Tři okruhy Českého ráje

Vlastně ani není moc o čem psát. Skoro vše už tu bylo popsáno. Do Českého ráje se vydáváme po dlouhých 4 letech, přičemž si chceme zopáknout dva příjemné okruhy (viz. Český ráj v roce 2004) a okusit klenot místních bajkerů – singletrack ve skaláku.

Navzdory věkem z-upgradeované funkce rychlého mazání se nám okruhy ještě uchovaly v paměti, ale singlík bychom bez někoho znalého nepořídili projet. Pepa tedy na bike-fóru vyslal S.O.S mezi místní bajkery. Jeho snaha se zdála být marná stejně jako v rychlém občerstvení rozkrojit kuřecí plátek plastikovým nožem. Ale nakonec se mu podařilo sehnat ochotného Michala, který nás v pátek perfektně provezl cestami a pěšinami, kam by nás jinak nenapadlo ani odbočit. Popisu trasy velkého ani malého severního okruhu se věnovat nebudu. A popsat páteční výšvih mezi skalami je nemožné. Takže spíš jen v krátkosti pár zážitků a několik fotek.

1. května, čtvrtek

Malý severní okruh

Mapu trasy naleznete zde.

Tento termín byl původně vyhrazený pro nějaký alpský výstup. Jenže sněhu je v horách ještě hodně a tak jsme se rozhodli uspořádat jednu z plánovaných akci a vydat se právě do Českého ráje, kam prý cesta příjemná je. Pro nás moc příjemná nebyla: jak už nás předem připravila předpověď počasí, nemělo být moc teplo a navíc mohlo občas i zapršet. Lilo hned ve čtvrtek ráno, když jsme začali nosit věci do auta. Posunuli jsme tedy odjezd o hodinu a pak se vydali směr Jičín a Jinolice. Vláďa už čekal na místě a tak jsme spolu se mnou a Martinou byli pro dnešek všichni tři.

Protože chatka bude volná až po druhé hodině, převlékáme se maskujíc holé zadky za otevřené dveře auta. Je taková zima, že by nám mohli říkat Pankrác, Servác a Bonifácka, ale na ně je ještě brzy. Volíme teplé oblečení a zdá se nám, že ani to není dost teplé.

V půl jedenácté vyrážíme na kratší z okruhů poháněni šlapáním a větrem. Asi po půl hodině jízdy se docela oteplilo a oblačnost se protrhala natolik, že jsme se neúměrně obtížnosti terénu pěkně zapotili. V Bitouchově nás Vláďa zastavuje u stavení stojícího přímo u silnice i u cesty s červenou turistickou značkou. Neměl jednu plastovou úchytku brzdové hadice a druhá mu při snaze o přemístění praskla a hadice tak při brždění vibrovala, což se projevovalo nejenom akusticky, ale také mechanicky na celém kole. Pokud teda nechtěl zamaskovat to, že se klepe zimou. Ochotný pán mu přinesl kus měděného drátu z domovní elektroinstalace (naštěstí již odděleného od napětí), kterým si Vláďa hadici připevnil k rámu a elegantně zakroutil oba konce kombinačkami do pravidelné a pevné spirály.

Vláďova pečlivá oprava uvolněné brzdové hadičky


Martina se prohnala mezi stromy

V následném sjezdu se po vydatných deštích utvořila na cestě velmi slušná zemědělská půda vhodnější spíš pro pěstování rýže namísto pohodového vezení se bez šlapání. A aby to nebylo tak fádní, leží sem tam nějaký padlý strom a po chvíli i padlý bajker. Nic vážného, nebojte. Jen jsem se zastavil před jedním tím jehličnanem a náhle neměl kam stoupnout. A lepší než padat na bok v očekávání, kdy mě v zápětí pod sebou uvězní bajk, zvolil jsem malou lest a zavzpomínal na staré časy, kdy jsem ještě uměl padat. Druhou nohou, která ještě setrvala na pedálu, jsem se odrazil a atletickým skokem jako přes laťku přistál na záda do měkkých větví.

Krásné a už bezpečnější ježdění si užíváme na Boreckých skalách a to přesto, že tu překonáváme nejednu terénní nástrahu. Na oběd jsme se chtěli zastavit Na Vidláku, ale tam se ten den na terase jíst nesmělo. Asi by nám tu jídlo příliš rychle vystydlo. Nebo by nás vůně stojící vody v blízkém rybníku mohla lákat více než ta linoucí se z talíře. Tak jsme pokračovali až na Nebákov, kde jsme se dobře najedli a zbytky se zavděčili dobře živené kočce. I přes sumu, kterou jsme zde utratili, jsme se ale nezavděčili hospodské, u které naše útrata nevykouzlila ani malý náznak úsměvu.

Tak a mám pohodlně ustláno! foto © Martina

Z Nebákova jsme se oproti plánu rozhodli pro malou změnu. Šlapeme prudké stoupání po modré značce, které před chvílí scházela velká skupina cyklistů v pestrobarevných větrovkách. Je to po staré cestě dlážděné velkými pískovcovými kameny. Dalo se to, až na jeden schod, který nás vyhodil ze sedel.

