Luční bouda na kole

Ještě ani není devět hodin a teploměr už ukazuje přes 20 °C. Prý má být nejtepleji za celý týden. Na parkovišti už je Mirek s Jirkou a po chvíli přijíždí Fanda s Jirkou. Kousek od nás už čeká, k mému překvapení, Dan. Ještě voláme Martinovi, ale ten nejede. Konečný počet účastníků dnešní akce je tedy šest. Kousek po deváté vyrážíme z Trutnova (410 m) na cestu.

Do Pece pojedeme po silnici. Je to nejkratší a nejjednodušší. Vedení se ujímá Dan, mající na horském kole silniční kazetu. Nechápe, proč jedeme tak pomalu, když nejsme v terénu a začne zrychlovat. Jedu tedy s ním, ale pak se nechám zastoupit Jirkou. Před Maršovem se s námi Dan loučí a vrací se. Ne že by nemohl, ale jel se s námi jenom kousek projet. V Peci (770 m) u obchoďáku máme první pauzu a občerstvovačku. Tachometr ukazuje 21 km.

Pohodička na Richterovkách.

A je to tady! Začínáme po zelené značce stoupat směrem na Výrovku. Zatím to jde, ale pak se sklon cesty znatelně zvětšil. Předjíždí nás skútr a zastavuje. Mirek už má radost, že bude nahoru odtažen, ale mladík cosi zanadává směrem k v dálce jedoucímu autu trutnovské Městské policie a zpod sedla vytahuje helmu. Docela nás to pobavilo. Do úniku se dostali oba Jirkové, pak jedu já a kousek za mnou Fanda s Mirkem. Vjíždíme do lesa. Konečně stín. Kupodivu se mi jede pěkně a tak přidávám, abych dojel Jirky. Dalo to práci, ale povedlo se mi to. Pak jsem překvapen, že se už blíží Richterovy boudy (1 206 m). Ty čtyři kilometry do tak prudkého kopce jsme ujeli v docela krátkém čase. Jeden Jirka jde pro pití a druhý se uvelebuje v lehátku na sluníčku. Přidáváme se k němu a společně čekáme na Fandu s Mirkem. Oni se tu ani nezastavují a pokračují dál. Před námi je 1,5 km dlouhé a prudké stoupání na Výrovku (1 357 m). U Výrovky dáme druhou občerstvovačku, abychom nabrali síly na kopeček vedoucí ke Kapličce.

Na Výrovce.

Pomalu šlapeme po rozpáleném asfaltu a pod dohledem všudypřítomného sluníčka ukrajujeme každým šlápnutím kousek z toho 1,5 km dlouhého stoupání. Konečně jsme nahoře. Kaplička, památník obětem hor, stojí ve výšce 1 509 m nad mořem. Je odtud hezky vidět Sněžka (1 602 m) a Luční bouda (1 410 m). Mám pocit, že možná stojíme na nejvyšším místě u nás, kam lze, bez porušení zákazů, vyjet na kole. Fouká tu příjemný chladný vítr.

Zhotovuji zde společné vrcholové foto, ale teprve časem, vlastně až doma, si uvědomuji, že focení funkcí HDR vyžaduje, aby se fotografovaný objekt pokud možno nehýbal. Mně se nevalná ostrost podařila svést na silný vítr, který lomcoval batohem, na kterém stál mikrostativek a teprve na něm byl upnutý nový fotoaparát. :o)

Ještě před sjezdem k Luční boudě upozorňuji na vydlážděný žlab přes cestu na jejím konci u boudy. Minule jsem do něj vlítnul a pěkně mě to rozhodilo, ale naštěstí jsem dopad ustál. Než jsem sbalil foťák, tak ostatní ujeli. Všichni pěší už na dálku slyší, že se něco blíží a tak ustoupí ke kraji cesty, což nám umožňuje plynulejší sjezd. Koutkem oka jsem zahlédl rychlost 70 km/h, ale maximálka tohoto sjezdu a zároveň i dne je 80 km/h. To není špatné. Každopádně jsme to dokázali. Luční bouda je dojeta! Všichni máme hlad a tak jdeme na něco dobrého. Jenom Jirka se nabídnul, že za pívo pohlídá kola venku.

Jsme u Kapličky. 1 509 metrů nad mořem. 

Boršč byl dobrý, černá limonáda také, Mirkovi guláš chutnal, jenom Fanda s Jirkou nějak nemohli přijít na chuť zlatavému moku. Po obědě  je čas na siestu a nikdo se raději nedívá ke Kapličce, protože moc dobře víme, že nás ten kopec nemine. Útěchou nám může být, že to je poslední dnešní opravdu velké stoupání.

Sedí se tu hezky, ale přeci jenom máme před sebou ještě pár kilometrů, takže opět nasedáme, řadíme co možná nejlehčí převody a pomalu se pohybujeme vpřed. Hurá! Další kopec máme za sebou. Teďka to bude hezky z kopečka, stále rovně, kolem Výrovky, až k chatě Na Rozcestí. Jirkové s Fandou jedou první, pěší se bez problémů uhýbají a nebo my kličkujeme mezi nimi.

Potom si všímám jednoho pána v zeleném triku, jak po projetí těch třech najednou skočil na paní po jeho pravici, div ji nepovalil do svahu. Nemyslím, že by jeli tak rychle. Vždyť jeli zcela vlevo a za sebou. To asi pán zbytečně dramatizoval situaci.

Míjíme Výrovku a konečně na chvíli zmizel asfalt. Jedeme skoro po rovině. Jéé, najednou slyším něco jako hlasité pšjů a už jenom čekám kdo to byl. Už víte? No přece Fanda.

