Specialized Rallye Sudety 2012 - trošku závodně?

Tak a je to tady. 8. září mi zvoní budík přesně v 5:00. Snídaně - banán, chleba se šunkou a sýrem a čaj oslazený medem. Nastrojení do dresu a odchod k autu, kam soukám bika. Mezitím sním ještě tatranku. Je něco kolem 6:20 a já přijíždím do Teplic. Auto nechávám přímo u stánku Birellu a jdu se připravit. Skládám bika a zjišťuji, že se mi chce na WC. Jedu někam za vlakovou zastávku ke kupě uhlí, kde už jsou opřená dvě kola a v pozici bobku dva borci 

Jsem zpět u auta, dávám banán, do sebe nějaké BCAA a hořčík. Letos poprvé nemám první vlnu, jelikož jsem předloni vzdal a vloni nejel. Takže už cca 40 minut před startem se řadím do roštu, kde už čeká pár bikerů. Dnes není ani zima, jako vždycky. Máme krásných 12 stupínků. Ohlížím se za sebe, jak se to pomalu zaplňuje a před také. Dvě minuty do startu, už tu jsme jak sardinky, čekáme na dělo a pořád nic neslyšíme. Až najednou, jemným hláskem slyšíme: „Závod byl odstartovááán!“ 10 vteřin stojíme, než odjede první vlnka a až pak my.

Sudety jsou krásný, ale ten úvod 3 km stoupáku na Bišík po asfaltu je krutej. Jedu s obrovským strachem a poprvé s velkým respektem k tomuto závodu, že je možné, že opět nedojedu. Letos mám najeto pouhých 3000 km a tento rok jsem udělal během dne nad 100 km jen jednou, a to na silničce. Takže tady nepředjíždím, co to dá, ale jedu v klidu. Mám jediný cíl: porazit Martina, kámoše z týmu, nebo se ho udržet. Najednou vidím, jak se přede mě dostává dres Prolog Bike… Je to on, chytám se ho a snažím se ho udržet, ale je to těžký. Má devětadvácu s pevnou vidlí a má najeto. Ale jsem za ním.

První terén a menší polní sjezdík na Záboř. Je tu rosa, tak se to trošku klouže, ale tacháč ukazuje skoro 50 Stále jedeme spolu a začínáme docela i předjíždět. Jede se mi fajn. Sjezd do Ádru je hodně rozbitej, ale dáváme ho. Za Tošovákem levá a po asfaltu do Horního Ádru. Hezky se rovnám na konec hadu a vezu se. Po ukrutně kamenité polní cestě směr Zdoňov, kde už míjíme první smolaře s defektem (a že jich dnes bylo). Ve Zdoňově změna, nejedem ke hranicím k táboru, ale někam vpravo a hned rovně do polí. Vystoupáme na Bukovu Horu a hned sjíždíme rychlým makadanovým sjezdem, kde je na každých 10 metrech biker a opravuje defekt. Bylo jich tu snad 15!!! I já se bál a čekal, ale měl jsem štěstí. Sjezd opravdu záživný.

Jsme u Vernéřovické studánky, kde je občerstvovačka, bereme bidon a pokračujeme dál. Martin se mě tady ptá: „Tak jak se jede? Koukám, že asi dobře co?“ Přikývnul jsem a pádíme dalším sjezdíkem a pak krátkým travnatým výjezdem na Bohdašín. Odpočinkový úsek po asfaltu, kde dávám první gel a hned pravá pod železniční tunel plný vody a nájezd na Broumovky. Konečně úsek, kde přestane být nuda a stoupáme singlem plným kořenů na Honský špičák, kde je další změna. Až tady se dělí dětská trasa, která to točí vpravo a my pěkným technickým sjezdíkem vlevo zvaným Piklsteig, širší cestou doprava ke kapličce Panny Marie a opět vlevo rychlým sjezdem na okraj lesa, kde na 40 km v Křinicích u restaurace Amerika čeká druhá občerstvovačka.

Beru opět jenom bidon a najíždíme na brutální kopeček – Pánova cesta. A jak píšou v popisku trati, tak jen ti nejlepší se udrží v sedle až na vrchol k Pánově věži. Tady mi Martin trošku cuknul, ale před vrcholkem jsem ho dojel a najížděl první do toho krásného sjezdíku k Václavu, kde je vždy kupa lidí a povzbuzujou vás. Pánovku jsem nesjel, ten schod uprostřed jsem radši seběhl. Jistota je jistota. Umím to sjet po pravé straně, ale tam běžel biker, tak jsem musel tudy. Škoda, jinak bych sklidil od diváků potlesk. Po sjezdu levá a opět krpál plný kluzkých kamenů do kopce. Tady už mě zlobí přehazka, která nechce šaltrovat a nepřidává mi zrovna na pohodě. Otáčím se a hledám Martina. Je ob dva bikery za mnou, ale stále na dohled. Seskakuji z biku a asi 20 metrů jsem nucený běžet, jinak to nejde. Už si říkám, kdy se dostaví únava? Zatím pohoda.

