Sjezd podél Tiché Orlice

Tuto akci, na kterou jsme původně měli vyrazit tři, jsem plánoval na víkend přelomu dubna a května, ale pak do toho něco přišlo a následná (nevyplněná) špatná předpověď počasí to dokonala. Tak jsem nakonec využil volné středy a hezkého počasí, abych si projel další řeku.

Trasu jsem si doma sestavoval podle turistické mapy, fotomapy a některé úseky jsem si i předem projel. Jiné zůstaly otazníkem až do konce jestli budou průjezdné. Hlavní cílem bylo držet se co nejvíce vody, ale ne za cenu asfaltových cyklostezek. Ale v mnoha místech jsem se jim nevyhnul.

Letohrad - Lanšperk

Z vlaku vystupuji na konečné stanici v Letohradu a hledám červenou. Turistický rozcestník je hned před nádražím a značka mě vyvádí z města stoupáním do pastvin. Přijíždím k lesu na vrcholku, kde je více cest než ukazuje mapa, tak se musím pořádně zorientovat. Ano, musím za ten lesní výběžek a tam začnu mírně klesat k rozcestí V Ráji. Opravdu je to hezké místo.

Opouštím červenou a jedu vpravo dál podél lesa, ale cesta se stáčí vlevo k nějakému rekreačnímu objektu s cedulí o zákazu vstupu. Před pár metry jsem si všimnul nějaké hezké cesty odbočující vpravo do lesa a ještě jsem si povzdechl že je to škoda, že nejedu tam. Ale právě tam jsem měl odbočit. Kousek se tedy vracím a už mířím správnou cestou skrz zbytek lesa do dalších pastvin a výhledy na protilehlé kopce, kde si všímám střechy kaple v Lanšperku. Přichází rychlý sjezd polní cesty, musím hodně přibrzdit v ostré levotočivé zatáčce nad vysokým břehem a asi po dalších 100 metrech je tu zemědělský objekt, na který mám zamířeno. Tady totiž odbočuji vpravo dolů do Dolní Dobrouče. Držím se stále na východ, takže k hlavní silnici přijíždím u nějakého statku.

Kaple v Lanšperku

Stačí přejet silnici a dál pokračuji rovně do slepé ulice s novostavbami na konci, která dále pokračuje polní cestou stáčející se vlevo podél lesa. Já ale musím rovně přímo do kopce, kde se pod osadou Kočtina napojuji na zelenou turistickou značku. Stoupání pokračuje až k lesu a i tam cesta ještě chvíli mírně stoupá. To už vjíždím do Lanšperku, kde neodolám a musím se zajet podívat ke kapli na výhledy. Už jsem tu sice jednou v rámci výšvihu okolo České Třebové byl, ale ten výhled se neomrzí.

Lanšperk - Ústí nad Orlicí

Stále pokračuji po zelené a dokonce jsem při rychlém sjezdu serpentin ani nepřehlédnul její odbočku vlevo na super pěšinku. Najíždím na silnici 360 a asi 200 metrů za železničním přejezdem rád následuji značku vpravo na stoupající cestu do lesa. Dlouhé stoupání je odměněno sice krátkým, ale o to prudším sjezdem po úzké kamenité cestičce, která končí odvodňovacím rygolem - také z kamenů. Sakra, všímám si ho na poslední chvíli, nadhazuji přední kolo, ale zadek tam jde natvrdo i navzdory odpružení. Rána až ráfek zaduněl. Trochu ještě doufám, že to zadní odpružení zmírnilo a že jsem necvaknul. Ale syčivý zvuk a mlaskající plášť jsou jasným důkazem nepříjemné situace.

Zastavuji u prvního domku na dokonale posečené trávě, která mi poskytuje pohodlné posezení. Mám náhradní duši, ale taky ještě hodně kilometrů před sebou a tak se po prohlídce velikosti dvou děr rozhoduji pro lepení. Hotovo mám docela brzy, pumpuji co to dá a vše se zdá být OK. S opravenou duší jedu dál.

Teď přichází asfaltový odpočinek v podobě cyklostezky podél řeky na jedné straně a železnice na druhé. Kilometry tu rychle přibývají, ale úplně se stydím tudy jet na biku. Objíždím Ústí nad Orlicí, ale blízko ulice V Lukách, kde zastavuji, abych se podíval do mapy jestli vlevo nebo rovně, mě napadá, že bych si tu mohl dát oběd. Zajíždím na náměstí, kde byla pouze jedna zahrádka a tak je jasné, kde budu obědvat.

Posezení na zahrádce pod sluncem bylo poněkud horké, ale opravdová nepříjemnost přišla záhy. Ne při placení, ale když jsem zjistil, že zadní kolo je úúúúplně prázdné! Doptal jsem se na blízký obchod Sport Bárt (mimochodem překvapivě dobrý) a koupil si novou duši. Ve stínu stromu na náměstí jsem provedl další výměnu a konečně se vydal na další putování.

