bike-trek.cz - Jeseníky

Délka: 40 a 23 km

Letošní poslední hromadná a organizovaná biková akce se po jednom odložení a navzdory nepřejícímu počasí uskutečnila! Pepa, hlavní orgánizátor, nakonec nejel. A tak s přicházejícími chladnými dny překonáváme nástrahy pro nás nového terénu, který sice ušetřil naše kola - nikdo neprorazil, ale každý si užil nejednoho pádu.

5:00. Musíme vstávat. Uděláme si snídani, k svačině chleba s vajíčkem a je nejvyšší čas popadnout věci a kola a vyrazit na cestu. Kola dáme opět do auta, cesta tak bude pohodlnější a rychlejší. Tomáš s kamarádem Ondrou nás prý dohoní a tak jedeme napřed. Svítá, je docela chladno a my jsme zvědavi, jaké bude počasí.

Mirek jede cestou, kudy jsme jeli na kolech, když jsme byli v Čenkovicích. Opět se tak ocitám u Pastvin, v Mladkově a vidím Suchý vrch. Přes Červenou Vodu, Šumperk a Červenohorské sedlo jsme se dostali do vesničky Filipovice, kde budeme bydlet. Chvilku po nás přijíždí Tomáš. Jsme všichni. Ubytování proběhlo bez problémů. V chatě jsme sami. Převléknutí a hurá ven.

U pramene Zaječího potoka

Udělalo se opět hezky a je i teplo. Jak tak koukám kolem do okolí, nestačím se divit, protože takové krpály v Krkonoších nemáme. Bude to tady opravdu zajímavé. Trasu jsme vymysleli narychlo. Vlastně ji vybral Tomáš. Je kolem desáté hodiny a my vyrážíme do neznámých míst. Vezeme si zásobu sušenek a já ještě láhev pití, protože nevěříme tomu, že bude někde otevřeno a že si dáme oběd.

Zdokumentovaný Ondrův pád

Těžká hlava z jediného píchnutí

Od chalupy vlevo po modré. Zatím je to po asfaltu. Tomáš s Ondrou vyrazili nějak moc rychle, až nám zmizeli z dohledu. Opravdu za chvilku vjíždíme do lesa, do mírného stoupání po lesní cestě. Nějak se mi nechce šlapat a tak jsem rád, když se k nám přidá zelená, které se budeme držet a cesta začne klesat. Docela uháníme. Občas ve vyhnu kamenům. Když jich je moc, raději zpomalím.

Po chvíli se ocitáme na asfaltové lesní cestě. Po ní vpravo dolů. Vyjíždíme z lesa a poprvé se můžeme pokochat pohledem na okolní kopce a dohadovat se, na který kopec vede naše cesta. Sjíždíme do vsi Dolní Domašov. Tady se opět napojíme na modrou značku. Přejedeme silnici a po lávce přejedeme na druhý břeh říčky Bělá. Vlevo po asfaltové cestě, mírně do kopce. Tak takováhle cesta by se mi líbila. Je tu příjemný chládek. Asfalt končí a s ním i pohodová jízda. Začíná nás trápit první jesenický kopec.

Ta cesta je pěkně pitomá. Jet do kopce po cestě vysypané kamenama se fakt nedá, ale my se nedáme a pokračujeme v jízdě. Cestou pořád Tomáš s Ondrou mají narážky na to, že vezu větrovky a že co jsme to s Mirkem za bikery. Alespoň se zasmějeme. Přijíždíme k prameni Zaječího potoka, který je ale vyschlý. První občerstvení a krátká pauza. V mapě, mimochodem pěkně pitomý, zjišťujeme co nás ještě čeká a nemine. Pokračujeme ve stoupání. Jsme na rozcestí se žlutou. Před námi je pěkná pevná cesta po žluté dolů. Zatím žádný terén, ale snad se dneska něco najde. Pěkně si to mastíme dolů, až mi slzí oči. Dole jsou přes cestu popadané stromy a tak se jim vyhnu přes les. To už jsme ve Videlském sedle.

