MTB maraton okolo Hradce

Letos jsem se opět rozhodl nasát trochu té soutěživosti a stejně jako minulý rok, jsem se přihlásil na maratón horských kol Rockmachine okolo Hradce. Na rozdíl od své loňské premiéry jsem v tom teď nebyl sám. Vláďa, zapřísáhlý odpůrce závodění, se nechal ukecat. Ale zase tolik práce to nedalo. Asi i on byl, po letech strávených za řidítky, zvědavý a chtěl okusit závodní atmosféru. Jen nevím, jak si to zařídil, že se stal nejmladším závodníkem ve své kategorii (tedy ve stejné jako jsem byl já). Dan, kterého znám už přes rok, ale teprve pár minut před startovním výstřelem jsme si poprvé podali ruku, byl dalším členem, se kterým jsme spojili síly. Někde do čela balíku čekajícího za startovní čárou se ještě prodral Jerry, který na rozdíl od nás závodí. Předešlé dny párkrát drobně zapršelo, což jsem uvítal. Doufal jsem, že terén tak bude zajímavý a nepůjde pouze o rychlost. Ovšem množství bláta, s nímž jsem se později měl tu čest osobně poznat, překvapilo i mě!

Po příjezdu před stadión, odkud bude maratón startovat, koukáme po ostatních, hodnotíme jejich stroje a lýtka, u dívek, kromě bajků, i jiné části těla ;-). Už mám zkušenost v tom nikoho nepodceňovat, ale rozhodl jsem se, že nebudu podceňovat ani sebe. Nejsem sice žádný polykač kilometrů, bike beru jako koníček a rozhodně si nevedu žádný tréninkový program, ale poslední místa přenechám jiným. Asi dvanáct minut před startem jsme se zařadili do fronty cyklistů a neustále se uklidňovali, že to prostě jedeme jen zkusit a užít si to. Přesto jsem několikrát zdůraznil, že co nenaženeme v prvních asi dvou až třech kilometrech na asfaltu, už pak jen ztěží zlepšíme.

Konečně zazněl výstřel, po kterém ještě v klidu piji, připínám hadičku vaku na batoh a pak se teprve odstrkáváme jednou nohou. Rychlost se malinko zvyšuje, už mám nacvaknuté oba pedály a pomalu se šinu za Vláďovým Pellsem. V té tlačenici ho téměř okamžitě ztrácím, ale když jsme se dostali na silnici, přidávám a jedu za ním. S námi jede i Dan. Ihned jsme nasadili maximální tempo, které jsme hned na začátku závodu byli schopni vyvinout. Předjíždíme a předjíždíme. Nevím o tom, že by někdo předjel nás. Daří se nám držet naši trojku pohromadě a na silnici do Malšovic, v pruhu určeném pro protisměrnou jízdu, letíme jako splašený newyorský taxík řízený Brucem Willisem. První nebezpečnou situaci přináší až řidička trolejbusu, která se rozhodla, že už v zastávce čekat nebude a vyrazí proti nám. Vidím, jak s nevraživým pohledem přišlápla pedál k podlaze a vyjela do silnice. Vláďa to před ní střihnul opět do pravého jízdního pruhu, já hned za ním.

Jsme u lesa a ohleduplní závodníci, aby si vzájemně nepopadali na záda, ukazuji těm za sebe, že se bude prudce zatáčet vpravo do terénu. Všichni podřazují a hrubé vzorky plášťů nabírají první vodu, mokrý písek a bláto. Tempo je vražedné, já jsem nerozjetý a cítím, že takhle bych to nevydržel. Naštěstí v terénu všichni trochu zpomalili. Hlídám si Vláďu a pokud můžu, mrknu za sebe po Danovi. V některých okamžicích jedeme i v různě proházeném pořadí, podle toho, jak se komu podaří někoho předjet nebo objet v zatáčce. Zjišťuji, že právě v zatáčkách hodně lidí ztrácí. V zatáčkách a v kopcích, které jsou tu krátké a ne moc prudké. Dělá jim problém mokro, bláto a řazení. Stále to valí na těžké nebo naopak příliš lehké převody a nejsou tak schopni rychlé a taktické akcelerace. Na trati je stále husto, ale přeci jen se peloton znatelně trhá. Náhle se před námi objevuje místo, kde se tvoří zácpa. Může za to rozbahněný příkop plný vody. Odvážně kličkuji mezi rozpačitě postávajícími bajkery s tím, že to prostě musím přejet. Vláďa kolo přenesl a už pokračuje. Mé přední kolo končí po náby v blátivé louži, já jsem všem ukázal krátkou stojku na předním kole, po které naštěstí došlapuji na tužší hmotu, jenž mě zachraňuje. Jdu tedy taky pěšky, ale Vláďu už vidím daleko vpředu.

