Moravský kras ve dvou dnech

V rámci letošního Test Festu, pořádaného cyklistickou revue VELO, jsme se vydali do Moravského krasu k rybníku Olšovec v městečku Jedovnice, kde jsme se ubytovali ve stejnojmenném kempu. Za dva dny jsme projezdili hodně zajímavých a nádherných míst, která doposud zůstávala mojí nohou nebo pláštěm nedotčena. A jak jsem zjistil - neprávem. Moravský kras nabízí krásné terény a nespočet cest a pěšin v malebné a členité krajině rozvrásněné krasové oblasti.

Po téměř roce se dostávám na další společnou bajkovou akci s vytrénovanými trutnováky Vláďou, Frantou a nově se Standou. Já jedu na Test Fest poprvé, Jirka si několik dní před akcí poranil koleno a tak s námi nemohl vyrazit a Pepa se letos na testování nevydal. Poholdně se usaďte na dlouhé čtení, protože tenhle článek z našeho skvělého a záviděníhodného dvoudenního bajkování se vymknul kontrole.

Sobota, 26. dubna

Sever Moravského krasu

Hlavním programem mělo být testování kol, ale po návalu testuchtivých bajkerů nebylo jaksi co testovat. Navíc právě nad Jedovnicí mělo za několik desítek minut řádně zapršet a tak jsem se rozhodl neplýtvat časem a jet na svém současném hardtailu pouze ve dvou s Vláďou na okruh, který připravil. A vůbec toho nelituji.

Z kempu Olšovec jsme vyrazili po kořenech po krásné pěšině hned nad hladinou stejnojmenného rybníka. V Jedovnici míříme na žlutou turistickou značku, která nás vyvádí na severo-západ do luk. Vyhoupli jsme se do kratičkého kopce, kde jsem se já - biker z nížin - zadýchal (Vláďa je v pohodě, šlape na nejtěžší převod a prý si ještě trochu přibržďuje) a uprostřed luk dorazili k rozcestí s červenou. Ta nás provedla Vilémovice, kde na konci vsi přejiždíme silnici a měníme za zelenou. Nechtělo se mi totiž pokračovat po nudném asfaltu a stoupat následující serpentiny.

Projeli jsme kolem fotbalového hřiště, za nímž se cesta ztratila v trávě. Ale zkušené oko terénního cyklisty nemohlo nepřehlédnout nezkušenému oku neviditelnou pěšinu, která nás vedla k okraji lesa. Tady přišla odbočka vpravo mezi stromy a dolů do údolí. Najednou jsme se ocitli na krásném, ale opravdu krásném, i když dost rozbahněném a tudíž kluzkém singlíku klesajícím po kořenech a sem tam kamenech dolů na silnici. Ještě že ta dívenka, co stoupala pěšky naproti nám, stihla ustoupit před Vláďovým nezvladatelným a smykem se sunoucím kolem.

Vynořili jsme se z lesa a octli se na nefrekventované asfaltce. Asi je sem zakázán vjezd motorových vozidel. Odbočujeme vpravo a na další křižovatce vlevo, kde šlapeme nahoru serpentiny, které jsem šlapat nechtěl. A tak mě apespoň potěšilo, že se tu, podle Vláďova vyprávění, natáčely nějaké scény Četnických humoresek. Už zase se držíme červené značky a zastavujeme u rozcestníku Občiny. Zde měníme za zelenou směr MACOCHA TURCH (později rozkodováno jako turistická chata, pozn. autora :-)

Nikdy jsem na Macoše nebyl (vlastně jsem nikdy nebyl v Moravském krasu) a tak jsem Vláďu uprosil, abychom sem zajeli a já se mohl na ten zázrak přírody podívat. Vždyť je to jen 500 metrů. Vláďa mě odrazoval nemalým poplatkem vybíraným za pouhé nahlédnutí do této zemské prolákliny a zákazem vjezdu kol. Tak jsem mu slíbil párek v rohlíku a jelo se!

