Dva okruhy Českého ráje

Letos jsme si naplánovali a natěšili se na spoustu akcí. Jenže špatný květen nám nechtěl přát a dvě z nich jsme museli zrušit. Tato byla třetí v pořadí a předpověď byla docela slibná. O to větší bylo sobotní ranní nepříjemné překvapení, když jsme se už balili do auta a začalo pršet. Pepa byl na telefonu pod vlivem zpráv z různých radarů, družic a internetových stránek rozhodnutý jet.

Tak jsme tedy vyrazili směr Český ráj v prudkém dešti, že stěrače opravdu nelenošily. Po příjezdu a ubytování se v chatce u jednoho z Jinolických rybníků – Němeček, přestalo jako zázrakem pršet. Natěšení jsme šlápli do pedálů, i když jsme tušili, co nás v terénu čeká bláta. Protože se blížila jedenáctá, rozhodli jsme se jet kratší trasu. Já bych tu teď ale chtěl popsat náš nedělní delší výšvih. Sobotní najdeš na závěr.

Neděle

Velký severní okruh

Vyjíždíme z chatové osady ráno v 9 hodin směrem do kempu, přejíždíme hráz a napojujeme se na modrou značku. Je to sice trochu oklikou, ale vyhneme se tím jízdě po asfaltu. V lese po modré kličkujeme mezi kalužemi a vyjíždíme na louce u Jinolic. Ty projíždíme, podjedeme pod tratí a značku opouštíme poblíž železniční zastávky, kde pokračujeme vlevo, asi 400 m po hlavní silnici. Pak hurá pryč od aut, kterých naštěstí v tuto dobu moc neprojelo, vpravo na vedlejší silnici do Cidliny a dál do Nového Světa, kde se za železničním podjezdem stáčíme vpravo na lesní šotolinovou cestu, kde se napojujeme opět na modrou značku. Už tudy jedu potřetí a tak vím, že nás teď bude čekat několikakilometrové stoupání na vrchol Tábor.

Pepa se nezalekl a pouští se do nerovného boje s kopcem – má totiž evidentně navrch. My, Vláďa spíš ze solidarity, se v klidu ploužíme za ním, stále po modré značce kolem zříceniny věže nějakého Allaina. Asi půl kilometru pod vrcholem opouští značka lesní cestu prudkou vracečkou do břehu a dál nahoru do lesa. Těch několik metrů do prudkého a bahnitého břehu, který se Vláďa pokusil zdolat (marně), to vytlačíme a pak už zase hurá do pedálů. Po chvilce se vynořujeme na vrcholu na malém prostranství mezi stromy, kam se vměstnal kostel a restaurace s rozhlednou, vše zavřené a v dezolátním stavu. Na sever se otvírá výhled na Lomnici nad Popelkou, ke které odsud klesá křížová cesta značená červeně.

Nás ale čeká jiná červená, ta která se vrací směrem, odkud jsme před chvílí přijeli, a spojuje tento vrchol s nejvyšším vrcholem v Českém ráji – Kozákovem. Pod vlivem endorfinů se radostně spouštíme po cestě vydlážděné vyčnívajícími kameny celkem rychlým a dlouhým klesáním.

A už se to začíná střídat; projedeme Košovem a nahoru kolem Morcinova, zase dolů do Popelky, stále věrni červené. Pokračujeme přes louky s výhledem na okolní krajinu i Kozákov, který se tyčí v dálce před námi, do Rváčova, kde se začínáme rvát s dalším stoupáním. Nejprve mírně po polňačce, na které se uhýbáme podobným nadšencům jako my, ale oni k tomu potřebují motor, do Skuhrova a pak ještě chvíli loukami nad les. Tady se terén opět láme v náš prospěch a čeká nás jeden z parádních a rychlých sjezdů.

Nejprve to necháme v rámci možností rozjet na mokré trávě louky a pak se úzkým průsekem mezi stromy přeneseme na lesní pěšinu lemovanou vzrostlými stromy a plnou kořenů, která neustále klesá po hřbetu jakési morény dolů do údolí.

