Po opravdu dlouhých letech se s bajkem jedu podívat do Železných hor, tentokrát tedy spíše jen na takovou krátkou projížďku jejich podhůřím, kolem vodní nádrže Křižanovice. Bylo to takové objevování - sice jsem měl připravenou trasu, ale na místě jsem ji podle okolností upravoval.

Jako ideální výchozí místo mi padlo do oka parkoviště v Rabštejnské Lhotě. Myslel jsem, že tu budu o hodinu dříve, ale i v deset je plocha úplně prázdná. Převléknout a můžu vyrazit do krásného slunného dne, ale dost větrného. Asi dozvuk silné noční bouřky.

Hned za parkovištěm projíždím po pěšině podél skal, které vypadají jako kdyby se tu v minulosti těžil pískovec. Vymotal jsem se ze skal ven, projel okrajovou cestou podél posledních domů a začal mírně stoupat po polní cestě. Vlevo přede mnou se na kopci objevuje špička rozhledny Bára II. Vrstevnice to napovídaly zcela jasně, ale přesto mě překvapuje krátké, ale dost prudké stoupání, kde jsem asi na 300 metrech nabral 50 výškových metrů.

Když už jsem tady, jedu se k rozhledně podívat. Jde o dost netradiční stavbu ve tvaru A vyrobeného z vodorovně naskládaných latí - samozřejmě obrazně. Dobrý výhled mi nabízí už samotný kopec, na kterém rozhledna stojí. Od rozhledny pokračuji po žluté značce na jih, rozcestí Nad hájenkou a dál na jih sjezd pěkným singlíkem k rybníku Perný.

Hezké místo, kde zase musím zastavit, protože je to neustálá kontrola s mapou a naplánovanou trasou. Přesto tu volím špatnou zelenou. Později zjišťuji, že to zase tolik nevadí a do následující mapy jsem již vše zakreslil správně.

Předchozí omyl mě dovedl na rozcestí Kochánovice, kde zatáčím vpravo a už zase budu pokračovat po žluté. Na to, jak byla včera velká bouřka je dost sucho. Sem tam nějaké bláto jen ve stinných místech v úvozech nebo lesích, ale jinak je sucho. Ale alespoň to nepráší jako v minulém týdnu.

Vezu se po lesní cestě takovým příjemným úvozem proti proudu Okrouhlického potoka, odkud se krátkým výšvihem žlutá zvedá a stáčí k jihu. Projíždím obcí Šiškovice a pokračuji dál krásnými prosluněnými polňačkami. Ty se před osadou Mešiny mění v pěšinu mířící ostře doprava do lesa, kde opět následuje pěkný lesní singlík, po kterém jsem se promotal pod vedením na lesní cestu.

Na okraji lesa zastavuji na dnes nekonečnou poradu s telefonem ohledně další trasy. Přitom si všímám, že vlevo mezi stromy prosvítá vodní hladina. Jdu se tam podívat a zjišťuji, že jsem přímo nad vodní nádrží Křižanovice I. Opouštím žlutou značku a čeká mě krátký přejezd po asfaltu, když ze Slavice (nebo Slavic?) stoupám na Křižanovice. Tady na silnici mě testuje silný protivítr. Jak stoupám, nabízejí se mi shora krásné výhledy směr Chrudim, Pardubice, Krkonoše a Orlické hory. Míjím zarostlou a opuštěnou zahradní restauraci U modrých očí, která už své oči zavřela natrvalo, což je škoda, protože to mohla být příjemná zastávka.

V Křižanovicích na návsi jedu vlevo dolů do chatkové oblasti. Prudce klesající cesta se kroutí svahem mezi chatkami a já myslím na to, že v levotočivé zatáčce musím najít odbočku do lesa. Tu jsem našel až napodruhé. Čekal jsem ji mnohem nápadnější a širší, ale je to jen nenápadná pěšina stoupající po kořenech. Vracím se, jestli je to opravdu správná, protože mě ta pěšina přivádí jen k v lese schované chatce. Ale žádnou jinou odbočku tu nevidím, tak se po ní definitivně vydávám, jen se tentokrát držím se žluté šipky vlevo (viz následující foto). Pak pěšina klesá lesem až k dalším chatkám, kde se napojuje na polní cestu. Vyjíždím v krásném údolí Chrudimky.

Opět projíždím mezi chatkami, pak kolem nějakého starého stavení obklopeného záhumenkou, až se dostávám k silnici. Na ní jedu vlevo přes most přes Chrudimku a za mostem zase vlevo k turistickému rozcestníku Mezisvětí. Hezké místo u mlýna přímo vybízí k zastávce, kterou spojuji s malou svačinou.

Odsud jedu po modré značce k východu, tentokrát po druhém břehu vodní nádrže. Na tento úsek jsem se při plánování trasy těšil. Doufal jsem, že to bude příjemná pěšina podél vody. Zpočátku je to polní cesta obsluhující blízké chaty a později se opravdu dostává na samý okraj vodní plochy. Na konci chatkové oblasti je po vjezdu do lesa technický úsek, takový výjezd kolem chatky, přes kořeny, pařezy, mezi kameny až k potoku, před kterým se pěšina stáčí vpravo do kopce.

