Bikemise do Polska - na sever a na jih!

Výhled z hradu Rogowiec

S Martinou a Vláďou jsme se vydali na průzkum tras a terénu za hranice domácího bikového revíru, do blízkého okolí našeho kultovního Broumovska. Šlo o plánovanou akci, při které jsme chtěli najít zajímavá místa pro jeden z letošních vícedenních výšvihů. Co během dvou vyjížděk okusily pláště u našich severních sousedů bylo vskutku krásně vražedné! Jižní trasa vedla nejenom za teplem, ale také za úchvatnými srázy Hejšoviny. Severní varianta přinesla citelné ochlazení a dravé MTB trasy v krásných Javořích a Sovích horách. Tato trasa je námi lépe zmapovaná.

Sobota, 28. dubna

Góry Stolowe, Hejšovina

Za poměrně teplého rána to v 9:30 rozjíždíme skopce přes Rožmitál, až na jeho dolní konec. Tady podle rad hledáme vodou na věky vzatý most, protože by na druhé straně potoka měla pokračovat polní cesta vedoucí na spojnici Šonova s Otovicemi. Za bývalým mostem je však jen mokřina a tak jedeme stále dál dolů podél potoka a pruhu lesa. U posedu se držíme pravé polňačky směřující přímo k jihu a po chvíli už sjíždíme do Otovic pronásledováni zvířeným prachem. Jsme přímo u křižovatky na Martínkovice, kam ale dnes nejedeme. Na asfaltu manévrujeme vlevo a necháme se unášet zvukem hučících hrubých vzorků po pevném a hladkém povrchu až k modré značce, která po necelém kilometru odbočuje vpravo do stráně a do polí.

Hejšovina - náš cíl - přímo před námi


Srázy poblíž Kopy Smierci

Turistická značka barvy dnešního jasného nebe nás nese pohodovou polňačkou, za jejímž zlomem se díváme přímo na masiv Hejšoviny, do Božanova, který opět celý projíždíme po silnici tak rychle, až musím Vláďu brzdit. Vždyť tady končí sranda a začnou kopce v kombinaci s nelehkým terénem! Pohodlí asfaltu je konečně za námi a prsty rychle řadí na lehké převody. Šlapeme štěrkovou lesní cestou, která je později dlážděna velkými kameny a v několika zatáčkách míří vzhůru k Machovskému kříži. Tady se terén láme a čeká nás sjezd. Tak jsme si dopřáli odpočinek a sušenku. Při tom jsme zjistili, že je zde možné přejít do Polska na přechodu, kterého jsem si dříve mezi stromy nevšimnul, i když jsme tudy jeli několikrát a přechod je jen nějakých 30 metrů od nás.

Porada s mapou rozhoduje a my překračujeme hranice už tady místo plánované Machovské Lhoty. Ušetřili jsme si tak sjezd dolů a opětovné stoupání. Po nově objevené, krásné lesní cestě, která je značená žlutou mtb značkou a drží se hraničních kamenů, po chvilce sjíždíme na šotolinu a později asfalt na okraji obce Pasterka.

Tady odbočujeme vlevo na turistickou žlutou a mtb zelenou značku. My se ale budeme držet té turistické. Kolem osamělého statku stoupáme do louky s výhledem na Hejšovinu na pravé straně. Cesta se stáčí do lesíku a po chvilce, u velkého kamenného patníku, míří vlevo mírným sjezdem, který se později komplikuje těžkým rozrytým terénem s prudkým krátkým sjezdem mezi velkými balvany, kamením, listím a klacky. Pak ještě jeden rozbitý sjezd, než se značka stočí zase vpravo a pokračuje svým nejkrásnějším úsekem. Tajemný singletrack s mírným klesáním vede střídavě v měkkém lesním podkladu a střídavě po cestě vyskládané z velkých balvanů asi 1 metr do výšky nad okolní terén. Svištíme si to a užíváme. Dříve jsem tudy jel jenom jednou, takže i mě na několika místech překvapily schody. Po kilometru přichází konec, kličkování mezi kameny, průjezd přes malý a trochu rozbahněný brod a opět stoupání k modré turistické značce. Ta nás po chvilce přivádí na červenou.

