá Petrovy kameny ze severo-západu. Jenže i tady je zákaz vjezdu kol. Náš plán na další cestu, která by konečně vedla terénem a ukázala nám další krásy Jeseníků, se rozplynul jako pára nad talíři s česnečkou, kterou jsme si před chvílí dojedli.

Ještě pohled na Praděd

Vracíme se tedy úplně stejnou cestou zpět až do prudké pravotočivé serpentiny asi 1 km pod rozcestím Petrovka. Ráno jsme odsud viděli přijíždět několik bajkerů. Koukli jsme tedy do mapy a shodli se na tom, že dolů do Koutů pojedeme tudy. S Pepou a Vláďou tu zastavujeme, ale Jirka s MirkemJ tu na nás nečekají. Oba závodníci určitě jeli dál.

Shora přijíždí manželé s malým klukem a míří dál po asfaltu. Voláme na ně, ať se tam ani nepouštějí, že je čekají výkopy, pro ně dost těžko překonatelné. Po poradě se rozhodují pro návrat k autu, které mají zaparkované u Ovčárny. No tak ten výjezd zpět jim nezávidím!

Nás už čekala jen hezká lesní cesta Hladovým dolem nabízející krásné výhledy dolů i na protější svahy. S Vláďou si připomínáme třináct let starou větu, že takové stoupáky nejsou ani v Krkonoších. Člověk si až říká, jak to že nejvyšší hora není tady, ale právě v Krkonoších!?

Nad dolní nádrží přečerpávací vodní elektrárny se napojujeme na asfaltku, po které se řídí mnoho koloběžkářů, někteří dost nebezpečně a bez odhadu na rychlost skoro nezvládají své stroje. Zvláště jedna slečna, která se jen tak rozhodla přejet z pravé strany silnice na levou a nepodívala se, že ji už předjíždíme. Už jsem myslel, že poletí po hlavě, ale nějakým zázrakem to ustála. Raději odsud mizíme co nejrychleji do Koutů.

neděle 4. září

Odpočinkové stoupání na Dlouhé Stráně (Mravenečník)

Po včerejší zkušenosti jsem byl rozhodnut jet nahoru lanovkou a snad poprvé v životě bych se za to vůbec nestyděl. Věk na to mám a tempu, kterým včera závodníci stoupali bez zastávky nahoru, bych stejně nestačil a zničilo by mě nadobro.

Ale přemrštěnou sumu za lanovku jsem nakonec neakceptoval a podařilo se mi ještě odchytit Vláďu s Pepou, takže mé rozpolcené já bylo nakonec spokojeno, že nahoru jedu vlastní silou. Začátek trasy se shoduje se včerejším ránem a k dolní nádrži ještě více se včerejším dojezdem. Jen včera se to zdálo blíž, když jsme sjížděli dolů.

Ale nohy se zahřály a po předchozích dvou dnech ani nebolí, takže směle pokračujeme vzhůru. Nad sebou vidíme šikmý průsek v zalesněném svahu, prozrazující další stoupání silnice. Asfalt je tu hladký a stoupání je kupodivu v porovnání s očekáváním shovívavé. Jen rovné úseky odhalující dlouhé a táhlé stoupání nepůsobí na morálku zrovna nejlépe. Jenže po chvíli máme pod sebou hladinu dolní nádrže už nějakých 150 metrů a navíc se postupně otvírají krásné výhledy. Po borci na silničce vzkazujeme pozdrav závodníkům (Jirkovi a MirkoviJ), kteří jsou někde vpředu.

Horní nádrž je už na dohled, pohled od rozcestí Pod horní nádrží

Na chvíli se zastavujeme v zatáčce u Tupého vrchu a užíváme si krásného dne s výhledy. V tom mi zvoní telefon a MirekJ hlásí příjezd na vrchol v 10:25. Kluci možná teď litují, že nejeli s nimi. Po několika dalších minutách jsme na rozcestí Pod horní nádrží PVE, kde pořizujeme i nějaké fotky. Však máme výhled na Praděd, na zajímavé chatky nad Rysí skálou a přímo nad sebou uříznutý kopec horní nádrže, kam už to není daleko.

Ani nevím, kolik je, když přijíždíme pod horní nádrž my. Neměl jsem tempo jako kluci závodníci, ale přesto jsem cítil, že, v porovnání se včerejším Pradědem a očekáváním vyplývajících z nastudovaných popisů, byl výjezd na Dlouhé Stráně celkem pohodový. S Vláďou se orientujeme v mapě a rozhodujeme se přijet od západu, kde stoupá silnice až na korunu hráze. Objíždíme tedy hráz po silnici, která je asi 50 výškových metrů pod korunou a pak šlapeme krátký prudký výjezd na korunu hráze.