Přechod do stínu lesa je náhlý, je opravdu málo času se rozkoukat a už je třeba bojovat s novými nástrahami terénu. Kromě blátivého a kluzkého povrchu a kořenů jsou to i nízké větve stromů. Pěšina se postupně připojuje k potoku, který je zatím hluboko dole a my k němu neustále klesáme. Pak několik hupů a mírných zatáček a jsme dole.

V parádním sjezdu

Všichni nahozeni blátem i v obličeji, kde tak více vynikají naše úsměvy uspokojení z parádního sjezdíku. Jo, a ty rozryté koleje na pěšině opravdu nebyly od nás, ale od motorkářů, které jsme nahoře potkali. Sjíždíme dál mezi chatkami po kamenité cestě až k rozcestníku, kde červená prudce odbočuje vpravo. Tady na chvíli zastavujeme na sušenku a sdílení dojmů.

Už nebudu psát, že dál po červené, protože po ní jedeme až na Kozákov, takže mírně stoupáme po lesní blátivé cestě podél potoka, který po chvíli opouštíme a podřazujeme, až se asi po 2 km vynořujeme z příjemného lesního klimatu na rozpálenou silnici na křižovatce Zelený háj. Nezbývá nic jiného než zase využít silnici, naštěstí jen tak na kilometr. Pak totiž zatáčíme v malé osadě Vrchy vpravo.

Nejprve po asfaltu, pak šotolině a nakonec pěšině do prudkého svahu. Přehazovačky cvakají jako zběsilé a na několik málo šlápnutí tam máme všichni to nejlehčí, co jde. Trochu začínám závidět pánovi, kterého jsem před chvílí viděl v plavkách a s lahví vychlazeného pivka slunit se před chatou. Však jsem v jeho očích četl: vy blázni, kam se ženete!? Koukněte na mě, jakou mám pohodičku.

Pěšina je opravdu příkrá, ale není to tak dlouhé stoupání, po chvíli se svažuje a je již milosrdnější. Stoupání jsme zvládli všichni a Karel chytře svedl svoji pauzu na kochání se krajinou. A také nelhal – na jedné straně hezký výhled na Trosky, na druhé je vidět Černá hora a Sněžka v Krkonoších. Pěšina se postupně noří do stínu lesa a přechází na lesní cestu. Ta nás dovádí do Bačova, kde vidím na jedné straně u silnice autobusovou zastávku a na druhé bufet. Zatím nepotřebujeme ani jedno a dodáváme si sil tím, že je to už kousek a že si dáme konečně nějaký dobrý oběd. Ty poslední 3 kilometry už dojíždíme na vrchol po silnici. Za několik minut už zamykáme kola pod okny nově zrestaurované chaty a hrneme se dovnitř na oběd.

Naše společné foto na Kozákově

Z Kozákova se těšíme na další dost dobrý sjezd. Pojedeme po modré, která začíná za chatou. Je zde úsek, kde je cyklistům vjezd zakázán, tak hupky ze sedel a jdeme pěšky. Ani toho úseku nelitujeme. Včera jsme sice v bufíku u večeře sledovali nějaký satelit, kde se borci na MTB předváděli, co všechno a jak sjedou. Ale naše technika není na takové úrovni, takže jdeme v klidu po prudké a klikaté pěšině dolů mezi velkými kameny. Shodujeme se v tom, že by tudy stejně nikdo z nás neprojel ve zdraví!

Ve sjezdu z Kozákova

Pak už se napojujeme na lesní cestu a pokračujeme ve sjezdu po modré. Musíme si dost hlídat značku, protože jedeme čtyřicítkou až padesátkou a je dost lehké ji přehlídnout. Skoro se nám to v jednom místě, kde jsme museli zahnout prudce vpravo, podařilo. Sjezd se střídá po mokrých pěšinách na loukách, mezi stromy a podél lesů. Pak se postupně napojujeme na úzkou asfaltovou cestu, která vede k okolním chatám a stavením a sjíždíme ke křižovatce s hlavní silnicí. Tu přejíždíme rovně a opět po polní cestě na louku a zase asfalt.

