Tak jsem se s Vláďou domluvil, aby naplánoval odpovídající trasu, na které bych vyzkoušel opravenou kotoučovku. A musím ho tu veřejně pochválit - výběr se mu opravdu povedl. Tradičně jsme začínali na parkovišti pod lanovkou na Černou Horu, ale tu jsme tentokrát úplně vynechali.
Jdeme po silnici a napojujeme se na modrou značku, kolem Lesního domu vlevo do kopce k Modrokamenné boudě. Stále se držíme modré a drkotáme se kamenitou cestou, která po přívalových deštích vypadá "jinak, do Temného Dolu. To drkotání je doslova; cesta je dlážděná obrovskými oblými kameny, po kterých to klouže a uskakuje. Přední vidle pruží naplno! Konečně přichází mostek přes Úpu a silnice dolů do Maršova. Tady před mostem vlevo směrem na Albeřice. Cestou vidíme, co tady napáchala velká voda. Z Albeřic jedeme po červené na Cestník, Dolní Malou Úpu. Tady přemýšlíme, kam dál. Buď po silnici, nebo - jak Vláďa rozumně navrhuje - pěšinou po žluté na Pomezní Boudy. Tento úsek se mi moc líbil: klesání po kořenech mokrým terénem, kde se místy kolo dost boří. Proto je třeba ho dobře odlehčovat, abychom neletěli přes řidítka. Jedu první a někde za sebou tuším Vláďu. Náhle se pěšinka stáčí vlevo a periferně již vidím zábradlí mostku, na který jsem byl upozorněn. Jenže Vláďa už nemohl tušit, že voda sebrala kus břehu a já se náhle ocitnul na kraji strže. Na most se dalo najet jen v samé blízkosti levého zábradlí, kde zbylo asi 30 cm z původní cesty. Nějakým zázrakem nebo možná velkou psychickou sebekontrolou to bez problémů zvládám i v té rychlosti, kterou jsem se sem přiřítil. Tak alespoň volám za sebe, abych Vláďu varoval. I dál cesta pokračuje docela zajímavým terénem.
Na Pomezních Boudách se v jedné z restaurací se dobře najíme a po červené jedeme na Cestník. A tady se při stoupání po asfaltu Vláďa zastavil a na něco začal nadávat. Moc jsem ho neslyšel, protože jsem pokračoval dál. Když jsem ale viděl, že mu kolo asi nejede, tak jsem se vrátil. Povolil se mu šroub držící horní kladku přehazovačky, která se tím úplně uvolnila a zasekl se řetěz. Trochu to dotáhl rukou a doufali jsme, že to bude držet. Proti nám šli dva kluci s bágly a když nás míjeli, v legraci se jich Vláďa zeptal: nemáte náhodou osmičku klíč? A všichni jsme se tomu zasmáli. Pokračovali jsme v opravě, když tu se kluci vrátili a jeden řekl, že si není jistý, ale že ji možná má. Musím přiznat, že jsme na něj docela zůstali koukat. A opravdu. Ze sady na opravu vařiče vyndal malý klíček, který přesně pasoval na uvolněný šroub! Neuvěřitelné štěstí. Kluci, děkujeme!
Na Cestníku opět zjišťuji, že zadní brzda zlobí. Zase to příšerné vrzání a vibrace. Když si i Vláďa vyzkoušel, jak se to projevuje, pokračujeme z Cestníku po modré značce dolů a pak po zelené mírně nahoru lesní cestou. Bohužel na ní právě probíhala rekonstrukce příčných žlábků na odvod vody, a tak se tam místy nedalo jet. Snad jenom ten slalom mezi kameny na jednom pracovišti. Dolů se už jet dalo a jak rychle. Sjezd Křížové cesty k silnici přinesl další technickou závadu - zahřála se přední kotoučovka a sama od sebe brzdí! Sakra. Páčka je úplně "tvrdá". Naštěstí už jen pokračujeme přes Maršov a Svobodu n. Ú. do Jánek k autu.
Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 0 | přidat komentář