Tak tohle jdu pěšky

Červená nás provází severním okrajem Stolových hor až k malému parkovišti ležícímu za silnicí. Odsud další kilometr po červené (ta má nemířeno ke skalním hřibům) k rozcestí lesních cest, které jsou zatím dost široké, štěrkové a pohodlné, kde zatáčíme vpravo na neznačenou cestu. Velmi rychle jsme u další podobné křižovatky, kde se k nám přidává turistická žlutá. Míjíme dřevěný most se zábradlím, určený k prohlídce rašeliniště, přejíždíme silnici a pokračujeme stále rovně po žluté. Charakter podkladu se změnil a zmizel štěrk. Zůstaly jen krásné lesní cesty v pěkném prostředí.

Přijíždíme k zelené značce odbočující vlevo na dřevěný mostek vyrobený z podélně rozříznutých kmenů. Vzniklá lávka je tak 30 cm široká a asi 400 m dlouhá! Je tu položena kousek nad terénem, má sloužit v době, kdy je hodně mokro. Teď je sucho, ale i tak se nedá jet podle lávky, protože je položena na příčných kuláčích, které vybíhají daleko od ní až mezi stromy. Stejně nás to lákalo vyzkoušet si trochu toho umu a jet po ní. Je to fakt jen o morálce. Každopádně super zážitek. Jsme na rozcestí modré a zelené značky, pro změnu na jižním okraji Stolových hor. Na chvíli tu zastavujeme a na okraji jedné z příkrých skal rozbalujeme další sušenku. K jídlu se můžeme kochat neuvěřitelně krásnými výhledy a divokou krajinou.

Balancuju, ale jedůůůů!

Naším dalším plánem je projet po modré směrem na Karlow. Je to nádherný úsek – technická pěšinka přes kořeny vede po samém okraji skalního ostrohu, někdy až nebezpečně blízko. Výhledy jsou krásné a charakter terénu pod koly také. Dvakrát odbočujeme na vyhlídku, která je na otevřeném skalním výběžku vysoko nad okolní krajinou a lesem. Jsme z tohoto místa úplně uchváceni. Zážitek je doplněn zručnou jízdou po mírně, ale mírně stoupající modré značce. To mě zaslepilo natolik, že jsem se už pořádně nepodíval do mapy a my dojeli na konec sjízdného úseku. Nejprve jsme pár míst přenesli a pochopili nechápavé pohledy protijdoucích turistů, které na nás dříve vrhali. Terén se rapidně změnil a nám došlo, že dál nepojedeme. Uvažoval jsem o tom, že se vrátíme a pokusíme se najít nějakou cestu dolů, ale Vláďa už byl daleko vpředu, takže kola na ramena a jdeme pěšinou kličkující dolů ve skalnatém terénu za ním.

Tam, kde cesta skutečně skončila

Nesení nás zdrželo a vysílilo natolik, že se rozhodujeme vynechat úsek k Bludným skalám. Je to škoda, už by to tam moc náročné nebylo, kromě nástupu po žluté a pak kousek červené značce, které vedou na hřeben z parkoviště. Úsek dál po červené už mám prozkoumaný a vím, kde se musí značka opustit a pokračovat po neznačené lesní cestě. Navíc máme hlad, takže se rozhodujeme zajet po silnici do 2 km vzdáleného Karlowa, kde jsme se zastavili u jednoho stánku na občerstvení. Po půl páté se vydáváme na cestu domů.

Vjezd do Pasterky po zelené značce z Karlowa

Z Karlowa jedeme po zelené značce do Pasterky, kterou projíždíme, na konci vesnice se mění na polní cestu a pak mizí v lese. Před lesem ještě tvoříme společné foto a pak už po stejné známé trase kolem Machovského kříže přijíždíme do Božanova a po silnici se přes Broumov vracíme na chalupu.