Přejedeme silnici. Pokračujeme po žluté na chatu Švýcárna, přestože je na cestu cyklistům vjezd zakázán. Jsme toho názoru, že takový kopec stejně nevyjedeme. Tomáš a Ondra jdou pěšky, Mirek to chvíli zkusil. Já úspěšně jedu dál. Končím až v místech, kde začíná cesta kolmo stoupat a kde se objevuje moc kamenů. Čekám. Dál už je to o tahání kola do příšerného kopce, v závěru po kořenité cestě. Možná, že dolů by se to sjet dalo. Postupně se tak přes rozcestí Černík vydrápeme na horu Malý Děd, 1 355 m. To už jsme jenom o sto metrů níž, než je Výrovka v Krkonoších. A to máme namířeno na Praděd s 1 491,3 m! Konečně se dá pokračovat na kole. Větší kameny a kořeny na rovince. Fouká vítr a je docela chladno. Sjezd malého kopečku a jsme u Švýcárny. Kupodivu mají otevřeno. Je tady krásný výhled do okolí. Na Praděd i na horní nádrž přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně. Je to poznat jenom podle toho „useknutého“ vrcholu kopce. Zamykám kola a jdeme na oběd.

Je tady veselá obsluha a tak se při objednávání jídla pěkně zasmějeme. Jenomže pak už ten chlapík začíná být otravný a nikoho z nás jeho pitomý vtípky nezajímají. Jídlo ale bylo dobrý. Jenom ty kynuté borůvkové knedlíky mohly být sladké. Po zaplacení 112 korun jdeme ven, kde se docela ochladilo a tak natahuji rukávy. Než tak učiním, všichni ujedou po červené směrem na Praděd.

Tam se jede po asfaltu, do mírného, pak většího kopce a na závěr vlevo po silnici. To už je vidět ten příšerný vysílač, ale o hodně lepší je výhled na všechny strany. Těsně pod vrcholem se silnice zhoupne, což dovoluje vyvinout rychlost kolem 40km/h, ale jenom krátkodobě, protože následuje závěrečné stoupání. 1 491,3 metrů. Jsem s kolem na nejvyšším místě, kam jsem se kdy dostal, protože tam u nás, v Krkonoších, se tak vysoko nedostanu. Ne na kole. Dvakrát si objedu vysílač kolem dokola. Ženou se mraky a tak doufáme, že nezmokneme. Necháváme se vyfotit. Restaurace tady má také otevřeno. Škoda, že není tak dobrá viditelnost.

Zpátky pojedeme zase na Švýcárnu. To byla rychlost. Za chatou po modré mírně vpravo a po klasické horské pěšině po kořenech a kamenech se nacházíme na parádní technické cestě. Sjezd ani ne prudký, ale o to více se zde nachází kořenů, skoků a kamenů. Prostě nádhera. Jsou místa, kde kolo přeneseme, ale jinak se to dá. Tedy až na to prudké klesání po pěšince, dolů k silnici. Tady raději jdeme pěšky. Spadne pár kapek, ale to je vše. Radíme se s mapou, kudy bude nejlepší pokračovat. Dovídám se, že Mirek spadnul v jednom místě, kde bylo moc kořenů. Je v pohodě. Vyhrává to pokračování po modré, znovu pruďák pěšky dolů. Tentokrát parádní serpentýny se zábradlím. To už tady někde má být Vysoký vodopád. Je sucho a tak nikde nic není. Jenom když přejíždím po prkenné lávce, mě napadá, že pod ní má být ten vodopád.

Za chvíli se cesta prudce stočí vpravo. Konečně se dá jet. Sedlo putuje co nejníže. Jedeme. Takovou rychlostí, že nemusíme moc šlapat, ale zase takovou, abychom byli celí a nenamlátili si na velkých mokrých kamenech, kterých je tady dosti. Takhle se snažíme jet podél Studeného potoka se střídavými úspěchy a neúspěchy. Dokonce je znát, že při pomalejší jízdě mi pracuje vidlice. S Mirkem se snažíme fotit, on víc.

První dnešní snášení kol.

V jednom místě jsem nezvládl přejezd kamenů a letím přes řidítka. Stačím jenom vykřiknout a vyndat boty z pedálů. Takhle pomalu jsem snad ještě nikdy nepadal. Trochu jsem si odřel nohu a ohnul páčku u přední brzdy. Trocha hrubé síly to spravila. Pokračuji dál. Cesta je nyní rychlejší, protože na ní nejsou kameny. Přejdeme přes vysoký můstek a pokračujeme už po cestě, ale kamínkové s odvodňovacíma kanálama, dále v klesání. Stále po modré.

To už jsme po dlouhé době na asfaltové lesní cestě. Dávám sedlo do normální polohy, protože když je dole, nedá se kloudně jet. Přijíždíme do pravoúhlé pravotočivé zatáčky. V lese je vidět velký krmelec. Tady někde musíme najít cestu vlevo do kopce, abychom se dostali domů. Nějakou cestu Mirek našel. Stoupáme pěšky do „Tomášovy vrstevnice“ – rovně přímo do kopce. Na vrcholu stoupání chvíli odpočíváme a doplňujeme tekutiny. Před námi je už jenom sjezd dolů.