Kličkujeme sem a tam, až přijíždíme pod kopec u Vysoké. Stejně jako loni, i letos se nahoru leze. Jen bláta je mnohem víc. Snažím se vybírat takovou cestu, abych si dokonale nezasvinil kufry a byl pak schopen jet. Tady jsem sám, Vláďa je někde přede mnou a Dan asi taky. Vylezl jsem kopec a chtěl jít dál pěšky. Ale když jsem viděl holčinu, která se mnou šla nahoru, jak hned osedlává kolo a jede do dalšího boje, nedalo mi to a donutil jsem se k nástupu. Přichází úsek, kde jsem minule spadnul, tak si letos dávám více pozor. Opět to tu parádně klouže a ten mlaskavý zvuk! Hmmmm, to je biking. Bláto je úplně všude. Musel bych tu vyjmenovat anatomii kola i sebe, abych popsal, kde všude přistávalo, poté co jej do vzduchu vymrštily pláště jezdců přede mnou, i mé vlastní. Měl jsem ho v puse, mezi zuby, pod brýlemi, pod helmou, na lýtkách a na spodní trubce rámu se z bláta vytvořil jednolitý hnědý krunýř. Na brýlích mám stovky drobných hnědých teček, které mi ale nevadí tak, jako velký kus bláta, jenž si klidně přistál na skle v zorném poli. Jenže co s ním? Když se ho budu snažit setřít, tak ho rozmažu po brýlích a neuvidím vůbec nic. Musím se s ním smířit a dovézt ho až do cíle.

Jedu co můžu. Myslím, že cedulku se stejným textem jsem několikrát viděl během svých cest na Trabantech a starých Škůdkách. Teď vím, jak jim asi bylo. Ale mě nesžířá koroze, já se kupodivu cítím lépe a lépe a stále častěji zanechávám své soupeře daleko za sebou. Na chvíli přichází asfalt, kde jsem díky vyšší rychlosti značně odlehčil plášťům od bláta. A opět odbočka vlevo do kopce po štěrkové lesní cestě; mně dobře známé. A hle, koho to nevidí mé bystré oči? Není to Vláďa na svém bujarém Pellsu? Je to Vláďa na svém, ale právě teď ne bujarém, Pellsu. Jak vidím, zpomaluje, zastavuje a sesedá. Zlobí ho řazení. Zastavuji a ptám se ho, jak na tom je. Kopnul do kola, podivil se, že jsem za ním a rozjeli jsme se.

Mám pocit, že teprve teď začínáme závodit. Připadá mi, že Vláďu žene vztek, což mě pobavilo, ale úsměv na tváři jsem kvůli tomu neměl. Jednak musím dýchat víc než kdy jindy a pak to bláto. Jedeme opravdu jako o závod! Opět kousek známého terénu a už zase jsme na cestě, kterou neznám. Nevím jak, asi jsem byl chvílemi v bezvědomí, ale najednou je před námi Dan. Vlastně jsme tu jen my tři. Občas někoho dojedeme a když je na nás moc pomalý nebo pomalá (ano, i téměř v polovině závodu jsou dívky, které jsou před námi!) nemilosrdně ho (ji) necháváme za zády. Někdo se na chvíli udrží a sveze se, ale většina to vzdává.

Najednou jsme před brodem. Čekal jsem tu regulovčíka – loni mě navigoval slovy: "Vlevo brod, vpravo lávka." a letos nic. Dan je už ve vodě, Vláďa – k mému velkému překvapení (napsal bych to tu velkými tiskacími písmeny, ale to by mi kazilo vzhled článku) – jede také do vody. Břehy jsou obložené lidmi a diváky, kteří touží po co nejvíce pádech do zakaleného hlubokého toku, ale za hladký průjezd nás přeci jen uznale odměnili. Připadal jsem si tam jako za nejhorší tropické bouře: jsem celý mokrý a po kolena ve vodě, do očí mě pálí oslepující záblesky fotoaparátů a nakonec zahřměl ten potlesk. Ještě blátivá pěšinka v hustém zapařeném porostu mezi kopřivami a jsme na lávce přes výpadovku na Brno. Máme za sebou půlku. Tu horší. Hned o tom Vláďu informuji, abych mu dodal případný optimizmus. S tou vodou v botách ho potřebujeme oba. Tedy všichni tři, ale Dan to tu zná.

