Je 9:15 a na prosluněné náměstí v Novém Městě nad Metují konečně přijíždí Vláďa, na nějž tu už přes patnáct minut čekáme. Prý se při odjezdu z Dobrušky zdržel. Počasí se na naplánovanou akci vydařilo, ale přesto na ní vyrážíme opět jen ve třech: já, Pepa a Vláďa. No vlastně naše tradiční sestava. V plánu máme oživit a znovu projet trasu, kterou jsem před dvěma lety jel s Pepou. To se nám díky velkým změnám v turistickém značení moc nepovedlo, avšak o tom již dále.

Klidné ranní náměstí opouštíme po červené značce, akorát úsek před křižovatkou na Spy vynecháváme (jsou tam schody) a držíme se silnice. Před vsí uhýbáme vlevo na polní cestu, kde se Pepa dává do seřízení špatně chodící přehazovačky.

Následně se spouštíme do údolí Janovského potoka, kde je i krátká soutěska s několika dřevěnými lávkami. Přes řidítka se dívám na klidnou hladinu potoka protékajícího brodem, do kterého se hned s chutí pouštím. Ale je dost hluboký a přední kolo se boří do měkkého podkladu a zastavuje se před ukrytým kamenem. Ještě že je pěkné počasí a tak mi mokrá noha nevadí. Druhý brod je už mnohem hlubší – raději ho vynechávám. Přejíždíme hráz rybníka, po lesní cestě objíždíme výběžek lesíku, opět se vnořujeme do porostu a stoupáme na mez. Po následné polní cestě přijíždíme na silnici do Ohnišova.

Jedna z lávek přes Janovský potok





Zrušená žlutá u Malinové hory

Projíždíme obcí stále doprovázeni červenou turistickou značkou a ocitáme se opět na příjemně stoupající polní cestě. Nepříjemné ale je, že mi zlobí přehazka, trápí nás hlad a spaluje vedro. Také se projevuje letošní zanedbaný trénink. U rybníka, který není zakreslen v mapách, je rozcestí, na kterém bychom raději jeli vlevo po žluté, ale musíme zůstat věrni červené a vystoupat si krátký prudký výjezd směrem na Bystré. Za ním asi po 2 km dojíždíme na rozcestí se zelenou značkou a točíme to po ní prudce vlevo do kopce po asfaltce. Ta naštěstí nemá dlouhého trvání a mizí tak, jako odsud zmizeli obyvatelé, po kterých tu v malém údolíčku zůstaly jen opuštěné ruiny domů, některé udržované díky chalupářům.

Po chvilce přejíždíme po chatrném mostku Zlatý potok a začíná pořádné stoupání lesem. Cesta je navíc dost vymletá od vody a tak to ještě přidává na obtížnosti. Když už jsme konečně nahoře, pokládají se nám do cesty poražené kmeny stromů, přes které co chvíli musíme kola přenášet. Kola se poslušně odvalují malebným údolím se spoustou chatek, vyjíždíme na louku a do Dobřan.

Tady s Pepou vzpomínáme na dvě hodiny strávené v místní autobusové zastávce, když jsme minule čekali, až přestane pršet. Dnes leje z nás a naštěstí se můžeme ochladit v následujícím klesání po asfaltu, přičemž sledujeme žlutou značku směrem na sever až na rozcestí s modrou. Tady volíme polní cestu, jenž vede od rozcestí přímo na Sněžné. Po výjezdu nahoru na louku se zastavujeme, šustíme obaly od sušenek a díváme se na další cíl – Nový Hrádek. My tedy vidíme jeho dominanty – větrné elektrárny, které se nejprve třpytí ve slunci, ale když se pootočí, úplně nám proti obloze mizí. Pak sjíždíme po rychlé cestě po louce do Sněžného a stále po žluté výjezdem po kamenech a poházených klackách. Na jeden jsem nešikovně najel a skončil na zemi.