Cesta lesní a docela rychlá – nacházíme se na zimní turistické cestě, která nás dovede do Filipovic. Po chvíli jízdy vyjíždíme ven z lesa. Pokračujeme vpravo dolů, po žluté. Cesta opět s velikýma rigolama. Prudce vlevo, vracečka, zase to mastíme dolů, až si na poslední chvíli všímáme odbočky značky vpravo do lesa a musíme se kousek vrátit. Lesem se jede po jehličí, občas nějaký ten kořen. Přes potok a ven z lesa. Jsme u rozcestí Drátovna. Na silnici vpravo, hnedka zase vlevo do lesa a za chvilku zase vlevo na silnici. Do mírného kopce, malinko kape. Každou chvíli musíme být ve Filipovicích. Jsme tady. Já s Mirkem první, kluci se opozdili. Přijíždíme k chatě a máme toho pro dnešek dost. Prohlížíme si foto, co jsme vytvořili. Přijíždějí kluci, že Tomáš musel dofukovat kolo. Posedáváme u chaty docela dlouho. Kape víc a víc.

Mirek...

Den druhý

Vstáváme asi v 9 hodin. Celou noc pršelo a je pěkná zima. Jdeme se dolů nasnídat. Po snídani se musíme ustrojit tak, aby nám nebyla zima. Nohy se zahřejí, ale co na tělo? Mirek bere nohávy i rukávy a dokonce i větrovku. Já jenom rukávy, ale větrovku mám v batohu. Tomáš s Ondrou si berou bundy.

Po 10. hodině pomalu vyjíždíme. Vesměs je zataženo a docela zima. Pojedeme stejnou cestou jako včera. Vlevo po modré a do lesa. Cesta je kupodivu suchá. V lese je znát, že pršelo přes noc. Kaluže, mokro a snad možná i víc listí na zemi než včera. Dneska se budeme držet modré až na Šerák. U rozcestí Keprnický potok, zatočíme vlevo a po asfaltové cestě budeme stoupat do mírného kopce. Až na další rozcestí – ch. Výrovka. Tady se díváme do mapy, protože modrá vede vpravo do lesa, prudce do kopce a nechce se nám tahat kola pěšky, jako včera. Je tady značená cyklotrasa na Šerák a tak pojedeme po ní. Mírné stoupání se po pár zatáčkách mění v prudší. Všichni šlapeme. Občas prosvitne slunce.

U rozcestí bystrý potok končí asfalt. Dál budeme pokračovat opět po modré, vpravo do asi 300 m prudkého stoupání po kamenité cestě. Na jeho konci je postaven přístřešek a my si po dlouhém výjezdu můžeme odpočinout, dát sušenku a dívat se do krajiny. Dokonce se udělalo teplo, protože svítí sluníčko. Dál pokračujeme už po vrstevnici. Fotíme panorámata. Tomáš s Ondrou jedou napřed. Pár prudkých zatáček v prudším stoupání po kamenité cestě a jsme nahoře, u rozcestí Pod Keprníkem. Tady docela fouká.

Rozhodujeme se, že pojedeme dál po modré. Cesta je to nádherná, plná kamenů a dokonce i pár schodů, které se dají vyjet, ale je do mírného kopečka. Za chvíli jsme tam. Šerák, 1 351 m. Krásný výhled dolů do údolí a na město Jeseník. Kola dáme do chodby a jdeme na jídlo. Dávám si jenom polévku a pití, protože zas takový hlad nemám. Platím 65 korun.

Šerák. Foto © Mirek.

Udělala se malinká mlha, ale teplota snad klesla pod nulu! Tak nám to připadá, když vyjdeme ven z vyhřáté chaty. Honem jedeme dál. Vracíme se po modré, na rozc. přejedeme na červenou. Mám pocit, že se snižující se teplotou, přestává moje vidlice fungovat úplně. Po kamenné cestě dokodrcáme mírně dolů a po rovince jedeme kolem rozcestí a před námi je zajímavá cesta, stoupání po velkých a menších kamenech na Keprník.

Cestou s Mirkem fotíme akční snímky. Potkáváme turisty, které překvapilo, že tudy jedeme. Je to docela namáhavé, hledat optimální stopu a jet takovou rychlostí, abych vůbec překážku přejel. Jsme na Keprníku, 1 423 m. Fouká vítr, je zataženo. Nic tady není. Jenom kleče a nějaký nevysoký skalní masív, ze kterého by byl za ideálních podmínek nádherný výhled. Na něm fouká ještě víc, než pod ním.

