Bikový víkend v Krkonoších

V týdnu hlásili hezké počasí na víkend, tak jsme se s Jirkou rozhodli, že pojedeme do penzionu ve Špindlu k jeho taťkovi. Bohužel musel Jirka ještě do práce i v sobotu, tak jsme vyjížděli až kolem poledního. Ničemu to ale nevadilo. Jen co jsme dorazili do penzionu, rychle jsme se ubytovali, Jirka sundal kola z auta a mohlo se jet. Tento víkend jsme pojali jako trénink na blížící se Nova Author cup 2011.

Samozřejmě hned po lehkém rozjetí následoval kopec. Výšlap na Bílé Labe po Dřevařské cestě se mi zdál celkem náročný. Přejížděli jsme kamínky, kameny, výmoly… Ale na mém novém celoodpruženém kole Scott jsem měla oproti Jirkovi celkem pohodičku. :-) Jirka se mě v průběhu kopce ptal, jestli nechci zastavit a odpočinout si. Ale vždycky se dočkal jen negativní odpovědi. Říkala jsem si: „To snad vydržím, za chvilku určitě budeme nahoře.“ Bohužel opak byl pravdou, byli jsme lehce za půlkou, ale i přesto jsem to nevzdávala. I když svítilo krásně sluníčko, nebylo zrovna nejtepleji, ale mě tedy bylo vedro neskutečné. Zadýchaná, upocená, ale spokojená, protože jsem vyjela na nejvyšší bod cyklostezky č.16 bez zastávky. Nesmím zapomenout na pochvalu, kterou jsem samozřejmě dostala od Jirky. :-)

Udělali jsme pár fotek a pokračovali dál. Následoval sjezd. Sjezd po velkých šutrech s menšími, většími a některými obrovskými žlaby. Trochu strach jsem měla, ale vzhledem k mé oblibě k adrenalinovým sportům jsem neváhala, strach potlačila a vyrazila dolů.

Sjeli jsme na rozcestí u  Boudy na Bílém Laby a následně na Dívčí Lávky. Cestou dolů jsme celkem prochladli. Říkali jsme si, abychom jeli zase do kopce a trochu se zahřáli. Naše přání bylo vyslyšeno. Následovala odbočka na Špindlerovu boudu po cyklostezce č.15. Je to zvláštní, ale ten kopec mi vůbec nevadil, jelo se hezky, nebyl vůbec prudký. I když ke konci se trochu táhnul a šlapání nahoru trvalo už docela dlouho. Cestou nahoru jsme v lese viděli pár krásných, velkých hub. Vynořila se před námi značka Špindlerova bouda, byla jsem v klidu, protože mi bylo jasné, že už snad zbývá jen jedna zatáčka a jsme tam. Dojeli jsme, dali si kofolu a já si v duchu říkala, jak jsem vše zvládla a už mě čeká jen kopec dolů. Z mého přemýšlení mě vytrhl Jirkův hlas, když se mě ptal, jestli nezajedeme ještě na Petrovku. Prý by se tam rád podíval, ukázal mi kam by naše cesta směřovala. Řekla jsem mu: „Jasně, proč ne, nic horšího než ty kopce co jsem dnes vyjela, už mě nemůže potkat.“ O pár minut později bych si za svoje slova nejraději nafackovala. Tak příšerný kopec jsem snad nikdy neviděla. Prudký kopec, tisíce lidí mezi kterými budu kličkovat. No nic, byla to výzva. Ani nemrknu a už zase šlapu do kopce. Jirka stíhá slézat z kola a fotit. Jsme nahoře, ten zdánlivě nekončící prudký kopec máme za sebou. Na Petrovce jsme se posilnili tatrankou a naše cesta vedla už jen dolů a dolů po 15a, zpět do penzionu.

Den jsme zakončili výbornou večeří a přemýšleli, kam vyrazíme následující den. Bylo rozhodnuto, čekají nás Mísečky, Vrbatova bouda a Pramen Labe.

Ráno, po vydatné snídani jsme opět sedli na kola a vyrážíme. Fotíme se na Labské přehradě a pokračujeme v jízdě po Modré turistické a následně po cyklostezce č. 11. Čekají nás 3 km do kopce k rozcestí na Třídomí. Dorážíme k rozcestí, kde nám cedule oznamuje, že nás čeká dalších 5 km. Na rozcestí jsme se pokochali krásnými houbami, kterých je všude v lesích plno. Po 5 km mírného plynulého stoupání jsme na Mísečkách. Další rozcestník a dalších 4,5 km do kopce. V duchu si říkám, že už to musí být jenom kousíček. Kopec však byl nekonečný, samá serpentina. Ale nohy stále šlapou, takže je to na pohodu.  Opět rozcestí, Jirka zastavuje a ptá se: „Zajedeme se podívat na Medvědín?“ Proč ne, když už jsme tady, tak si vyjedeme i na Medvědín, zase taková dálka to není, akorát je to zase do kopce a ke konci to bylo opravdu hodně prudký. Když jsem celá udýchaná dojela nahoru a rozhlédla se, bylo mi jasné, že za tu makačku do kopce to stálo. Byla celkem dobrá viditelnost, a byl krásný výhled.

Pokochali jsme se výhledem, udělali pár fotek a jeli jsme dolů, ale jen k rozcestí. Na rozcestí jsme pokračovali dál do kopce na Vrbatovu boudu. Je to celkem náročný kopec, ale stále jsme někoho předjížděli, ať už to byli pěší nebo cyklisti. Někteří ale už kola do kopce tlačili. I když je to hodně těžké a nohy už mě začínají trochu bolet, nevzdávám to. Jsme nahoře, výborně, jsme dobrý. Opět jsem dostala pochvalu od Jirky. Nabízí se nám zase krásný výhled na Údolí Labe, Sněžné jámy, Labskou boudu…

Naše cesta vedla k Labské boudě, konečně jsme jeli taky chvilku z kopce. Na Labské boudě jsme si dali pauzu na pití a jídlo. Pokračovali jsme dál na Pramen Labe, kola jsme ale vedli vedle sebe, protože na kolech se tam nesmí. Na Prameni se Jirka vyfotil s erbem Jaroměře a šli jsme dál. Čekalo nás šlapání do jednoho z posledních kopců, a to zpět k Vrbatově boudě. Tam jsme se vyfotili s mohylou Hanče a Vrbaty, a šlapali zpět do penzionu.

Lákala nás představa teplého jídla, protože nám při intenzivním šlapání do kopců vyhládlo. Šlapali jsme snad i z kopce, dojeli jsme na Mísečky a rozhodujeme se kudy pojedeme dál. Při zastavení ale slyším bikerům nepříjemný, syčící zvuk. Jirka píchnul, měl zapíchnutý v kole obrovský hřebík. Vyměnil si duši a mohli jsme vesele pokračovat dál dolů. Pozitivní na všech těch kopcích je, že co všechno vyjedu, tak si potom krásně sjedu. :-) Dojíždíme k penzionu a Jirka mi oznamuje, že jsme za tento víkend nastoupali něco kolem 3000 výškových metrů.

Jsem spokojená, a zároveň jsem si jistá, že víkend plný kopců mi prospěl a trénink na tak očekávaný Nova Author cup byl splněn. :-)