MTB Krkonoše

Tuto akci jsem ve spolupráci s Vláďou připravoval už dlouho dopředu. I termín jsme stanovili s více než měsíčním předstihem, aby se všichni zájemci mohli přizpůsobit. Nakonec to stejně k ničemu nebylo a ještě v sobotu večer jsme měli jet jen sami dva. Nakonec se k nám přidal Michal, a tak jsme tuto zajímavou trasu za nádherného počasí absolvovali ve třech.

Délka: 42 km

Vyrazili jsme tradičně z parkoviště u kabinkové lanovky na Černou horu. Jeli jsme po modré k Modrokamenné bd., kde se dáváme na Heřmanovu cestu. Zpočátku jsme docela zaskočeni jejím stoupáním. Postupně objíždíme celou Černou horu z východu, kolem Krousovy boudy po cyklotrase č. 23. Ta nás přivádí na zelenou značku, kde si s Vláďou vzpomínáme na naši snad úplně první cestu po Krkonoších na MTB. Po zelené jedeme k Vlašským boudám, kde se napojujeme na žlutou značku. Ta asi po 1 km odbočuje dolů ze stráně, ale my pokračujeme po asfaltové cestě do Javořího dolu. Zde je prudká vracečka vpravo na zelenou značku a příkré klesání kamenitým terénem do Velké Úpy.

Po příjezdu k Úpě jedeme přes most na cestu a po ní do kopce do Pece. Tady jsme našli zelenou a dopřáli si před největším dnešním stoupáním odpočinek. Docela se divíme, jak je zde málo lidí; na to, jak je krásný den. Po svačině vyrážíme. Jedeme po zelené až na Výrovku. Na tohle stoupání nezapomenu. Věděl jsem, do čeho jdu, ale kombinace tepla a slabé fyzičky mě donutila jít některé úseky pěšky. V jednom místě nás postupně předjíždějí tři borci, kteří opravdu nevypadají na to, že by to vzdali. Za necelou hodinku jsme byli na Výrovce, kde už bylo o poznání živěji. A tak jsme využili společnosti mladých lidí na výletě k tomu, aby nás vyfotili. Zavolal jsem na kluky, kteří seděli přímo za námi: "Kluci, můžete nás někdo vyfotit?" A hned se ozvala mladá dívenka z povzdálí: "Já vás vyfotím!" Asi dnes vypadáme neodolatelně :-)

Odvodňovací kanál


První oprava

Pak už jen krátký přejezd na nejvyšší dnešní vrchol, na bufet Na Rozcestí. Tady nás čekala odměna v podobě výborného jídla. Michal si dal pořádnou porci palačinek, Vláďa knedlo vepřo zelo a já hovězí vývar a kuřecí rizoto. Pak jsme to pořádně zapili a naplnili také lahve. S plnými břichy jsme se jali odpočívat, ale zrovna foukal chladný vítr. Museli jsme proto vyhledávat místa, kde svítilo slunce. Asi po hodině a půl pokračujeme sjezdem po zelené zpět do Pece. Šel jsem tudy před několika měsíci, a tak jsem netušil, jak velké odvodňovací kanálky byly skryté pod vrstvou sněhu. Tenkrát jsme nadávali na to, jak se pořád boříme, teď nás přeskakování kanálků dost vysilovalo. Zpočátku to byla výzva a legrace, ale kanálky jsou v docela krátkých intervalech, někdy je třeba vyskočit hned po dopadu. Po několika desítkách skoků se dostavila únava a první cvaklá duše. Slyšel jsem, jak Michalovo kolo vydechlo téměř najednou.

Po opravě pokračujeme s chutí dál, i když už pomaleji. Ale sotva dvě minuty nato cítím, že náraz zadního kola byl dost tvrdý, a tak mě ani nepřekvapil zvuk ucházejícího vzduchu. Další vynucená zastávka a další oprava. Cestou jsme překonali snad 100 kanálů, v lese se přidaly i schody a mostky, což bylo takovým malým zpestřením. Všichni jsme si ale oddechli, když jsme se vynořili na asfaltové cestě nad Pecí. Tady jsem si pamatoval odbočku vlevo na kamenitou cestu, po které jsme měli klesat. Ale nějak jsem to s tím odbočením přehnal a navíc mi blblo levé SPD a já náhle cítím, že už to nezachráním a skončil jsem na zemi v kotoulu. Malinko odřený loket a koleno mi nevadilo tolik, jako poškozená páka zadní brzdy. Naštěstí šla provizorně opravit na bezpečné dojetí.

To nejhorší je za námi

Po příjezdu do Pece na horní parkoviště vidíme skupinu kluků a holek, kteří s námi jedli v bufetu Na Rozcestí, pak jsme se třikrát vzájemně míjeli cestou dolů a nakonec došli stejně rychle, jako my přijeli! To je teda ostuda... :-)

Odtud po chvilce pokračujeme opět náročným stoupáním vpravo po silnici na Pražskou a Kolínskou boudu, kde je třeba doplnit tekutiny. Od Kolínské boudy jedeme po červené až na samý vrchol Černé hory. Zde už nás nic nedrží, je spoustu hodin, a tak se rozhodujeme už sjet dolů na parkoviště k autu. Sjezd začínáme na sjezdovce, ale po dojetí na silnici, která sjezdovku křižuje zjišťujeme, že je další úsek hodně rozkopaný. Proto absolvujeme další cestu dolů po asfaltce až ke žluté značce, která nás lesem dovádí k Hofmanově boudě a odsud po zelené až na parkoviště. Tam hodnotíme dnešní den jako velmi vyvedený, i co do počasí, i když se shodujeme v tom, že od bufetu Na Rozcestí už nikdy nepojedeme po zelené.