Za Troskovicemi jsme u tábořiště zatočili vpravo na červenou, která nás přivedla k rybníku Doly, tedy zpět na plánovanou trasu. Cestou měla Marťa pád, u kterého jsem nebyl, ale po krátkém rozdýchání už zase dravě pokračovala vpřed. Za Mladějovem stoupáme na Loveč, za nímž následuje nekonečný kopec po makadamu. Už když jsem tudy jel před lety poprvé jsem si vybudoval averzi vůči tomuto úseku, která mi vydržela dodnes. Martina to sice nechápala, ale však ona to pozná. Nejsme tu naposledy… :-)

Konečně se terén láme, jedeme dolů a přes technickou vložku, kdy je potřeba přes blátivou kaluž najet na terénní schod a hned několik velkých kořenů a dál prudkým sjezdem pokrytým hustou spletí dalších kořenů dolů se už po pohodovém písčitém povrchu dostáváme do Pařezské Lhoty a dále do kempu.

2. května, pátek

Singletrack

Jak jsem se již zmínil, Pepa se internetu dočetl o nějakém zajímavém singltracku, který nás moc lákal. Jenže když jsme si prohlédli jeho mapu, bylo jasné, že sami nemáme šanci něco ve spleti cestiček najít. Naštěstí se na výzvu o pomoc ozval Michal, se kterým jsme si ráno v Krčkovicích potřásli rukou a vyrazili.

Tak to tempo na začátku vypadalo, že Michal musí tak za hoďku, hoďku a půl ještě něco zařídit. První kilometry jsem nebyl schopen se udržet na lepším místě než posledním. Nohy mohly, ale plíce ne a ne zachytit v okolním vzduchu tolik potřebný kyslík. Pak se to teda po pár kilometrech zlepšilo – Michal zpomalil a já se zahřál na provozní teplotu.

Jsme na krásném singletracku a všichni mi ujeli :-)

Ale tak unavený, abych hned od začátku nevnímal krásu krajiny a singlíku, jsem nebyl. Terén byl skutečně pestrý: střídalo se klesání a stoupání, skalky, kořeny, šustící listí, popadané kmeny, vyčnívající kameny i odlétávající a často smradlavé bláto.

Technické lahůdky, které se nám občas objevily před řidítky, dodaly celému výšvihu tu správnou chuť jako hranolkám tatarka Hellmann’s. Motali jsme se v lese a až na pár vyjímek jsem nebyl schopný určit, kde jsme. Většinu trasy už bych napodruhé ani nenašel. Z těch pro mě známých míst jsme vyjeli na jedné z vyhlídek u Valdštejna a později jsem poznal Kacanovy.

Pepa s novým mazlem

Na nejnutnější – obědovou – zastávku Michal vybral Čertoryje. Pěkné místo se slušnou restaurací. Taky jsme tam přečkali déšť, který byl delší než ta první přeháňka, kterou jsme strávili někde pod stromem.

Z Čertoryje jsme ještě zajeli na Kost po zelené a vrátili se vedeni cyklostezkou přes Libošovice. Michale, díky! Nemělo to chybu. Zvláště ten přírodní oblouk. Nikdy jsem o něm neslyšel a tak jsem mu po vzoru Amerického národního parku Arches začal říkat Secret Arch.

3. května, sobota

Velký severní okruh

Mapu trasy najdete zde.

Včera s Michalem, dnes s Vaškem. Takže opět v pěti (to není žádná jazyková hříčka) vyrážíme na velký severní okruh (popsaný v Český ráj v roce 2004). Výjezdem na Tábor jsme se zahřáli a při jeho sjezdu byla docela kosa. Vestu, kterou jsem si před sjezdem obléknul, jsem už za celý den nesundal. Na Kozákově bylo ještě chladněji, ale výborný oběd zahřál všechny smysly. Sice jsme na něj trochu déle čekali, ale tolerovali jsme to. Alespoň jsme si mohli s Vaškem trochu popovídat. On nás chtěl sice zlomit a odradit od sjezdu po modré značce (kousek se tam musí pěšky), ale nepodařilo se mu to. Na ten technický úsek, kdy vám jízda po kamenech chce vyrazit zuby, jsme se těšili. Začátek sjezdu – tedy sestupu – byl zkomplikován popadanými stromy a ztrácející se pěšinou. Ale níže už to šlo.

Za co však Vašek ode mě obdržel fiktivní jedničku s hvězdičkou, byl překrásný úsek, kterým nám zpestřil výjezd k Hrubé Skále. Nejprve nás nalákal na nějakou zkratku, moc pěknou a navíc delší než bychom jinak jeli, a pak nás vměstnal do úzké roklinky mezi vysoké skály, kde jsem si to technicky vychutnal. Nááádhera.

Krásný úsek před Hrubou Skálou

Na silnici před Rovní se s Vaškem loučíme a po klasické trase se vracíme do Jinolic. Krásný úsek do Mladějova střídá stoupání a dále opět neoblíbená cesta s makadamem (co říkáš, Martino?). Kořeny, Pařezská Lhota a máme toho docela dost. Ale pěkně jsme si to užili, co? Nebo jsem na něco zapomněl?

Podrobný popis trasy velkého a malého severního okruhu po Českém ráji lze najít v Přehledu zajímavých tras.

Shledáno pozitivním

• Krásné singletracky, kterými nás místního terénu znalý Michal provedl v okolí Krčkovic a Hruboskalska. Díky!
• Výborné jídlo na všech místech, kde jsme se na něj zastavili (kemp, Čertoryje, Kozákov)
• Opravená restaurace a rozhledna na Táboře. Když jsem minule viděl tu odpadky obloženou zříceninu, tak bych to nazval malým zázrakem!