Test Fest trochu jinak

Skoro na den přesně, ale o rok později, odjíždíme, s kolama na střeše auta, z Trutnova do Chrustenic na velácký Bike Fest. Je chladno jako vloni, ale zase neprší. I když, předpovědi nevěstí nic dobrého. Jirka si už raději sundal pedály doma, aby nezdržoval mechaniky u některého stanu přítomných značek. Další nevýznamnou změnou je, že já nic testovat ani zkoušet nebudu, protože se tam jedu projet a ulovit nějakou tu turistickou známku. Na seznamu mám čtyři a když ukořistím alespoň polovinu, budu spokojen.

Cesta proběhla, až na zmatenou navigaci po našem hlavním městě díky špatně nastavené aplikaci v jenom přenosném zařízení, primárně určeném pro zcela jiné účely, bez větších problémů. Po ubytování se jdeme podívat, co bude dnes k mání. Spousta kol různých značek, bajky, silničky i elektrokola. Je tu dost lidí, které neodradily relativně nízké teploty ani hrozba srážek, přestože temně šedivá obloha a radar mluví za vše. Ani mě nezaujala kola, jako spíše stánek Canonu uprostřed louky. Tam jsem si trochu popovídal, dostal staré číslo nějakého časopisu a když mi nechtěli dát jednu z vystavených zrcadlovek, odešel jsem do pidichatky, abych sám sebe přesvědčil, že na kole mi bude lépe, než ve spacáku v prochladlé dřevěné stavbě.

Kolem jedenácté hodiny si už Fanda s Jirku vybírají bajk, na kterém se jistě vydají na osvědčený a skvělý okruh, jak nám ho minule ukázal Pepa. Já také vyrážím. Na druhou stranu než ostatní a na mém stařičkém bajku. No jo, už jede sedmou sezonu. Jak se tak koukám po navracejících se testerech, o bláto a mokro není nouze a louka je opět nechutně podmáčená.

Vracím se kousek k Loděnicím a budu hledat modrou značku, která někde vede vpravo do kopce. Mám ji. Pomalinku stoupám k lesu a pomalinku se dostávám na provozní teplotu. V lese začíná taková lesní dálnice. Přímá, široká a mírně zvlněná cesta. Tady by to chtělo tempomat. Překvapuje mě, že tady není takové morko, jaké bych čekal a tak jedu docela rychle. Tahle cesta má i jednu výhodu – asi 3,5 km (polovina cesty) je do mírného kopce, ale druhá polovina má sklon opačný. Po čtyřech kilometrech projíždím Lhotkou u Berouna a v dalším lese už je to mnohem zábavnější. Dokonce i pěkný sjezdík, ale raději opatrně, protože to na mokrém listí, kamenech a kořenech občas uklouzne. Značka pak několikrát kříží serpentýny nad Berounem. Tady mě to baví. Úzká pěšina se klikatí po kořenech mezi stromy, je to z kopce, takže vesměs jedu setrvačností. Závěr pokazili dřevorubci nebo energetici, protože pro samé větve, piliny, odštěpky a hromady dřevní hmoty není vůbec vidět kudy vede cesta, ale podél plotu jistě nepojedu špatně. Ostatně zabloudit se tu nedá. Neprší, možná se i oteplilo, mně je tak akorát a první dnešní cíl mám před sebou. Jsem v Berouně. Na kole!

Po silnici, kousek od Berounky, směřuji do města. Na protějším břehu poznávám místa, kde jsem už kdysi byl. Naproti kempu už mám jasno. Přes autobusák, po nové lávce a jsem na náměstí. Tady to nějak žije! Asi nějaké trhy. Letmo mrknu na infocentrum a přesvědčuji se, že je zavřené. Fakt nechápu, proč jsou infocentra zavřená o víkendech, když prý mají sloužit turistům a k podávání informací.

Rozhledna na Městské hoře.

V muzeu získávám první známku, popovídám si, dostanu pár rad a teďka už můžu hledat nějakou cestu k rozhledně na Městské hoře. Jen co zahlédnu první ukazatel, podřazuji postupně na nejlehčí převod a prudkými cestičkami v parku pomalinku stoupám k rozhledně. Byla to dřina, ale vyjel jsem to. Je poledne. Druhou známku získávám ve zdejším medvědáriu. Mají tady tři veliké medvědy, kteří jsou rádi, že se vůbec pohnou a navíc asi vegetariány anebo drží dietu. Jednomu to chutná. Jinak si nedokážu vysvětlit, že popadl zeleninu i s mísou a ošetřovatelce zůstala celá ruka. To chlupaté stvoření se jmenovalo Vojtíšek.

Medvědi.

Zpátky projíždím různými uličkami a vůbec nemám ponětí, kde vyjedu, ale jsem si jistý, že to moc dobře poznám. Stejně se potřebuji dostat na silnici vedoucí na Zdejcinu. Mám co jsem chtěl – po patnácti letech projíždím kolem budov, kde jsem pobýval celý jeden rok. Většina z nich stále stojí a buď chátrá nebo slouží jinému účelu. Jenom autopark zmizel ze světa. Projíždím bránou, žádný dozorčí, nikdo nemá službu. Buzerák vypadá i po tak dlouhé době stejně. Ani tu tribunu nezbourali. Tak tady kdysi býval VÚ 9967. Nehodlám zkoušet slavnostní pochod a tak opouštím kasárna a pomalu jedu po silnici ke Zdejcině.

Buzerák bývalého VÚ 9967.