Vyhlídka do propasti Macocha

Těch půl kilometru byl opět krásný úsek a přijíždíme k chatě Macocha. Vláďa odhazuje kolo a odbíhá a mimochodem mi sděluje něco ve smyslu: Zůstaň a hlídej! Za chvíli se vrací a usmívá se. Má totiž novou turistickou známku do už tak rozsáhlé sbírky. Už jsem mu říkal, že by měl tolik palivového dříví umístěného v panelovém bytě nahlásit hasičům a SVBJ. K našemu milému překvapení je zde i vyhlídková rampa (se zábradlím) do nitra propasti. Úchvatný pohled do hloubky 140 metrů. Myslím, že ta zastávka stála za to, stejně jako párek v rohlíku, který jsme si nakonec dopřáli. Když jsem je šel koupit, hlídal kola Vláďa.

Vracíme se stejným krásným úsekem zpět na rozcestí Občiny. Tady zjišťuji, že nemám tachometr. Že by se někomu hodil? Povezu si odsud špatnou vzpomínku na to, jak mi zde odcizili tachometr? Vláďa se kaje, že špatně hlídal a už mi nabízí koupi nového. Jedeme zpět k Macoše, třeba se tam někde válí a doposud na něj nikdo nešlápl. Objevuji ho asi po 350 metrech, jak leží mezi kořeny. Asi jsme ho uvolnili při manipulaci s koly u propasti a tady pak vypadnul. No hurá, jsem rád že zase můžu měřit kilometry v tomto krásném kraji.

Míříme po zelené do Ostrova, kde se mohou pyšnit krásným a zachovalým větrným mlýnem, ve kterém má asi někdo chalupu. Jestli se s mlýnem váže nějaká zajímavá historka nevíme. Mezitím se na Testfestu zatáhlo a pořádný déšť prověřuje odhodlání účastníků testovat kola. Na nás se sneslo jen několik kapek, i když při průjezdu Ostrovem to vypadalo, že zmokneme taky. V Ostrově měníme za červenou, která nás provádí přes pole, a která v závěru odbočuje vpravo do Holštejna. Jenže my jsme tuto odbočku přehlédli a pokračovali rovně po polní cestě a objevili se u silnice.  Přímo před sebou vidíme nějaký kamenolom s podivnou stavbou s malým a tlustým komínem. Vypadá jako by byl teleskopický. Po jiné polní cestě objíždíme rozlehlý lom, který postupně klesá do hloubky. Zastavujeme se zde a prohlížíme si ho. Koukáme také do mapy a kontrolujeme náš směr. Brzy bychom se zase měli napojit na červenou značku. Jen mineme několik jeskyní a závrtů.

Červená se poslušně objevuje, když klesáme po kamením dlážděné lesní cestě. Před námi se objevují zbytky hradu Holštejn. Střídavě se fotíme a když čekám dole na Vláďu, všimnul jsem si odbočky vpravo k 50 metrů vzdálené jeskyni Lidomorna. Nic od toho neočekávám, ale jedeme se tam podívat. Ocitáme se pod vápencovou stěnou plnou lezců. Dole je otvor do jeskyně, poměrně velký. Ovšem jeskyně je uvnitř opravdu prostorná s vysokým stropem. Jsem (opět) velmi příjemně překvapen. S Vláďou zde tvoříme naše první jeskynní foto; dost bylo těch vrcholových!

Skalní stěna na jejímž úpatí je vchod do jeskyně Lidomorna

Opouštíme toto malebné údolí a noříme se do lesa, kterým stoupá kameny dlážděná cesta. Ta nás vyplivla na pole a už po obyčejné polňačce se přesouváme na Šošůvku a dále do Sloupu. Podle našeho itineráře, který jsme si ráno narychlo připravili a uložili do krátkodobé paměti, zde plánujeme oběd. A tak se sem docela těším. Ještě že závěrečný úsek do Sloupu tak klesá. Teda klesá docela dost. Chvíli tu hledáme, kam zajít, ale nakonec je jedinou kloudnou volbou hotel Stará Škola. Škoda, že postrádá zahrádku. Ale dovolili nám dát si kola dovnitř do chodby. Já si dal česnečku a guláš, co měl Vláďa už nevím, ale oba jsme se shodli na tom, že jídlo bylo výtečné! A to jsem (prý) vybíravý. Tady mi ale vážně moc chutnalo. Hotel Stará Škola doporučujeme.