Je vidět, že tudy málokdo projde, natož aby tu někdo jel na kole. Pěšina je taková hodně rozbitá a zarostlá, místy se musí obcházet staré polomy. Byl jsem tak rád, když jsem se zase dostal na dobře sjízdnou lesní cestu. Ta opustila stín stromů a nechala mě napospas stoupání polní cestou k osadě Kopáčov, odkud už pak nahoru pokračovala ve vyasfaltované podobě.

Nad osadou Kopáčov se ohlédnu a ve vzdálenosti asi 1 km vzdušnou čarou vidím vodojem a domy v Křižanovicích, přitom jsem se teď desítky minut potýkal s pěšinou podél vodní nádrže a takhle to vypadá, že jsem za tu dobu nic neujel. Zároveň si tu užívám výhled na Sněžku, Černou horu, Stolové hory, Orlické hory a Jeseníky. Baví mě ten pohled a poznávání známých kopců své domoviny z jiného úhlu pohledu.

Nahoře u České Lhotice hodně fouká. Nejprve pokračuji podle plánu po žluté až k domům v osadě Lupoměchy, kde mě zastavuje místní pán, ať dál nepokračuji, že tam noční bouřka polámala stromy. Žlutá byla jediná spojnice dál na jih a jinou variantu jsem narychlo na telefonu nenašel. Vrátil jsem se tedy do Lhotic a odsud - po krátké operativní poradě s mapou - pokračuji po modré k poněkud ošklivé rozhledně Boika.

Zase krásné výhledy k severním pohraničním pohořím, na které by to ale chtělo mít pořádný dalekohled. Hezké výhledy jsem spojil s konzumací mysli tyčky, opět koukl do mapy, co a kudy dál. Od té věčné porady s mapou se rychle vybíjí baterie mobilu až si říkám, že jsem se měl vybavit power bankou.

Od rozhledny následuje sjezd po modré. Vypadá to, že to bohužel bude asfaltka až do Nasavrk, ale naštěstí náhle končí a jako když utne se mění v pěšinu nořící se do keřů a lesa. Rozbitým úvozem plným kamení klesám dolů k Debrnému potoku. Na jeho druhé straně chvíli pokračuje stejně rozbitá cesta nahoru, ale už po pár metrech se mění na polňačku a přes louku mířím k okraji městečka.

Prohlížím si hezké náměstí v Nasavrkách, které jsem doposud vždy jen míjel při cestách na Vysočinu. Náměstí uzavírá věž kostela, částečně zakrytá korunou lípy, pod kterou sedí na první pohled spokojení strávníci. Restaurace Pod Lípou se tak stala rychlou a impulzivní volbou, ale když jsem dojedl, mohl jsem zhodnotit, že dobrou volbou. Po velmi pozdním obědě - a radou s mapou - pokračuji dál.

Po modré mířím na Sever jako výprava Járy Cimrmana. I já driftuji volným sjezdem dolů do Pekla, který je sice dlouhý, ale bohužel celý po asfaltu. Příště by to chtělo najít jinou cestu. U rozcestníku Peklo chvíli váhám, jestli se nemám zajet podívat k Hradišťskému vodopádu, ale čas mě začíná tlačit a tak mířím vpravo po cestě mezi chatkami. Mám rád Peklo a celé údolí Metuje u Nového Města nad Metují, ale tady si musím v duchu přiznat, že je to tu snad ještě malebnější. Opravdu nádherné údolí vinoucí se podél řeky Chrudimky.

Na rozcestí Strádovské peklo bych nejraději pokračoval dál podél řeky, ale nevím, jak bych se pak dostal zpět k autu. U vodní elektrárny Práčov I. sice je nějaký most, ale končí bránou k elektrárně (to jsem měl nastudované už z přípravy dnešní trasy nad mapou). Držím se proto žluté a stoupám k Práčovu, kde opouštím žlutou turistickou značku a odbočuji vlevo na Trpišov, kam mě přivádí asfaltová cesta mezi poli.

Poslední odbočka vpravo mezi domy, silnice končí a dál pěšina do vysoké trávy. Vjezd do lesa, kde následuje hezká cesta k přístřešku, který jsem už dnes viděl. Tady jedu jen kousek po žluté, ale pak se držím cesty vpravo, která jen mírně stoupá a dál míří k severu k rybníku Perný. Teď jsem sem vlastně přijel ze směru, kterým jsem měl na začátku pokračovat podle původního plánu. Tady už není co vymýšlet - jedu vlevo po žluté směr restaurace Hájenka, mimochodem moc hezky zrestaurovaná, ale dnes zavřená. Posledních pár set metrů a jsem zpět na parkovišti v Rabštejnské Lhotě, kde stojí jediné auto.