Ještě nedávno jsme takovou dobu stoupali a najednou jsme již vrchol Kozákova zanechali v dáli za sebou během pár minut. Projíždíme Kvítkovem a stoupáme po krátkém prudké a zase blátivé pěšině do lesa. A pak už zase hurá dolů. Projedeme Svatoňovice a Karlovice.

V Karlovicích přejíždíme hlavní silnici a jedeme po modré do Sedmihorek a pak po zelené značce po asfaltové cestě mezi skalními útvary a stále po asfaltu do Hrubé Skály. Před ní zelená odbočuje vpravo mezi skály přímo k zámku, ale tudy se jet nedá. My jedeme po silnici několika zatáčkami do kopce až přijedeme na křižovatku, za kterou je malá cesta do kopečka ke hřbitovu.

Na chvíli zastavujeme a protože ještě nejsme mrtví, pokračujeme sjezdem po pěšině nejprve úvozem mezi stromy, pak loukou na šotolinovou cestu, která mírně klesá asi 3 km lesem. Já mám poměrně starou mapu (2 vydání rok 1993) a v ní je tato cesta značena zeleně, ale myslím, že v nových je značena jinak. Tato trasa je dost oblíbená a frekventovaná. I my se zde potkáváme se dvěmi bikerkami a navazujeme hovor.

Cesta se vynořuje z lesa přímo na jiné cyklo i turistické tepně, která spojuje rybníky Věžák a Vidlák. Na Vidlák vede druhý okruh, který jsme zde podnikli, proto se stáčíme vpravo a míjíme jedno z dějišť filmu o tom tatínkovi a polepšovně. Pak vlevo na silnici a asi po kilometru opět vlevo do lesa na červenou. Katka s Evou se k nám přidaly, a tak je zde stojící policejní hlídka najednou zaskočena tak velikou skupinkou zablácených cyklistů. Jedeme pohodovou pěšinou v příjemném lesním chládku až do Nebákova, kde se zastavujeme na občerstvení.

Po červené budeme pokračovat dál až do kempu, ale úsek z Nebákova je pro cyklisty uzavřený a navíc vím, že je tam několik míst se schody. Takže to nevadí. Pojedeme takovou malou, ale o to zajímavější objížďkou. Volíme modrou, vracíme se kousek směrem odkud jsme přijeli a pokračujeme teď už opět jen v našem pánském složení po cestě vlevo do kopce.

Stoupáme mezi skalami směrem na Roveň. A teď to přijde; v prudké pravotočivé vracečce je odbočka vlevo do pole. Tato cesta je zakreslena i v mapě. Je na ní sice zákaz vjezdu všech vozidel a značka slepé ulice, ale je to normální asfaltka, sice trochu úzká, která vede asi ke třem stavením v osadě Zápolí. Je to opravdu za poli. Jedeme klesající cestou mezi lesem a polem, až přijíždíme do osady. Tam asfaltka mizí a rychle se mění na polní cestu, která se stáčí mírně vpravo a pak se už i ta ztrácí. Dál pokračuje jen sotva znatelná, ale přesto viditelná pěšina, klesající šikmo k lesu. Tam se vnoří mezi stromy a klikatí se nenáročným terénem, až se postupně zprava připojí zelená značka, která nás dovede už jen ke kousek vzdálenému rozcestí turistických tras u Dolního Mlýna. Zde zleva přichází červená od Nebákova, naproti nám červená od Trosek a my se dáváme vlevo po červené směrem Mladějov.