Podobných jeskyní vidíme řadu


Jeskynní bajker se objevil ten den vícekrát

S plnými břichy nasedáme na odpočatá kola. Červená nás provádí kolem dalších jeskyní až ke skalnímu útvaru, který asi dal zdejší obci jméno. Na jeho bocích se několik horolezců pere s různými obtížnostmi výstupových cest. Odbočujeme krátce ze značky a přes malý potůček se brodem dostáváme na druhou stranu, kam se zajíždíme podívat do jedné z jeskyní. Tady jsme učinili světový objev hodný Nobelovy ceny. Jedná se o úplně nové vývojové stádium lidstva, kterým bychom chtěli skromně doplnit pana Darwina (nebo Štorcha?) - po jeskynních lidech přichází, teda vlastně přijíždí jeskynní bajker.

Pak je ta klikatá červeně znašená a mírně klesající cesta údolím. Zprvu se zastavujeme a podivujeme nad každou dírou do skály, ale postupně jsme otupěli a nechávali je bez povšimnutí. Připadal jsem si tu jako v Arches, kdy jsme také byli ohroměni každým skalním oknem a obloukem a pak už jen chodili se slovy: "Vokno..., vokno..., vokno." Jednomu takovému voknu jsme ale neodolali. Jmenovalo se Čertova branka a vedla tudy i pěšina. Dole míjíme vstup do Punkevních jeskyní, Skalní Mlýn a Kateřinskou jeskyně. Všude se tu podél cesty v úzkém údolí něco staví.

Čertova branka

Na rozcestí Skalní Mlýn - hotel jsme se napojili na zelenou turistickou značku, jenž nás vede po asfaltce bez provozu směrem na Vilémovice. A tak jsme si vytlačili singlík, který nám tu před několika hodinami klouzal dolů. Teď už bylo sušší, ale i tak jsme se občas podhrábli. Na hřišti se hraje místní liga. Jindy by mě to nezajímalo, ale tady může vzniknout konflikt, který by pro nás - cizáky - mohl skončit dost špatně, ba přímo tragicky. Prostě bychom mohli dostat do držky a rozšlapali by nám naše krásná kola. Pěšina a posléze cesta totiž vede mezi hospodou (no spíš stánkem, to je to správné označení) a tribunou (no spíš řadou dřevěných lavic) na jedné straně a hřištěm na druhé straně. Snažíme se proto být tenčí a ještě tenčí, až budeme nejtenčí a tím pádem průhlední, aby si nás rozčilění, opilí a jistě svalnatí fanoušci ani nevšimli. A asi se to podařilo.

Pak už jedeme bez větších nástrah či nutné porady s mapou po stejné cestě jako ráno až k rybníku Olšovec. Protože nám ještě trochu sil zbylo a rádi poznáváme nová místa, vydali jsme se na projížďku kolem rybníka. Jedeme po jeho severním břehu kolem řady někdy i velmi luxusních chat. Pak pokračuje naučná stezka, která nás vede mezi rybníky Vrbový a Budkovan. Jsme strašně překvapeni, proč je tu takové bláto. Později se pozastavujeme nad úpně zabahněným cyklistou jedoucím proti nám, když se už vracíme po druhém břehu do kempu. Co se tu proboha dělo!?

Později nám u večeře Franta se Standou vypráví historku Jak v Jedovnici pršelo.

Kopak si dnes po sobě neumyl nádobíčko!? Aneb jak může vypadat kuchyňka čtyř bajkerů po návratu ze švihu.