Dolů jedeme stále po červené. Nádherná technická jízda. Ani nemusíme šlapat, stačí jenom brzdit a volit vhodnou stopu. Cesta je docela prudká, plná kamenů, kořenů a skoků. Kličkujeme mezi tím a bez pádů pokračujeme dál. Na Trojmezí na chvíli zastavujeme. Následuje rychlá pohodová cesta. Pak musíme kousek sejít, protože je zde dost velkých kamenů a žádná bezpečná cesta přes ně. Dostáváme se do Sedla pod Vřesovkou. Čekáme na Mirka. Pak přijíždí, že boural. Trochu ho bolí rameno. Tady přejedeme na žlutou a pěšky vyjdeme k rozcestí U Kamenného okna.

Na kole to tady opravdu nešlo.

Mirek jede po zelené napřed, protože chce udělat ještě akční snímky. Cesta vede po uzoulinké pěšince mezi klečí dolů. Docela rychlá, ale prudké zatáčky a schované kořeny mě nutí brzdit. Stále nevidím Mirka. Začíná les, první větší kořeny a pod nimi Mirek s foťákem. Myslím na to, že nesmím spadnout a docela rychle projedu kolem něj a pokračuji bez zastavení dál, abych si i já našel pěkné místo. Na pasece zatáčí značka prudce vpravo. Pár kořenů kolem pařezů, jedna kláda přes cestu, druhá. Tu předním kolem přejíždím…a letím přes řidítka. Tentokrát do měkkého. Nikoho nevidím a tak pokračuji v cestě. Pořád mi nepřipadá žádné místo zajímavé. Je to docela bez překážek a tak jsem se za chvíli dostal na místo, kde byly skály, úzká pěšinka a překrásný výhled. Tak tady pořídím snímky. Stoupnu si do borůvčí, ještě tu jsou borůvky, a čekám na kluky. Musím říct, že jim to trvalo, než přijeli. Všem se tady moc líbí. Fotíme. Dozvídám se, že Tomáš spadnul, až si odřel koleno, že Ondra spadnul u Mirka dokonce dvakrát. Podařilo se to i vyfotit. Je vidět i Praděd.

Nedíval jsem se jaká cesta pokračuje dál, jenom jsem tušil, že není sjízdná. Prostě jsme nesli kola pěkně dlouho, protože jsme na cestě museli překonávat slušné výškové rozdíly. Najednou se pod námi na cestě objevil Tomáš. Napadlo mě, že je před námi malinký lom a my budeme muset skočit ze skály, abychom se dostali na cestu. Jsme tu všichni. Sdělujeme si dojmy a pocity z úseku od Kamenného okna až sem. Podle mapy soudíme, že nemá smysl pokračovat po značce dál a raději pojedeme po cestě dolů, kde se napojíme na zelenou. Kamínkovou cestu po chvilce rychlého sjezdu vystřídal asfalt. Dál po něm uháníme, až přijedeme na místo, kde zelená vede do lesa. Následující cesta je pohodová, docela rychlá, ale plná listí a tak musíme dávat pozor na překážky pod ním schované.

Při výjezdu z lesa si Mirek uvědomil, že už dlouho neviděl značku. Je pravda, že nahoře jsem ji párkrát zahlédl, ale jel jsem za Mirkem a na značky už pak nekoukal. Nevadí. Prostě pojedeme dolů. Přijíždíme na cestu, kde je modrá a zelená značka. Tomáš cestu hned poznal. Mě to chvíli trvalo, než jsem poznal cestu, kudy jsme včera a dneska ráno jeli dolů. Původně jsme totiž měli vyjet v lese na rozcestí, kde se zelená napojila na modrou. Máme tady před sebou stoupání navíc. Pomalu dojedeme k tomu rozcestí a pak už uháníme k autu.

Je něco málo po 16. hodině. Pán spěchá pryč a tak v rychlosti dáme kola do aut, sbalíme se a ještě před 17. hodinou vyrážíme na zpáteční cestu do Hradce.

To by měl být Jeseník.

Dneska nám počasí nakonec vydrželo, jen ta zima. Škoda jenom toho, že jsme museli kola nést z kopce dolů. Jinak se nám to líbilo. Teď, když odjíždíme se najednou dělá hezky. Vyjasňuje se obloha a svítí sluníčko. Z auta, kde je krásné teplo, to vypadá nádherně. Člověku by se hned chtělo zastavit, nesednout na kolo a vyrazit do dalších neznámých míst. Jenomže když se Mirek podívá na teploměr a řekne, že je 13°C, víme své. Jak se blížíme k Šumperku, zmenšují se i kopce. Do Hradce přijíždíme po 19. hodině.