Ještě že několik dní před naší akcí pršelo. Jinak bychom teď pokračovali naprosto nudnou a vyschlou pěšinou po jehličí. Takhle se tu místy objevily kaluže plné bláta zvláštní hustoty a barvy. Někteří je objeli, jiní projeli, další přeskočili. Jen Karlovi se nepodařil ani jeden manévr a jedna kaluž ho skolila k zemi. K našemu veselí, samozřejmě. Ještě se smíchem opouštíme les a vjíždíme po asfaltce do Mladějova. Zde přejedeme náves, pak vlevo pod železniční trať, dolů kolem koupaliště a opět do kopce.

Kdo by nepoznal Trosky, že?

Nad Lovečí se nám otvírá nádherný výhled na Trosky a Kozákov. Kozákov je dnes na rozdíl od včerejška, kdy se skrýval pod těžkými mraky, vidět. Stoupáme po kamenité cestě lesem, stále po červené. Postupně cestu opouštíme a jedeme po pěšině, která nás přivádí na další lesní cestu klesající k silnici. Po ní jedeme asi jen 20 metrů a prudce zahýbáme vpravo na značku.

Tady přichází taková malá technická prověrka. Nejprve po kořenech malinko nahoru a pak sjezd nakloněným svahem posetým jedním kořenem vedle druhého dolů. Dál už rychlou lesní cestou mezi skalními útvary, sem tam kořen, písek a dolů k rozcestí u zříceniny hradu Pařez. Po červené dál nemůžeme, vede skalním městem.

Odbočujeme proto vlevo, kde následuje nudné stoupání po silnici do Pařezské Lhoty. Tam se na křižovatce dáváme vpravo a spurtujeme po asfaltu až do kempu. Jsme rádi, snad by se to dalo i přirovnat ke štěstí, že nám konečně jedna akce zase klapla. Nakonec jsme Pepovi slíbili každý pivo za to, že nás nenechal podlehnout sobotnímu dopolednímu dešti. Díky tomu dešti byla trasa nakonec dost zajímavá a ani jsme nezmokli. Měli jsme fakt štěstí. No prostě ráj.

Sobota

Malý severní okruh

Vyhlídka na Boreckých skalách u Rovenska

Naše sobotní trasa začala po silnici z kempu směrem na Pařezskou Lhotu, před níž jsme odbočili vpravo na modrou značku do Libuně. Tam se napojujeme na žlutou a jedeme přes Svatý Petr na kótu 457,9, kde odbočujeme vlevo na lesní asfaltku. Dále po červené do Rovenska pod Troskami a odsud po modré přes krásné Borecké skály do Borku. Odsud se necháme vést příjemnou houpavou žlutou k rybníku Vidlák, od nějž pokračujeme po červené na Trosky.

U zříceniny Pařezu

Červená nás vede zpět téměř až do kempu. Pokračujeme přes Mladějov a Pařezskou Lhotu (u zříceniny Pařez je třeba odbočit na silnici do Pařezské Lhoty, protože je vjezd do skalního města zakázán – ani charakter terénu by bezproblémový průjezd nedovolil). Celý okruh je lehký a měří asi 36 km.

Užitečné informace:

• Délka okruhu: 58 km a 35 km
  
• Charakteristika: Pěkná dynamická trasa s neustálým střídáním asfaltu, polňaček, šotolin a rozbitých cest, kopců a rychlých sjezdů. Trasa vede převážně tou méně navštěvovanou částí ráje.
• Vybavení: MTB a přilba. Vak s nápojem je také dost užitečný.
• Mapa: KČT č. 19 – Český ráj 1:50 000.
• Ubytování: ATC Jinolice (pod stan) nebo chatový tábor Jinolice. Oboje na stejném místě.
• Kdy vyrazit: jaro, léto, podzim. Pozor na zavírací pondělky restaurací mimo sezónu.
• Restaurace a osvěžovny: Bufety přímo v kempu, restaurace nebo bufet na Kozákově (časově vychází asi nejlépe), Sedmihorky, Hrubá Skála, hotel Trosky, restaurace v Mladějově.