Neděle, 27. dubna

Střed Moravského krasu

Rudice - větrný mlýn


Stará huť

Dnes se netestuje a tak vyrážíme ve čtyřech v kompletní sestavě, v níž jsme se na jihovýchod naší vlasti vydali. Začínáme úplně stejně jako včera - žlutá z Jedovnice do polí na rozcestí s červenou. A tady přišla změna - po červné jedeme vlevo. Klesáme k silnici a pak rovně přes ní po asfaltce do kopce a dál do Rudic (nebo do Rudice?). Franta zde prožívá své dnešní první déjà-vu, když si vybavuje zdejší větrný mlýn (Vláďa kupuje známku) a přibližuje nám základními informacemi tzv. Rudické propadání. Tam ale teď nemíříme, my jedeme dál po červené značce, kolem místního moc povedeného novodobého kostelíka, směrem na rozcestí Pokojná.

Zdržel jsem se nutnou krátkou zastávkou a tak mi kluci ujeli. Valím to za nimi dolů a náhle vidím, že červená odbočuje na nenápadnou pěšinu vlevo. "No snad si toho taky kluci všimli a když ne, tak se vrátí.", říkám si v duchu a prudce brzdím, abych ji nepřejel. Následuje krásná pěšina, která se asi po 250 metrech opět připojuje na lesní cestu. Kluci tu už stojí a já nechápu jejich udivené pohledy a otázku: "Tys' přijel tudy?" Dozvídám se, že odbočku značky přehlédli. No hlavně, že jsme se vzájemně neztratili. A aby jim to nebylo líto, tak se kousek za rozcestím Pokojná taky svezli po hezkém singlíku. Ten nás vykopl na lesní asfaltku a ta po chvíli na silnici.

Teď musíme vydržet a jet po hnusné silnici, kde potkáváme i auta. Ještě že je to skopce a při rychlosti převyšující 50 km/h tu nemusíme být dlouho. Za křižovatkou na Olomučany silnici opouštíme a opět míříme do terénu. Tedy tam, kam patříme. Teď si představte rovný úsek, který má asi 200 metrů, ale my ho "objíždíme" sice delší, ale zato i prudce stoupající cestou. Jedeme totiž na malý vrchol, kde je Máchův pomník.

Další Frantovo déjà-vu o krásném sjezdu po žluté značce se nenaplnilo. Zcela obyčejná pěšina nás dovedla na prudce klesající a dlouhý sjezd po klikatící se lesní cestě vysypané drobnými kamínky. No umíte si představit, co tenhle povrch umí připravit za překvapení, když se před vámi utahuje zatáčka otevřená do prudkého svahu, který ze sedla ani nevidíte, jen ty stromy před sebou, a vy začnete zuřivě brzdit!? Je to ta první pravotočivá, tak ať vás taky nepřekvapí. Úplně dole by vás taky mohla překvapit závora. Šetřili tu materiálem, protože je skoro tak tenká, jako my včera s Vláďou, když jsme projížděli mezi hřištěm a fanoušky, takže ji vidíte až na poslední chvíli. Během chvilky jsme zde sestoupili z 470 m n.m. do 270 metrů.

Dole přišel výjezd na nenáviděnou silnici, ale naštěstí asi po 100 metrech zatáčíme vpravo do terénu přes mostek z pražců, kam následujeme pro změnu modrou značku. Po několika metrech je nám jasné, že jsme se dostali do dalšího bajkerského ráje. Přenádherná pěšina mírně stoupá Josefovským údolím podél řeky a později vysoko nad ní. Vláďa, který navrhl tento úsek při ranní konzultaci nad mapou, byl nominován na pochvalu před nastoupenou jednotkou během večerního nástupu, ale pak si to sám vlastním mrmláním zkazil a žádnou pochvalu neobdržel.