Pondělí, 30. dubna

Kraina tajemnic i przygody

Idylický pohled na Ruprechtický špičák

Dnešní trasu máme více promyšlenou a z dřívějška i část projetou. Výsledkem je naprosto parádní zážitek z výšvihu na tlustých gumách. Škoda jen, že se dnes tak znatelně ochladilo. Navíc fouká studený vítr ze zasněžených vrcholků Krkonoš, které jasně vidíme v dálce před sebou. Z Rožmitálu jedeme na západ po polní cestě vedoucí do Benešova, která zde ústí na silnici kousek nad Černým rybníkem. Zatáčíme vpravo po asfaltu do kopce. Nevím, co mě to po chvilce napadlo, snad se mi nechtělo po té černé placce stoupat až do Janoviček, odkud jsme měli jet vlevo kolem koupaliště do Heřmánkovic, a hned pod lesem jsem to po necelém kilometru zdolaného asfaltu vzal vlevo po polňačce. Říkal jsem si, že by nás mohla dovést na spojnici Janoviček a Heřmánkovic. Dovedla nás tam, ale s mírnou objížďkou. Třeba to příště prozkoumáme lépe.

Za chladného rána vstříc horám


Závěr stoupání k hraničnímu přechodu


A dál stoupající singletrack


Chata Andrzejówka

V Heřmánkovicích sjíždíme prudkou dvojitou zatáčku, kterou úzká asfaltka končí a napojuje se na hlavní silnici. Stáčíme se vlevo a klesáme 1,5 km až ke kostelu, kde žlutá značka odbočuje do polí. Dále po rozbité cestě mírným kopečkem kolem kostela a pak po poli asi nějakých 800 metrů. Pak žlutá zatáčí prudce k severu ke kopcům, ale my si stále držíme směr a podle lesa pokračujeme rovně. Přichází krátký sjezd a už míjíme nasypanou hráz rybníka (není v mapě), přejíždíme Uhlířský potok a vyasfaltovanou lesní silnici. Stále si držíme směr, vjíždíme rovně do lesa a hned vpravo po cestě. Orientace je tu trochu špatná, já sám jsem chtěl jet jinam, ale po chvíli si uvědomuji, že opravdu jedeme správně. Od posledního odbočení je důležité držet si co možná nejpřímější směr přes les. Ten opouštíme v místě zvaném Pod rybníčkem a přes louku vyjíždíme na kopec. Vpravo se nám ukázal masiv Ruprechtického špičáku s rozhlednou na vrcholu. Tím směrem budou naše nohy dále šlapat.

Ve vsi najíždíme na silnici, stáčíme se proti kopci a stoupáme. Stoupat teď budeme hodně dlouho a těžce. Silnice končí, mění se v lesní kamenitou cestu a my jedeme stále rovně. A to i u bývalého kamenolomu, kde žlutá t.z. zatáčí vpravo. Ta vede na vrchol, tam my dnes nejedeme. Pokračujeme stále podél potoka, jenž je teď úplně bez vody. Na několik minut dáme unaveným nohám spočinout a sníme horalku. Pak znovu cvaknout kufry do pedálů a vzhůru. Cesta je stále prudší s více kameny. Ke konci, kde je zatáčka vlevo, už tlačíme. Odsud se vzpíná modře značená pěšina do prudkého krpálu. Naštěstí není ten úsek moc dlouhý a po 10 až 15 minutách to rozdýcháváme v sedle pod Ruprechťákem, kde je přechod do Polska.