Ústí nad Orlicí - Brandýs

Červenou značkou se nechávám nejkratší cestou vyvést ven z města na západ. Jenže pak jsem si tu značku nějak moc zafixoval a za nádražím se jí stále držel. Až když jsem funěl do prudké pěšiny v úvozu, došlo mi, že tady být nemám. Porada s mapou to potvrzuje. Sjezd je v mapě dokonce vyznačen dvěma vykřičníky! Podotkněme ovšem, že jde o značení pro cykloturisty. Vracím se zpět dolů a pak už správně pokračuji podél trati na konec Sokolské ulice, kde se napojuji na cyklotrasu 18 - opět asfaltovou. Alespoň zase trochu doženu ztracený čas. Jede se dobře a rychle a zastavuji zase až na rozcestí, kde je i červená turistická značka. Kontrola s mapou a plánovanou trasou ukazuje, že jsem přejel odbočku.

Vracím se asi 400 metrů zpět a zatáčím přes kovový most s rachotícími prkny překlenující Tichou Orlici na polní cestu a dále do lesa. Je to cyklotrasa 4054, ale hned nahoře v lese v ostré levotočivé zatáčce ji opouštím a pokračuji rovně. Po asi 250 metrech se zase musím trochu zorientovat ve více cestách, ale nakonec trefuji správně a najíždím na červenou turistickou značku směřující k západu. Krásným lesním úsekem si to šinu směrem k Brandýsu.

Lesní cesta se dostala do bezprostřední blízkosti železniční trati a po chvilce přijíždím k silnici. Po ní se chvíli svezu vlevo. Míjím nějakou velkou rouru a v hlavě mi blesklo, že už jsem ji někde viděl. No jasně, fotku části Babylonského děla jsem už na internetu opravdu viděl. Další atrakcí Brandýsa je přírodní labyrint, kolem kterého taky jedu.

Asfalt pro mě končí ostrou pravotočivou zatáčkou. Ne, nebojte, nevyboural jsem se v ní, ale vlevo tu odbočuje krátkým švihem nahoru žlutá značka s vracečou zpět vpravo. To najíždím na jeden z dnešních nejhezčích úseků. Po tomto krátkém výšvihu nahoru pokračuji parádním a mírně klesajícím singlem lesem nad řekou. V tak hezkém místě jsem neodolal a pořídil alespoň jednu fotku mizerným foťákem mobilu.

Na parádním přírodním singlu nad řekou (žlutá značka)

Brandýs - Choceň

Žlutá mě dovedla kolem jezu k silnici. Naproti je nějaká továrna a v ní průjezd. Tam bych měl pokračovat. Tady je jeden z úseků s velkým otazníkem, jestli se bude dát projet. Zkoumal jsem ho jen podle fotomapy. Jedu po silnici podél výrobního podniku, ze kterého otevřenými okny sálá horko. Silnice končí a dál pokračuje jen vedení 35kV a jakýsi úzký zbytek asfaltu, ale hodně zarostlý. Ten mě přivádí k ruinám bývalého letního tábora Kouty. Vypadá to tu jako po bitvě a jak jsem se dnes dočetl, bitvy se tu skutečně konají.

Pokračuji stále rovně, teď už jen neznatelnými kolejemi v trávě, které po chvíli definitivně končí. V místě, kde jsem očekával alespoň nějakou cestu nahoru do lesa, se fakt nenachází ani její nejmenší náznak. Všude jen vysoká tráva a okraj lesa je lemován vysokým břehem. A přitom by tudy stačilo projet nebo projít nějakých 100 metrů a byl bych na zelené značce, kam potřebuji.

U ruiny jsem si všiml nějaké vyšlapané pěšiny nahoru do kopce a tak se tam vracím. Stoupám strašidelným místem a asi 4 metry přede mnou vybíhá vyplašená srnka z jedné rozpadlé budovy. Pokračuji mezi nějakými betonovými zbytky základů dál k lesu. Kolem smradlavého místa se dostávám do lesíka, ale ten je prorostlý nízkými stromky nahusto a nedaří se mi tam najít žádnou pěšinu vzhůru. Kdybychom jeli společně, kluci by mě tady určitě proklínali, kam jsem je to zavedl. Musím to vzdát a vrátit se na okraj Brandýsa k továrně a pokračovat po asfaltové cyklostezce vedoucí po druhé straně řeky.

Společně s cyklostezkou č. 18 tu vede i červená turistická značka. Tu sleduji až na rozcestník Peliny, kde ji měním za zeleně značenou pěšinu prudce stoupající do lesíka. Z něj vyjíždím už mírnějším klesáním k silnici a pokračuji rovně, stále po značce. Ta mě provádí dlouhým podchodem pod nádražními kolejemi a dále přes zámecký park, kde se na konci dávám vlevo po šotolině podél silnice a parku a později podél nábřeží Krále Jiřího.