Zážitek z překrásné pěšiny!, foto © Vláďa

První zastávku v tomto úseku jsme si udělali u Staré huti. Tady mám déjà-vu já, ale pak jsem si vzpomněl, že jsem viděl toto místo jen v nějakém dokumentu. Vláďa se pokouší koupit známku, ale obsluha odešla na polední pauzu o několik minut dřív než uvádí na otevírací době. Cestou si pak Vláďa sestavoval znění stížnosti, kterou pošle na Ministerstvo turistických známek.

Ani jsme se nebáli následujícího prudkého sjezdíku, foto © Vláďa

Pokračujeme po modré značce, kde se nám fakt líbí. Pěšina nás provádí i skrz jeskyni Jáchymka, kterou volíme pro dnešní společné jeskynní foto, protože je to tak charakteristické místo pro zdejší kraj plný jeskyní. Tak nás to tu nadchlo, že jsme se ani nebáli následného prudkého sjezdíku. Na silnici nás tento úžasný úsek vyplivnul až kousek před Býčí skálou. Tady to podle mapy vypadalo na velké tlačení do kopce, ale byl to jen kousek a hned se dalo zase jet. Po chvíli přichází zase zpestření v podobě průjezdu skalním tunelem, tedy jeskyní Kostelík. Pak už tento krásný terén opouštíme a střídavě v krátkém úseku po silnici a v delším po pěšině podél silnice přijíždíme na odbočku modré vlevo.

A kvůli tomuhle jezdíme do Alp a přitom to máme i v domácím bajkovém revíru (jeskyně Kostelík)

To už jsme na lesní asfaltce, která nás mírným stoupáním přivádí do Habrůvky, kde se nám přes plot dostává dobré rady zdarma, kam na oběd ve Křtinách. (Proč jen ji kluci neuposlechli!?) Po rychlém sjezdu jsme dorazili do malebného městečka Křtiny plného hasičských aut. Asi tu probíhala nějaká soutěž. Uchvátil nás mohutný kostel a přilehlý zámek a při jejich prohlídce jsme se nějak zapomněli a najednou jsme seděli na terase zámecké restaurace, kam na nás příšerně pařilo slunce a kde jsme si dali podprůměrný oběd a ředěnou malinovku. 

Ve Křtinách měníme za zelenou značku do Rudice (nebo Rudic?), v závěru vpravo po cyklotrase, během které se nic zvláštního nestalo. Tedy kromě jednoho mokrého, mírně blátivého a kamenitého úseku s lehkým stoupáním, kde úplně sejtý Vláďův plášť podjel a já, jedoucí za ním, jsem musel zastavit.

Tímto způsobem zdoláváme kořeny dolů

"Ať se propadnu, jestli jsem už tenhle větrný mlýn někde neviděl!", řekl jsem si po příjezdu do Rudic. A tak se propadáme dolů do Propadání. Rudického. Zase krásné místo. Roklinka je obklopená vápencovými skalkami, na některých opět s živými horolezci. Později přichází úsek se šíleným prďákem dolů s obrovskými kořeny, který nejedu, a asi nikdo další. Dal by se sice objet po normální polňačce, což jsme s Vláďou také chtěli, ale přišli bychom o krajinu jako stvořenou k natáčení některé z ponurých scén pro Pána prstenů, která nás dole čekala. Žádného místního (ne)tvora jsem ale nezahlédnul ani při bližším zkoumání a jediný suvenýr, který jsem si odsud odvezl, byla tlustá vrstva bláta ulpívajícího na obou kolech mého bajku.

Zbytek cesty jsme dojeli stále po zelené až do Jedovnice, kde to dali zkratkou kolem rybníku Dýmák do kempu.

Závěrem

• Z dvoudenního bajkování v Moravském krasu jsem byl úplně nadšen. Obě trasy naprosto skvělé, každá trochu jinak.
  
• Zcela jsem ztratil přehled, kde všude si Vláďa kupoval turistické známky, natož kolik si jich ze dvoudenní akce přivezl.
• Před minulým Testfestem se neustále opakovalo upozornění pro Jirku, aby si sundal pedály už doma. To teď nahrazuje upozornění pro Vláďu: Přezuj na nový plášť.