V Novém Hrádku se na návsi uhýbáme před obrovitými kombajny a po cestě sevřené kamennou zdí na jedné straně a starou roubenkou na druhé opouštíme městečko. Jsme stále věrni žluté, ale ta se za poslední dva roky rozhodla vydat jinudy, než jsme si pamatovali. Tlačíme kola po úplně zničené cestě, přes kterou jsou navíc pořezané stromy. V dálce řve motorová pila a je příšerný vedro. Ztrácíme značku, kterou tu možná turisté namalovali, ale lesáci pro jistotu ty stromy pokáceli. Docela zajímavá hra! To je fakt síla, máme toho dost, prodíráme se přes nekonečné množství zbytků větví a směr spíš jen odhadujeme.

Na stromech občas vidíme nějakou vybledlou žlutou, ale pořádné značení nikde. To nacházíme až na rozcestí Pod Kašparkou, kam sjíždíme po pěšině, neustále se vyhýbaje padlým stromkům. Žlutá vede vpravo a hned vlevo opět do lesního terénu. Náhle se ocitáme mezi staveními, nám naprosto neznámými. Vláďa se ptá muže s kosou a dvoukolákem trávy - takže ne nebezpečného, kde že to jsme. Prý Česká Čermná. Zde jsme měli vyjet někde na silnici vedoucí od Borové, ale nějak nás to koplo víc vlevo a ocitáme se přímo u lesa. Na otázku Kudy? Tudy? muž nejistě přikyvuje, že značka vede k lesu, ale sám by tam prý nejel. Proč, jsme měli záhy poznat.

Ještě na kovovém sloupku plotu vidíme jasnou žlutou značku, po ní ještě další na stromě, ale pak se ztrácejí. Snažíme se držet lesní cesty a podle mála místních znalostí orientuji náš postup na Dobrošov. Cesta ale končí a dál stoupá už jen pěšina. Vyjíždím po ní a ocitám se před ohradou policejního objektu. Ohlížím se dolů za kluky a za sebou vidím na stromě neuměle zamalovanou žlutou značku. Už tedy pokračujeme a po asfaltce vedoucí od brány objektu se dostáváme na silnici do Dobrošova. Naštěstí je po pár metrech rozcestí, které nás po zelené přes osadu Polsko navádí k Jiráskově chatě, našemu vytouženému cíli na oběd. Po něm si hovíme na lavičkách ve stínu chaty a nadáváme na špatné značení.

Už jsou skoro čtyři odpoledne, když opět sedáme na kola a po zelené se vracíme do osady Polsko a dále klesáme mezi bunkry do Náchoda. Cesta je nejprve polní, pak jedeme kousek přímo po louce a zase se dostáváme na mírně rozbitou polňačku s několika zatáčkami. Tady musím hodně zpomalit, protože se mi opět klepe celý rám kola. Tak mi kluci mizí někde vpředu, ale jsou na mě hodní a před Náchodem čekají. Zelenou měníme při průjezdu městem za modrou a posléze za žlutou. Snad nás teď už nezradí. Ale ani nemá jak, jedeme přímo po levém břehu Metuje. Příjemnou cestou, kde jen v jednom úseku kola přenášíme přes skály zasahující až do vody, se poměrně rychle dostáváme do Pekla.

Zastavujeme se na tomto nádherném místě s krásným roubeným mlýnem, dnes restaurací, aby si Vláďa mohl zaplatit hod lahví ledového čaje do koše. Ani nevím, kolik ho tato zábava stála. Snad si ji užil více, než my všichni dnešní výšvih, kdy jsme se dost často cítili ztraceni. A tak po známé a krásné pěšině značené červeně svištíme směrem na Nové Město. Opravdu jsem dostal chuť si ji užít, takže šlapu co to dá, přeskakuji kameny a jiné překážky až bláto lítá. Zlákal jsem k tomu i kluky, protože se v krátkých rozestupech sjíždíme na mostku před silnicí do Města.

• Použité mapy: KČT č. 25 Podorlicko a č. 27 Orlické hory, 1:50 000
• Délka trasy cca 51 km