Cesta je nekonečná. Nic zajímavého tady k vidění není. V místě zvaném Bradatky je rozcestí a konečně červená značka, která mě dovede k další rozhledně – Dědu. Pamatuji si ji jako malinkou zděnou stavbu zarostlou stromy. Asfaltku střídá mokrý a blátivý povrch. Pak se přidá stoupání a postupně se sklon zvětšuje a cesta zužuje. Aby toho nebylo málo, přidávají se pod kola větve a protijdoucí skupinka výletníků mě tak rozhodila, až se mi prosmeklo kolo a já se zastavil těsně před nimi. Nějaká slečna se mi omluvila, že tohle nechtěli a tak jsem postupně zjistil, že prý je to ještě daleko, že se cesta stáčí vpravo, tedy na opačnou stranu, než stojí rozhledna a že to byl pěkně blbý nápad vydat se sem na kole v tomhle počasí. Za povzbuzování se mi podařilo na třetí pokus rozjet, ale ne na dlouho. Pak se cesta umoudřila a pěšky jsem šel jenom závěrečnou část kopce. Rozhledna nevypadá špatně. Je tu i zastřešený stůl s lavičkami. Nahoru nejdu, ale dám si oběd – sušenku a koukám do mapy kudy dál a na radar, abych zjistil, že od rána ukazuje zelenomodrý mraky a přitom toho, naštěstí, moc nespadlo. Ale malinko začíná. Chvíli po jedné hodině nasedám a po modré značce bych měl zase dojet do města.

Rozhledna Děd.

Lesní cesta je kupodivu hezká, rychlá a tak si to užívám, že jsem málem projel vyhlídkou kousek od vysílače. Tady to také poznávám, ale úplně mi to vypadlo z paměti. Nevím, jestli místo na kopci, ze kterého je vidět část Berouna, lze nazvat vyhlídkou, ale něco málo vidět je. Kdyby bylo lepší počasí, jistě by bylo možné zahlédnout více z okolí. Prostě se mi počasí nelíbí a tak se vrátím do Chrustenic. Dolů jedu parádním singlíkem, pak podél plotu a uháním po silnici. Naposledy se podívám na kasíno, muničák zbourali, už ani nepoznávám okna pokoje kde jsem bydlel na rotě a za mírného poprchávání jedu přes už prázdné náměstí, stejnou cestou zpátky do kempu. V kopci nad Lhotkou je také rozhledna. Moderní vysílač kovové konstrukce s vyhlídkovou plošinou. Když ale vidím ten kopec, který k němu vede, raději kličkuji mezi kapkami po lesní dálnici.

Vyhlídka na Beroun.

U chatky jsem asi někdy před půl třetí. Prohlížím fotky, koukám do mapy a přemýšlím co dál. Okolo projíždí zablácení bajkeři a evidentně jsou spokojeni. Vyřešil to Jirka, který na mě houknul, ať jedu s nimi na okruh. Tak jedu. Trošku zablácený jsem a tak horší to být nemůže. A bylo. Podmáčená louka se ukázala ve své plné kráse a kolo se začalo schovávat pod nánosy bahna. Nějak mě zmohlo to stoupání nahoru a nakonec Jirka s Fandou ujeli z dohledu. Bylo to v místech, kde jsem věděl, že musím stále rovně, až přijedu do bikeparku. Tím jsem projel v pohodě, ale hodně opatrně. Mnohem zajímavější to bylo na pěšině nad potokem, protože tam to na každém kořenu ujelo a tak jsem šel dost často pěšky. Vloni bylo mnohem lepší počasí, trať během dne usychala a tak se to dalo celé projet na kole. Dneska ale mokro spíše přibývá. Na louce Jirka opět objevil své letecké schopnosti a s vypůjčeným bajkem, vzhledově podobným motorce, zkoušel jak vysoko a daleko dolétne. Několikrát se mu to povedlo. Fanda moc dobrý pilot není.

Létající Jirka.

Když se potom oba objevili na silničkách, musel jsem jet s nimi, protože jsem byl zvědavý, co se bude dít. Prvním překvapením bylo, že mi ujeli do kopce. Byly jako rakety a také si to vychutnávali plnými doušky. A těch vylomenin, co stihli vyvádět! Nejvíc je bavilo brzdit na mokré silnici…  Na čtvrtou hodinu měli objednaná kola a tak pro ně jeli.

Fanda s Jirkou na silničkách!

Objel jsem to po silnici a chtěl jsem na ně počkat za loukou pod kopcem, ale nějak pořád nejeli a už mě to nebavilo stát na jednom místě a tak jsem pomalinku šplhal do kopce, že si objedu okruh ještě jednou. Nahoře mě zaujala kamenitá cesta rovně dolů a zvědavost po neznámu mě vedla do lesa. Rychlý sjezd, ale na kamenech raději přibrzďuji. Kdepak asi vyjedu? Aha, u louky. Na ni mě nikdo nedostane a tak po cestě podél lesa a červené značce jedu do Nenačovic a vlevo po silnici do kempu. Netrvá dlouho a scházíme se tam všichni.

Jirka s Fandou projeli několik bajků s různě velikými koly, zkusili silničky, na elektrokola se nedostalo, protože stále někde jezdila. Jirka si pochvaloval například Ghost AMR, RB nebo Santa Cruz Nomad – motorku. Fanda nedal do uzávěrky vědět na čem jezdil a tak věřím tomu, že zklamaný nebyl a že si dnešek užil minimálně stejně jako všichni v Chrustenicích. Počasí nakonec vydrželo a bylo přijatelně.