Další sjezdík v pořadí. Takový triálek plný kořenů. Do jednoho se zapíchávám a skoro letím přes řidítka, ale vrátil jsem se zpět a dobré. Jak jsem dlouho nejezdil, měl jsem problémy s technikou, ale tady se překvapuji a předjíždím pět chlapů, vidle jde na doraz. Skodrcali jsme k Ovčínu, kde jedem smykem vlevo a pak hnedka seskakujeme vpravo, abychom se dostali na cestu, kde je stržený nájezd na ní, a opět maličko nastoupali pár metrů k další občerstvovačce do Slavného. Zase beru jen bidon s jonťákem.

Musím překonat mírné táhlé asfaltové stoupání, které nás dovede k Vodním zámkům. Otáčím se a Martina nevidím? Mám radost, porážka je v dohledu! Hurá do sjezdu, taky sranda; hopsáme jak kamzíci dlážděnou cestou, kde je znovu dost lidí a podporují nás. Už v půlce cítím spálené destičky, ale nedá se to jinak - prudké, mokré, klouzavé, dlážděné, ale krásné! Dole pod kopcem konečně nechávám ruce odpočinout od brzdění a jedem vpravo do kopce. Po pár kilometrech prudká levá dolu, pro změnu Malými Zámky a znovu drc, drc až někam na konec Božanova, kde máme 4.občerstvovačku. Tady už beru alespoň banánek a pokračuji dál dalším kopcem, kde po pár metrech najedem opět na dlážděnou cestu plnou písku a prosmekávám se pomalu nahoru. Tady už to bolí, dávám si druhý gel, zapíjím vodou a snažím se neztratit pár „kolegů“ abych nejel sám. Tady to je cik cak nahoru a dolů skrz velké šutry, dlaždice, písek a kořeny. Něco vyjedem, něco ne. Spíše běžíme a hekáme. Jsme čtyři a na každém je vidět, že nechce jet sám.

Konečně nahoře. Hnedka zase dolů někam k Řeřišnému, kde to stáčíme opět doprava nahoru nepříjemným výjezdem, který se chodí pěšky. Pod kopcem ještě stopuje jeden borec, co píchnul a prosí o pumpičku. Jel jsem poslední ve skupině a jako jedinej mu jí teda s velkým riskem házím se slovy: „Ale dojedeš mě a dáš mi ji!!!“ A on: „Jojo…“ Ve vteřine jsem si uvědomil, že jsem si právě vykopal vlastní hrob a jestli píchnu, tak to nemám čím nabouchat. A kdo ví, jestli někdo bude tak ochotnej, jako já a hodí mi pumpu…

Vyjíždíme někde na louce, nad Machovem a svištíme úzkým singlem dolů do Machova k občerstvovačce. Nestaví se. Jako kdybychom jeli o první flek  Takže za jízdy bidon, banán a jedem na, pro mě nejnepříjemnější kopec na Sudetech, Bor. Pro změnu opět cesta plná dlaždic a asi 2,5 km dost prudká mezi milionem mravenečků. Nahoře už jsou fandové, co kdysi Sudety jezdili, a teď už jen fandí. Křičí, to už dáte, už jste na Boru. Pár metrů na vrchol a já nemůžu. Jdu pěšky, běžím s kolem, nechci, aby mi ujeli. Už to pro mě začíná být peklo. Ale stále nám hlásí, že jsme do stého místa, což je pro mě neuvěřitelné. Přetrvává strach, že mě dohoní Martin, stále se otáčím, ale zdá se to být dobré. Ale je to špatné, už jedu sám. Konečně vrchol a snad to doženu na rovinkách a sjezdech.

Jedu kolem hraničního patníku a po chvilce se dostávám docela těžkým sjezdem do Polska. Tady málem letím přes řidítka, ale dopadlo to dobře. Chválím se a frčím dál dalším krásným sjezdem, kde přes vysokou trávu a nějaký ostružiny a kopřivy nevidím na cestu. Jsem na asfaltce a hnedka prudce doprava do kopce. Už jsem sprostý a nadávám na přehazovačku. Začínám to nezvládat. Ale ve sjezdu jsem dohonil mé už jen dva „kámoše“ a zas jedeme spolu. Třetí pláchnul  Další kopec, ve kterým to nejede a smeká se to. Dojíždí nás nějaká dvojice. Kupodivu se jí chytáme a jedeme v pěti až do Srbské, kde máme další hody v podobě pití a jídla. Opět se nestaví, ale já ano a beru hrst salámu a jedu dál. Po kostkách slítneme 75 km/h dolů, abychom hnedka mohli najet na kopec a vyjet do Bezděkova. Beru třetí a poslední gel. Už jsem snad i blízko cíli, říkám si, Hvězda bude za chvilku a jak praví legenda Sudet, kdo přejede Hvězdu, dojede do cíle… Zatím tam ale nejsem.

