Výšvih po okolí Žamberka

Minulý rok mně byl tento okruh představen Pepou. Musím přiznat, že tak divoký, roztrhaný a náročný terén bych tu nečekal. Chvíli jedete po pohodové polňačce a najednou rozdýcháváte strach na úzké pěšině, která je po obou stranách lemována propastí. Trasa zahrnuje i krásné pasáže po březích Orlice. Prostě jednodenní výšvih, který rozhodně stál za to. Počáteční zájem byl nevídaný, chtěli se přidat i borci z Vela, ale jak to už bývá, zase vyrazila pouze naše silná trojka.

Vyrážíme ze Žamberka od muzea, kdy se kousek vracíme po hlavní silnici směrem na Vamberk, ale hned druhou odbočkou za čerpací stanicí odbočujeme vlevo mezi domy a na polní cestu. Ta nás kolem letiště přivádí na cestu podél železniční trati, kudy pokračujeme směrem Dlouhoňovice. To už jedeme po žluté značce, která konečně opouští asfalt a šplhá se po kamenité lesní cestě do kopce. Záhy následuje sjezdík, přejezd louky a zase prudké stoupání lesem. A to už se blížíme k technické lahůdce, na jejíž zvládnutí jsem letos zvědav.

Tak přeci se to dá sjet!

Turistická cesta tady vede po úzké pěšině, která kopíruje vyzdvižený hřeben obklopený na obou stranách strží hlubokou 8 až 10 m. Místy je lemována stromy, ale někde je jen holá kolmá skála. Loni jsem tu měl problémy s projetím celého úseku a letos bych to rád výrazně napravil. Vláďa je tu s námi poprvé a tak na začátku necháváme kola a jdeme si to prohlédnout a pobavit se o možnostech a fintách, jak toho co nejvíce projet. Debata se protáhla docela slušně. Dokonce došlo na simulaci jízdy na kole, stupeň naklonění a možnosti udržet se na biku. (Pokud to zde dobře znáš a bez problémů projíždíš, prosím přeskoč na následující odstavec). S foťáky pak čekáme na prvního odvážlivce, který se pustí do boje s nástrahami tohoto úseku. Nakonec jsem přišel na řadu já a hned na prvním obtížném místě se zastavil a nechápal, jak jsem mohl teoreticky volit tento způsob přejetí vyčnívajících šutrů s velkým převýšením. Najel jsem podruhé, ale se stejným výsledkem – v poslední chvíli se destičky zakously do kotouče a já na místě stál. Přeci odsud neodjedu opět poražen!? Zvolil jsem objetí kamenů a následný manévr, kterým se vyhnu proti stojícímu stromu. Vypadalo to skoro neproveditelně, ale když jsem měl tento úsek úspěšně za sebou, zdálo se to už být hračkou!

Dál už jsme projeli všechno, kromě prudkého stoupáčku, který se ostře stáčel vlevo. Jízda rovně by zde znamenala pád z velmi strmého hřebenu, tak se nebylo možno na to pořádně rozjet. Škoda, že s námi nejel Veloborec Eda, jak původně sliboval, určitě by nás tady něčemu naučil!

Po žluté pokračujeme až na Žampach, kde měníme za červenou do Hejnice. Tam jedeme jakoby stále rovně po polní cestě až do České Rybné, kde vyjíždíme na asfaltu označeném žlutou turistickou značkou. Tam odbočujeme vpravo a půl kilometru vlevo přes most a stoupáme nahoru. Na horizontu se objevuje červená značka a vede přímo do lesa. Tam ještě chvíli stoupá, ale nakonec uháníme rychlým padákem s vracečkami dolů do Litic. Pod hradem zastavujeme na krátké občerstvení, po kterém pokračujeme stále po červené směrem na Potštejn.

Těsně na začátku osady Brná to stáčíme vpravo po vyasfaltované cestě, která stoupá podél lesa a později se do něj noří. Tady je to pohodová jízda nejenom díky hladkému povrchu a nulovému provozu, ale hlavně proto, že jsme se rozhodli zastavit na nedaleké Vyhlídce na oběd. Až tam nás zavedla červená značka, na kterou jsme se mezitím napojili. Bylo sice trochu vedro, ale i tak bylo posezení venku příjemné, stejně tak i ochotný číšník. Navíc jsme si zde skvěle pochutnali. Komu by se pak chtělo dál? Tak se ještě chvíli kocháme dalekým výhledem do krajiny.

Konečně dal někdo povel k odjezdu. Z Vyhlídky sjíždíme po červené značce pěkným úsekem, kdy se pěšina schovává v mnoha zatáčkách do hustého porostu, který nad ní tvoří doslova neprostupný tunel. Tak jediné, co v té rychlosti před sebou vidím je Vláďovo zadní kolo, které neustále zahýbá velo, pak vpravo a já si jen hlídám, aby mě na pěšině nic nepřekvapilo. Prostě úplná paráda a lahůdka. Skoro nemůžu ani mrknout, protože bych hned někam sjel. Přejíždíme silnici Vamberk – Žamberk a odbočujeme vpravo na modrou značku. Pokračujeme Čertovým dolem proti proudy řeky Zdobnice, za Slatinou stezka vede kousek po asfaltu aby nás po chvíli opět nechala samotné na pěšině s bahnitými místy v lese u řeky. Zde konečně projíždíme – tedy spíš já, kluci to objíždějí – několik brodů. V jednom místě se mi to nepodařilo a musel jsem stoupnout do vody. Když už jsem tam takto byl, vytáhl jsem kolo na břeh a zutý se vrátil, abych se osvěžil v příjemné vodě. Vláďu ani Pepu jsem k tomu nezlákal.

Terén podél řeky


Miluju brody!

Tak po chvíli pokračuji s jednou suchou a druhou mokrou botou dál. Na rozcestí se žlutou značkou se na ni napojujeme a stoupáme nejprve chvíli po silnici a pak už polní cestou do Rokytnice v Orlických horách. (Sem jsem dojel i loni, když mě Pepa v půlce výšvihu opustil v místě, kde jsem procvaknul obě kola. Tady jsem se stavil na oběd a mezitím mi totálně ušlo přední kolo, které jsem už se zbytkem lepidla a jedinou záplatou nebyl schopen spravit. Navíc se nekvalitní čínská duše trhala víc a víc, bylo hodně hodin a já spěchal domů. Tenkrát mi nezbylo nic jiného, než to dojet na prázdném předním kole po asfaltu zpět do Žamberka.) I tady si dopřáváme krátké osvěžení zatímco znovu vyprávím tento příběh; dvanáct kilometrů na prázdném předním kole!

Rokytnici opouštíme také po žluté značce a jsme natěšeni na sjezd, o kterém Pepa celou dobu básnil. A fakt to stálo za to. Tady nám kilometry naskakují úplně samy. Jedeme rychlou polňačkou a pak lesem s celkem slušně rozbitou cestou. Také přejíždíme další brody, ale ty jsou bohužel bez vody. Tak si alespoň odbočuji na jeden vedlejší. Žlutá nás dovedla až do Žamberka.

Okruh byl úplně parádní a já z dnešní vyjížďky nadšen. Technické pasáže se tu rychle střídaly s pohodovou cestou, což umožňovalo si pořádně vydechnout a s čerstvými silami se nato pustit do dalších bikových lahůdek.