Tady se s důvěrou vkládáme do polského MTB značení a děláme dobře. Nejprve jsme si vybrali modrý pruh pod černě nakresleným cyklistou. Pokud ho budeme následovat, měli bychom dojet k chatě Andrzejówka, což jsme vyčetli z mapy KČT, jediné, kterou zatím máme. Modrá nás jen na chvíli ukolébala malým klesáním a pak začala po lesní cestě nabírat výšku. Dojeli jsme do sedla, odkud cesta klesala naším směrem, ale modrá se dávala vlevo po singletracku do dalšího kopce. Jedeme tedy dál po modré, i když by nás tam i ta cesta asi zavedla. Ale takhle se nám nabízí nový pohled na Ruprechťák ze severní strany. A stoupající pěšina není tak krutá a dlouhá a po chvíli nás přivádí opět na lesní cestu. Tady je modrá značená vpravo na vrchol Waligóra a vlevo k Andrzejówce. Vidíme tu i žlutou t.z., která je i v naší mapě. Cestu na vrchol vzdáváme, i když by tam mohl být krásný výhled. Máme dnes velké ambice a chceme šetřit síly. Zdravíme se s jediným polským bikerem, kterého dnes potkáme, a volíme směr vlevo dolů po nejprve dobrém podkladu, jenž přešel za 180° zatáčkou do celkem dost kamenité cesty. Vlevo pod sebou už vidím dřevěnou chatu a po chvíli jsme u ní.

Tady nacházím mapu s vyznačenými cyklotrasami v okolí. Volám na Vláďu a Martinu. Rozhodujeme se pro mírné úpravy a hodláme se držet značených cest pro bikery. Mapu si fotíme na digitál, abychom se k ní mohli v případě potřeby vrátit. Chladný vítr nás vyhání a my volíme zelené, tedy značení. Od chaty jedeme vpravo do louky stoupající nad lyžařské vleky, dokud nás nespolknul les. Na parádní lesní cestě nás zastavuje polom a na padlém stromu vidíme značku ukazující vlevo vstříc děsivému krpálu. A navíc docela dlouhému s rozbitým terénem. Střídavě jedeme a tlačíme, až se dostáváme do sedla pod vrcholem Turzyna. Tady se sbíhá žlutá, modrá a červená t.z., ale naši bajkerskou nevidíme. Až asi po 50 m vpravo dolů ji Vláďa nachází. Pak už se jede hodně dobře, střídají se štěrkové, lesní a hrubým kamením vysypané cesty. Míjíme odbočku černé mtb značky, kterou budeme pokračovat, až si prohlédneme zříceninu hradu Rogowiec, ke kterému pokračuje zelená stoupáním po pěšině zaříznuté ve strmé stráni.

Asi půlkilometrovou zajížďku k hradu rozhodně doporučuji. Tedy z hradu toho moc nezbylo, jen viditelné stopy toho, kde byly zdi, ale ty výhledy do okolí jsou super. Hrad stál na vybíhajícím skalním ostrohu vysoko v sedle mezi dvěma údolími, jedním na severozápadě, druhým na jihovýchodě.

Krásný pohled na hory obklopující Gluszycu

Dolů z Rogowiece nás vede černá mtb trasa dravým sjezdem, který se s našimi koly ani s námi nemazlí. Nejprve singletrack s poházenými velkými šutry, pak dost rozbitá cesta s několika prudkými zatáčkami. Později vyjíždíme na prašné cestě přes louku a stále prudce dolů otevřenou krajinou. Závěr klesání je nově vyasfaltován a tak se maximálky šplhají k závratným číslům. Stačilo jen pět šest minut a hrad je vysoko za námi. Jsme v Lomnici, kde to s Vláďou už poznáváme a vedeni černou pokračujeme mezi venkovskými staveními a zchátralými činžáky podél potoka do Gluszyce. Před dvěma roky jsme tu frčeli po vyšlapané pěšině, ale asi tu byla nějaká povodeň a břeh je upravený a vysypaný kamením.