Fanda opravuje defekt a pumpičku.

U chaty Na Rozcestí (1 349 m) usedáme na palouček a začíná oprava. V duši je díra a v boku pláště otvor, že by jím prolezlo děcko. První duše nejde nafouknout, ta druhá by snad šla, kdyby Fanda neroztrhl pumpičku na dva kusy.  Defekt se skoro podařilo opravit a pak přichází nějaký pán a mně je povědomý, ale nevím odkud ho znám. Když už stojí u nás, je nám to jasné – pán zelené triko. Nebudu se tady rozepisovat o celém divadlu pro sedící hosty u stolů. On řekl svoje, my jeho verzi opravili na skutečnost, pak mávnul rukou a odešel.

Odešli do míst, kam jedeme i my a jako na potvoru to tam je zase z kopce! Jo a ještě před tím vyjela ze zákazu vjezdu pro kola skupinka kol a na rozcestí si to zamířili do dalšího zákazu. Pak se jeden vrátil, vyfotil KRNAPácké auto vyjíždějící z toho prvního zákazu a se slovy: „Co bychom asi mohli na takové cestě zničit?“ zmizel za zatáčkou. Takže jsme se zasmáli, mechanici seřídili brzdu, aby brzdila o ráfek a ne o plášť a můžeme pokračovat.

Copak na téhle cestě může kolo něco udělat? Jasně, že jo - žlábek kolama!

Po červené značce směrem na Strážné, ale po dvou kilometrech vlevo na žlutou. Valíme to z kopce a kolem zeleného trika jedeme bez řečí krokem. Před ním zrychlujeme na původní rychlost a zpomalujeme až na rozcestí. Vjíždíme do něčeho, co bylo kdysi lesem. Úzká pěšinka se klikatí mezi pařezy, tu a tam přes ni leze kořen a vůbec je celá nerovná. Pak se přidají popadané nebo pokácené kmeny přes cestu, takže je obcházíme pěšky.

Netrvá dlouho a pěšina je opět sjízdná. Ocitáme se na cestě. Po ní vlevo, dolů a později nahoru. Kamenitá cesta se nahoře mění už zase na asfaltku. Po pravé ruce je vidět do kraje, ale díky horku ne moc dobře. Nyní uháníme po zelené směrem k Tetřevím boudám. Těm se ale vyhneme a necháme se dovést k Pražské boudě a pak po červené značce ke Kolínské boudě.

Cestou se zastavujeme kousek od chaty Svornost a kocháme se pohledem na Sněžku, Pec a ten kopec, co jsme ráno dupali nahoru. Na Kolínské (1 117 m) dáme pauzu a doplníme tekutiny. Tady nás zaujala skupinka lidí, která se sikovkama v ruce opravovala kolo, které vypadalo, že je předurčeno pro městský provoz. Snad mělo i elektrický pohon, ale tomu rozumí jenom Fanda.

Nehnu se, dokud mě někdo nevyfotí!

Tak trochu odpočinuti vyrážíme na další část dnešního výšvihu po horách. Tady se mi podařilo dostat Fandu, když jsem sjel kamenné schody od chaty na cestu, zatímco on jel okolo. Že prý nechtěl budit pohoršení...

Směr Černá hora, ale po kilometru musíme vpravo a modrá značka nás dovede nejprve do kopce, později po nové makadamové cestě z kopce, abychom mohli poté začít pro změnu stoupat a zanedlouho dlouho klesat k Zrcadlovkám. Přitom všem se stále pohybujeme po svazích Černé hory.

Od Zrcadlovek jsme za chvíli na silnici vedoucí na vrchol. My ale jedeme dolů na rozcestí se žlutou, abychom po ní mohli uhánět po mokré lesní cestě lesem k Hoffmannkám (787 m). Za silnicí vjedeme do lesa. Stále po žluté, kolem Zlaté Vyhlídky, po cestě podél lesa, až na rozcestí se zelenou. Ta nás dovede velice pěknou rychlou lesní cestou, přes louku, přes několik bahnitých úseků, kolem kaluží přes celou cestu a nakonec přes pole k silnici nad Mladými Buky.

Po ní musíme vpravo a na křižovatce vlevo, kolem golfového hřiště. Na konci plotu někteří z nás objedou závoru a pomalu jedeme po kamenité cestě procházející hřištěm a potom vysokou trávou kousek od vleku, až přijedeme na lesní cestu a zelenou značku.

Jelikož Mirek a Jirka ještě něco mají a rádi by dojeli domů včas, pojedu s nimi k autům. Fanda s Jirkou pojedou do Trutnova jinudy, přes Peklo. Loučíme se a po zelené značce sjíždíme lesní asfaltku do Trutnova. Asi v 17 hodin zastavujeme na parkovišti.

Mirek na louce, kousek za golfovým hřištěm.

Celá trasa měřila asi 65 km s celkovým převýšením 1 850 m. Každý z nás se s výjezdy popral po svém. Těžké výjezdy byly vždy po zásluze odměněny sjezdy a tak jsme si trochu odpočinuli. Mirek je dobrý, že vydržel a neotočil to hnedka nad Pecí. Jirka z Jaroměře skousnul holčičí bike i změnu velikosti kola na 26“. Fanda také nejel na svém biku. Já jsem celý týden trochu jezdil a bylo to znát. Docela mě překvapilo, že z Kolínské boudy přes Zrcadlovky na Hoffmannky je to mnohem jednodušší než v opačném směru.