Mam blbej pocit, že mám měkké kolo. Že by defekt? Snad ne. Pumpičku stále nemám. Ale byl to jen pocit. Tady je další sjezdík někam k Hlavňovu. Je plnej kamenů a štěrku a dost to klouže. Přijíždíme k rybníku na další občerstvovačku a tady už se stojí asi 5 vteřin. Klasika: bidon a salám a já si ještě do sebe vyklopím šlehu – moji asi poslední záchranu. A vrhneme se do stoupáku na Hvězdu. Nejde mi dát malej převodník, takže jdu dnes asi po třetí pěšky. Kluci ujeli a další mě doháněj, ale já už jsem na kaši. Začínám nevnímat a mám myšlenky na konec… Ale nemůžu vzdát Sudety, to se nedělá!

Držím řidítka obouma rukama, hlavu mám dole skoro u kotouče a šlapu si. Už asi nejsem do stovky  Konečně nahoře. Sjezd z Hvězdy označen lebkou a snad stovka lidí, který tleskají a křičí: „Pojď!“ Je to nádhera. Jako každý rok přijedu k šikmému kameni, jako největší borec, že to sjedu, nažhavím tak postojem na kole každého diváka, rozbouří se a křičí jo! U některých jsem tam zaslechl: „Tak ten to dá.“ Ale omyl. U kamene má machrovinka končí, seskakuji a běžím dolů. Zakopnu, kolo mě málem přelítne, ale lidi stále šílej a hodně podpořej!

Jsem zas někde dole na asfaltce, která začíná stoupat. Tady už jsem opravdu na šrot, řetěz vyschlej a vydává strašný zvuk. Přichází další změna trasy - nejedem na asfaltku, ale sjezdíkem po poli do Bukovic. Potokem podjedeme silnici a přijedeme k sušičce, kde je na 97.  km 8. občerstvovačka. Celkem náročným stoupáním po louce se dostaneme do zatáčky silnic vedoucí na Ostaš. Až tady mám náznak malé křeče do nohy, tak vytahuji poslední ampulku na křeče a jedeme dále. Z Ostaše dolů, pak podél lesa a znovu do kopce. Tady už to nejede nikomu, divný, táhlý a nudný stoupání… Další mě předjížděj. Už nemám chuť závodit, chci být v cíli.

Sjezd do Dědova je hodně rozbitej, ale zase ho nějací chytráci srovnali bagrem, takže co kdysi bylo, nějaká technika a hraní si se žlaby apod, tak teďka pohoda. Sjedete to bez nějakého riskování. Dědov, poslední občerstvovačka, cola, salám a bidon už jen s vodou. Bez malého převodníku to trhám nahoru ve stoje, kymácím se jak Contador, každou vteřinu se ohlížím, jestli za mnou nejede Martin. To by byl asi můj konec, nesmířil bych se s tím, nebo by mě to hodně mrzelo. Ale nejede, hurá! Jede někdo jinej. Smolař, co píchnul a vrací mi pumpu.  Vlastně se ptá, jestli jí chci teď, nebo až v cíli. Říkám až tam. A on odjel.

Jsem na Bišíku, najíždím na asfaltku, a jak tady bylo pravidlem těch pár metrů na velkou pilu a rychle na vrchol. To dnes ne. Sedím a v klidu šlapu, nechávám se předjet ještě třema bikerama a jsem úplně v klidu. V duchu ale pěním! Pak už jen sjezd kousek po asfaltu, co jsme ráno stoupali. Po chvilce odbočíme vlevo a technickým sjezdíkem do Teplic.

Hurá, mám to za sebou! 115 km s časem 6:23:38.1 na 107. místě. Martin přijíždí 9 minut za mnou na 135. místě s časem 6:32:43.0 Na Pánově cestě to položil ve sjezdu, trošku krvavej šrám, ale všichni tři z Prolog Biku jsme v cíli. Jirka Viků, nejlepší z nás a jako jediný ve stovce, 85. místo s časem 6:15:25.9, což je krása. Ve sjezdu před cílem píchnul a byl nucený běžet do cíle!

Z mého pohledu naprostá spokojenost. Nevěřil jsem, že jsem to dal, že se mi jelo skoro bez problému a jak jsem snad i fajnově dojel. A po pauze dokázal klukům, že na to snad ještě mám. V cíli na mě ještě počkal biker a vrací mi s děkovnýma slovama pumpičku.

Sudety. Jako vždy super závod. Chválím Čadise (Tomáš Čada – pořadatel), že to kdysi opravdu nevzdal a nezrušil a pokračuje tak dál v této krásné závodní tradici okolo Broumovek.