Naskytl se nám výjev, který znají všichni, co tu byli. Na fotkách jsem to už viděl, ale stejně je to zajímavý pohled, když se tu ocitnete doopravdy. Pohled přes půl kilometru dlouhou hladinu větrem rozčeřené vody, která končí vysoko na horizontu proti dalším kopcům (třeba Pradědu), je fakt nezvyklý. Mnohokrát jsem viděl jezero nebo přehradu v údolí, ale na kopci je to poprvé.

Když jsme si dost prohlédli toto místo a patřičně si ho užili, zapózovali jsme na společné foto a vydali se na plánovanou trasu sestupu. Sjeli jsme na spodní asfaltový okruh a stříhli to na červenou směrem na jiho-východ na Malou Jezernou. Objíždíme vrcholek Vřesník a za ním přichází prudké klesání dlouhé asi 1,3 km po opravené cestě vysypané nějakým jílem nebo čím. Tenhle sjezd je jen o tom zapřít se do řidítek a udržet se na oblé cestě. O ničem jiném to tu není. Nic hravého, nic zajímavého.

Kluci to tady pustili a zanechávali za sebou malý oblak prachu, který vítr hned unášel vlevo do údolí. Jak fotogenické, ale než bych zastavil a vyndal foťák, tak bude po výjevu. Teď už je mi jasné, že celá víkendová akce je jen o tom vyjet co nejrychleji nahoru a co nejrychleji dolů. Žádná pěkná technická trasa, žádná pauza, žádný pokec, žádné občerstvení.

Kluci přede mnou určitě závodí o maximálku. Potvrzují mi to i stopy po prudkém brždění před některými zatáčkami a já nahlížím do hlubokých příkopů, jestli se tam někdo z nich neválí.

Z rozcestí Pod Homolí pokračujeme ostře vpravo na 6263, která stoupá po prudkém svahu úbočí Mravenečníku. Výhledy do kraje a údolí Desné jsou parádní. Přijíždím k rozcestí Margaretka a někde tam posílám Pepu, který tu na mě čeká, ať jede, že se sejdeme až v Koutech. Od Margaretky jedu po 6158 směrem k Ulířské cestě, ale už u prvního přístřešku, kde jsem měl pokračovat vlevo po asfaltu, jsem to alespoň střihnul přímo dolů po nenápadné lesní cestě na pokračování cyklotrasy 6158 po cestě, která mi konečně připomíná lesní úseky, na které jsem zvyklý.

Při odjezdu od nádrže Dlouhé Stráně

Na rozcestí U Obrázku musím otevřít mapu, protože je tu hodně cest a já nevím, po které pokračovat. Mapu bikeparku Kouty nemám, takže neznám obtížnosti jednotlivých tras. Rozhoduji se proto pokračovat po 6156 až dolů. Ale šťastná volba to nebyla. Nejprve jen mírně stoupám, křížím sjezdovky a asi 2x i nějakou sjezdovou trať pro freeride, pak se cesta začala svažovat dolů a za zatáčkou vlevo její sklon ještě přidal. Jenže celý následující úsek, měřící bezmála 1 km, je plný bordelu po stahování dřeva a nedá se v tom skoro jet.

Když přijíždím na parkoviště v Koutech, vůz směr Trutnov právě odjíždí a Jirku jsem už nezastihnul. A tak jsme s Pepou pobalili a vydali se také na cestu domů.

Fotkami přispěli všichni zúčastnění.

Obecné info

• Jako výchozí místo na oba velevýjezdy jsme zvolili Kouty nad Desnou.
• Bydleli jsme v Penzionu Kouty (www.penzion-kouty.cz). Ubytování celkem dobré, úschovna kol s nulovým zabezpečením - takže nepoužitelná, snídaně velmi velmi ubohé, personál protivný a neochotný (včetně blízké restaurace, kam jsme chodili na večeři). Proto nedoporučujeme.
• Výjezd na Praděd: převýšení 926 m, vzdálenost na vrchol 15 km.
• Výjezd na horní nádrž přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně: převýšení 788 m, vzdálenost k horní nádrži 16 km
  
• Oba kopce nabízejí sice slušný výjezd (podle mě zvláště Praděd) a v případě přejícího počasí i výhledy, ale určitě ne žádný pěkný terén na XC.