Choceň - soutok Tiché a Divoké Orlice

A opět je tu krajina. A navíc moc hezká. Projíždím čtvercovým otvorem železničního mostku a ocitám se v malebné - jak to jen nazvat - pasáži(?) zbudované opukovou zídkou po obou stranách, která mě dovádí k rozcestí U Prokopa. Tady mě dál povede už zase červená. A zase přichází hezký lesní úsek nabízející krátké výjezdy a sjezdy i pohodové úseky kopírující vrstevnici.

Červená značka pro mě končí mírným klesáním v Darebnici, kde vjíždím do otevřeného a velmi širokého rovinatého údolí jen s nízkými kopečky po stranách. Odbočuji po silnici vpravo a za podjezdem železnice a mostem přes řeku (její název tu uvádět nemusím, že?) jsou asi po 400 metrech skoro neznatelné koleje vlevo do louky. V mapě je tudy zakreslená naučná stezka Mezi Orlicemi, ale v terénu žádné značky nehledejte, nejsou tu. Krajina se tu mění v rovinu. A taky pociťuji vítr. Včera jsem podniknul krátký výjezd, kdy jsem šlapal od západu na východ a stále proti větru. Doufal jsem tedy, že i dnes bude fučet od jiho-východu. A skutečně - vítr mě doslova tlačí a já svištím polní cestou, že mi nestačí ani moderní traktory obracející píci.

Na rozcestí polních cest se u rybníka Postolov dávám vpravo a po půl kilometru na dalším rozcestí vlevo přes mostek a dál poháněn větrem na severozápad po rychlé polňačce. Ta se později stáčí v pravotočivé zatáčce a ústí na silnici 317. Tady už to znám. Vlevo kousek po silnici a hned na okraji obce Plchovice zase vlevo do vesnice. Jediná cesta mě provází mezi domy, zatáčí vpravo a na konci přechází v polňačky. Já si vybírám tu rovně, mířící na severo-západ. Po 1,2 km zatáčím vlevo, kousek po louce, kolem jezu a přes dva mostky do chatkové oblasti. Tady zatáčím vpravo a objíždím rybník Malý Karlov do obce Nová Ves. Pak směrem na Korkunku, objet Velký Karlov a na jeho severním konci vyhlížím odbočku vlevo do pole.

Následující úsek není v mapě vůbec zakreslen, ale právě cestu z Plchovic jsem si už dříve prozkoumal. Přejíždím louku, překonávám vodní příkop a nořím se mezi kopřivy na téměř neznatelnou pěšinu vyšlapanou rybáři. Chvíli musím i po poli a pak se zase vracím mezi stromy na pěšinu. Přichází dřevěná lávka zbudovaná nějakými dobrovolníky, ale díky za ní, a pak už jen dojezd mezi rybníkem a řekou do Malé Čermné. Tady jen na pár metrů využiji zelenou značku, protože za mostem přes řeku odbočuji vlevo k řece.

Dřevěná lávka zbudovaná dobrovolníky v akci Z

Po pravém břehu Orlice tu vede lehce vyjetá polní cesta, která asi po kilometru míří na takový jednoduchý most a dále kousek lesem na silnici. Hučení hrubých vzorků po asfaltu budu poslouchat jen chvilku, protože hned první odbočka lesní cesty vpravo je moje. Je značena žlutou značkou, ale to není důležité, protože je to zase jen na pár metrů. To se už blížím k Borohrádku. Mám tu najetou variantu vedoucí podél náhonu, ale tato cesta není udržovaná a zarůstá vegetací. Držím se proto v přímém směru na město. Objíždím statek na jeho okraji a na silnici odbočuji vpravo na most přes řeku. Za mostem vlevo, chvíli po chodníku a později vlevo na polní cestu, cyklotrasu 4160.

Přes louky a okrajem lesa svištím k místu, kde se křižovatce značená trasa stáčí vpravo, ale neznačená polní cesta míří i vlevo. Touto zkratkou se dostávám k Tiché Orlici a k mostu přes řeku. Po jeho přejezdu je tu zase odbočka vpravo, tentokrát do ohrady s jalovicemi. Musím si otevřít a zase zavřít elektrický ohradník, do kterého jsem se kdysi zamotal a pěkně mi nakopal. Marně se v prostoru pastviny snažím vyhýbat kravincům, daří se mi to jen zpočátku, ale pak už ne. Mlask, mlask. No nic, zase to později smyji. Pastvina končí opět otvíracím místem v ohradníku a já zase po rybářské pěšině šlehán kopřivami dojíždím k soutoku Tiché a Divoké Orlice poblíž Týniště nad Orlicí, kam už zbývají jen 2 kilometry.

Soutok Tiché a Divoké Orlice

Závěrem

Musím říct, že až na pár opravdu,ale opravdu hezkých úseků  kolem Lanšperka, Brandýsa a Chocně jsem byl sjezdem Tiché Orlice spíše zklamán. Hlavně v porovnání s trasou podél Divoké Orlice, kterou je možné projet více po přírodních cestách a pěšinách. Asi bych se musel vodě více vzdálit a jet přes okolní kopce, abych nemusel absolvovat dlouhé úseky po asfaltových cyklostezkách.