V Gluszyci měníme černou za žlutou, stále mtb. Dlážděnou ulicí mezi starou továrnou na jedné straně a opět hroznými činžáky na druhé straně stoupáme k lesu. Po levé straně míjíme jedno ze zajímavých míst, kaskádové rybníky, které jsou hned tři nad sebou, další dva jsou výše v lese. V jejich hladině se odráží zalesněné vrcholy se zbytky hradu Rogowiec. Minule jsme na této trase zabloudili, ale dnes vidíme, že značení na stromech je zcela nově namalováno. Snad to tak bude celou cestu. Štěrk pod koly postupně mizí a pláště se tiše převalují po měkkém jehličí a trávě. Místy se ale i tak objevují na cestě velké kameny, asi nějaký zvyk zdejších lesníků. Cesta je naprosto skvěle značena a drží se víceméně vrstevnice. Jen občas se trochu vyhoupne do kopce nebo nám dovolí chvíli nešlapat. V jedné takové levotočivé odbočce ze široké lesní cesty poznáváme místo, kde jsme před dvěma roky ztratili správný směr. Teď je tu značka na stromě před odbočením, na sloupku v místě odbočení a další na stromě za odbočkou! :-)

Stále se klikatíme sem a tam, z monotónnosti nás občas vytrhne padlý strom přes cestu. A náhle zastavujeme a zíráme na tu spoušť před námi. Je tu asi 40 metrů široký pás popadaných stromů odspodu až nahoru kam vidíme. Musíme sesednout a tlačit nahoru nad polom. Pak přichází přenášení a složité proplétání se mezi ležícími kmeny, ze kterých trčí větve na všechny strany a komplikují jejich překonání. Strávili jsme tam přes dvacet minut. Nechtěli jsme se navíc moc vzdálit od cesty, abychom pak někde nebloudili. To se nám povedlo a vynořili jsme se před dalším polomem, ale na žluté mtb značce.

Velké polomy se na cestě vyskytovaly několikrát

Druhý polom byl menší, ale obejít se dal jen přes nějakou mokřinu. Konečně to máme za sebou a sem tam padlý dřevěný jedinec už nás nevyvedl z míry. Naši pozornost upoutaly až betonové holé zdi s velkými hranatými dírami – asi okny. Jak se dozvídáme z cedule, jde o zbytky podzemního komplexu Osówka. Tady už valíme po pěkné lesní cestě přicházející na šotolinu, kde zatáčíme vpravo a po dlouhé době z kopce. Míjíme vstupy do štol a vyjíždíme z lesa na parkoviště. Tady chvíli tápeme, kudy dál, ale hned je nám poskytnuta rada a navíc si všímáme dalšího žlutého značení (připomínám, že stále mtb). Další šotolinou sjíždíme, pak kolem lesa, kde se nám opět otvírá pohled na okolní kopce, až se nakonec dostáváme na silnici v obci Kolce.

Jedna ze štol podzemního komplexu Osówka, foto © Vláďa

Míříme na Gluszyci, ale před ní odbočujeme směrem na Janovičky. Na další křižovatce rovně, tam je červená mtb, končí asfalt, cesta vstupuje stoupáním do lesa. Po půl hodině od výjezdu z parkoviště pod Osówkou jsme na hraničním přechodu v Janovičkách. Pak už dolů po silnici do Benešova a stejnou polňačkou jako ráno zpět do Rožmitálu. Ještě ohlédnutí za siluetami kopců, ke kterým se už pomalu sklání slunce, pak už se jen těšíme na buřty a na chalupě zapíjíme krásný výšvih.

Užitečné informace

• Jeli jsme podle mapy KČT č. 26 - Broumovsko, Góry Kamienne a Stolowe, 2. vydání 2002, 1:50 000. Pozor, v některých místech se značení na polské straně liší od české mapy.
• Mapu s vyznačenými trasami pro MTB si můžeš stáhnout na www.gluszyca.pl, kde najdeš také spoustu informací o tomoto regionu.
• Důležité připomenutí: pokud nemáš, zařiď si pojištění na sportovní aktivity v zahraničí. A pozor na nesmyslné manýry a nelogické vyjímky některých pojišťoven.
• S placením za jídlo v Kč jsme neměli problémy. Je to turistická oblast a jezdí sem hodně Čechů.