Roztáčíme kola a povídáme si (hahaha, umíte si představit, jak mluví udýchaný biker? Asi jako fotbalista v televizních novinách) o blížící se občerstvovačce. U ní jsem vypil tři limonády, snědl půlku banánu a tu druhou si dal do kapsy dresu (vážení pořadatelé, doufám, že jsem se vám moc neprodražil). Kelímky jsem úhledně složil do komínku a postavil ho k ostatním odpadkům. Skoro bych tam postavil i sám sebe.

A zase jedeme a stále my tři. Tento rok se naštěstí jílák sjíždí dolů, kde kluky upozorňuji na padlý strom, který tam ještě před dvěma dny byl napříč. Je tu i dnes (ne však už v době sepisování těchto řídkých pamětí ze závodu). Přijíždíme k Bažantnici, kde jsme se chytli silného soutěživce. Tímto mu děkuji, že nás chvíli táhnul a dal nám tak trochu si odpočinout. Druhou půlku okruhu jedeme znatelně rychleji. Ale hlavně je to tím, že je více skopce a vede mnohem lehčím terénem. Žádné bahnité sjezdy nebo výjezdy, žádné příkopy plné vody, žádné úzké pěšinky. Tachometr jsem na občerstvovačce přepnul z hodin na ujetou vzdálenost a už si rozvrhuji síly na závěrečných 25 km, 20 km a po chvilce jen 15 km. Dana jsme ztratili.

Míjíme Stříbrný rybník, projíždíme Malšovu Lhotu a šup, bajkere, zpět s tebou do terénu. Pěšina podél Orlice je tu. Dojíždíme někoho a na chvíli se za něj zavěšuji. Vláďa je za mnou. Koukám se dopředu, jak se tam otáčí to zadní kolo a pak mi došlo, co je na něm divné: je to moc úzký plášť, to je trekingové kolo! Kde se tu sakra vzal!? Ale jede dost pomalu. Dávám dozadu Vláďovi pokyn a vyrážím. Vím kolik do konce zbývá i o tom, že přijde ještě taková "zbytečná" pasáž loukou, která mě loni nepříjemně překvapila, protože jsem čekal, že už si pěkně pofrčím do cíle. Za sebou slyším zvuk kola a tak jedu a jedu, abychom se s Vláďou co nejvíce utrhli. Není to k smíchu? Bylo jasné, že budeme tak kolem stého místa. Z náspu u řeky se odbočilo do louky a tam zjišťuji, že za mnou Vláďa není. Tak nějaký cizák, jo? To teda ne. A ujel jsem mu. Po chvíli přichází výšvih zpět na násep a poslední metry do cíle. Jen tu šikanu tam, tu trapnou kličkovanou mezi přenosnými červenými ohrádkami mohli zrušit. Stejně tu už nikdo není, nikoho nezajímá náš dojezd. To jsem se ale spletl. Hned v cíli mě zastavuje sympatická slečna, druhá nesměle stojí za jejími zády, a ptají se mě na číslo. Tak to se mi ještě nestalo! Ovšem je zajímalo jen mé startovní číslo, které přes ten nános bláta nebylo vůbec čitelné.

Jsem v cíli. Na jednu stranu unaven, na druhou bych jel dál. Po pár sekundách je tu Vláďa. A už je u nás kámo a fotí si nás, zablácená prasátka. Po chvíli si podáváme ruku i s Danem. Smějeme se tomu, jak vypadáme a znovu prožíváme nejčerstvější zážitky z trasy. Pak už jen fronta na párek a pivo a příjemná hodinka na louce pod slunečními paprsky. Uvedení kola, oblečení, bot a dalšího vybavení do původního stavu mi trvalo tři dny.

• Pozorný čtenář si jistě povšimnul, že mám stále v kapse dresu tu půlku banánu. Tu jsem prostě dojedl až v cíli.
• Samozřejmě, že jsme během závodu spoustu holek ani nedojeli. Jely rychleji a umístily se lépe než my. Něžné pohlaví a drsné bajkerky nelze podceňovat.
• Prý jsme nakonec skončili někde kolem 70. místa v kategorii.
• Stránky maratonu: www.max1.cz.