Tři největší překážky a nástrahy tohoto dvoudenního výšvihu byly fakt strašně otravné mouchy, které nám neustále nad hlavami bzučely v tisícových hejnech, příšerné dusno a vedro, jenž vyvrcholilo v neděli, a v několika úsecích rostoucí vysoká tráva, která šlehala do nohou a do rukou, až nás pálily, a namotávala se do přehazek a na devítikolo. Mezi jednoznačné plusy řadím parádní krajinky, skvělý terén, krásné singlíky, výtečné jídlo (i s malým překvapením), a samozřejmě čistokrevný bajking s přáteli. I když i tentokrát se nás Pepa snažil vést na hospody, které jsou zavřené, nedali jsme se a našli si jiné!

sobota, 21. června

Hlavně ujet otravným mouchám

Ráno po výkladu trasy Pepa zjistil, že si zapomněl vzít uzávěr na vak. Nesmál jsem se mu, protože nejsem zlomyslný a navíc s Martinou víme, jaké to je. Také se nám to stalo. Vyrazili jsme tak s velkým zpožděním, ale zato po delší době ve větším počtu. Dnes je s námi poprvé bajkerský „nováček“ MirekC a jeho kamarád Jirka, kteří sem přijeli z České Třebové. Nováčka jsem dal do uvozovek, protože ač jezdí na bajku teprve od října, vedl si velmi dobře. Navíc, když byl dnes poprvé na SPD.

Charakteristický zvuk zaklapnutí nášlapů zahajuje dnešní švih, přičemž se zatím jen velmi líně ploužíme nahoru z Čenkovického údolí. Těšil jsem se na v poli stezku, na kterou jsme měli hned nad vsí odbočit, ale místo toho odměřujeme asfalt a to ještě po silnici 1. třídy! Hrůza. Jindy hustý provoz tu dnes nahrazují hustá hejna much.

V Červenovodském sedle to bereme vlevo po zelené na Suchý vrch. Kdo to tu zná tak jako my, ví co nás čeká. Rozbitá cesta nabírající sklon, kamení a větve. Nicméně u spálené boudy jsme docela brzy, přejíždíme až na skálu na Bradle a kromě společného fota si dopřáváme krátký oddech. A potřebný. Před námi je nejtěžší sjezd, jaký budeme během těchto dvou dní absolvovat. Tvoří ho vychozená pěšina mezi vyčnívajícími balvany propletenými kořeny a trsy trávy. Dávám ho a dole, na pohodlné štěrkové cestě, kde by jelo i malé děcko na tříkolce, samou radostí padám.

Sjezd ze Suchého vrchu


Vzrušená debata nad mapou se ten den mnohokrát opakovala.

Následuje sjezd lesem, který je až docela snadný. Jen na jeden hluboký příkop, k němuž je nájezd ztížen velkými kořeny. U jedné z pevností, jenž tu jsou po okolí rozseté, obdivujeme erotické torzo, které stvořila příroda a kterému neznámý lidský jedinec bez představivosti dodal motorovou pilou pro něj chybějící detail.

Od pevnosti jsme vystřelili zase dolů a po krátkém úseku se opět zastavili, tentokrát na šotolinové cestě v lese. Rozhodujeme se jak dál; jestli po zelené, která nás vyhodí zbytečně daleko od přechodu do Polska a pak budeme muset jet po hlavní silnici (což už dnes nechci), nebo si najdeme svoji cestu. Tým se rozhodl pro druhou variantu.

A tak míříme vpravo, do mírného výjezdíku, za nímž naše zraky přitáhla malá, sotva znatelná odbočka skoro zarostlé cesty. Nabízím se na její průzkum, spouštím se dolů a snažím se mezi vysokými stébly najít zbytky pevné stopy a včas si všimnout případných překážek.

Vyjíždím na okraji louky, kde cesta končí, a pod sebou vidím Boříkovice. No, možná by to támhle vpravo šlo. A abych byl upřímný, šlapat to zpět nahoru k ostatním se mi taky nechce. Pískám, což je domluvený signál. Za chvíli jsou tu. Teď se Martina vydává směrem, kde tušíme pokračování cesty a jsme velmi příjemně překvapeni: z neznatelné a téměř zarostlé cesty na začátku, se hned v lese rozšiřuje, překonává malý potůček a ve stínu stromů se klikatí pěkným sjezdem dolů. Opět vyjíždíme na louce, teď u nějakého posedu, a Boříkovice máme už na dohled. Po stopách od traktoru, kousek mokřinou a pak už polňačkou vjíždíme do vsi na místě zvaném U Olinky (snad si to dobře pamatuji, je to hned naproti hasičské zbrojnici). Chválíme se za nově objevený úsek, zvláště, když si vzpomeneme, jak jsme tu před čtyřmi roky bloudili.

Na asfaltu se zdravíme s několika žehličkami a migrujeme na polskou stranu. Tady si to MirekC moc pochvaluje a neustále nám zdůrazňuje, jak se krajina hned vybarvila když jsme překonali státní hranici, jak je upravenější a já nevím co ještě. Ale to neměl dělat. Hraniční pěšina, značená zelenou turistickou značkou, po které jedeme na severo-západ, po vstupu do Schengenu zarostla metr vysokou trávou. Kromě toho, že nás víc brzdí při stoupání, pořád šlehá do rukou a do nohou až to svědí a navíc se namotává na kolečka přehazky a mně dokonce dokonale obalila devítikolečko (teda jako to na kole), že jsem musel zastavit, bike na řidítka, vyndat zadní kolo a odmotávat a odmotávat…

Ale i tohle malé „utrpení“ končí a my se vracíme na rodnou hroudu, vlastně zase asfalt. Prudkými serpentinami po něm stoupáme ke Kašparově chatě (máme hlad!), ale ta je stejně jako minulé roky zase zavřená. Podezříváme Pepu, že nás naschvál vozí po zavřených hospodách. Nedá se nic dělat, jedeme dál s tím, že se zastavíme někde dál.

Přichází lesní klesání přecházející v louku s krásnými panoramaty a nakonec se vnořujeme do úvozu, kde nás honí vyjetý singl z jednoho břehu na druhý. Za jedním záhybem Pepa opouští bike a tiše se za ním zavírá tráva.

Ve Vlčkovicích se ptáme na nejbližší hospodu. Posílají nás k nějaké Kozaté, ale když míjíme jednu u silnice, nedá nám to a zastavujeme tam. Maso tří chutí zní dobře, i když nám číšník nedokáže říct víc než je strohý název v jídeláku. Po dlouhém čekání se nám to slavnostně nese na terasu, kde jsme se usadili kolem velkého stolu. Ale co to je!? Nějaký rozpálený placák v zápětí následují plátky syrového masa, na které nevěřícně zíráme. Udělej si sám. Udělali jsme si až to kolem prskalo a vonělo a možná nám to o to víc chutnalo.

Syti opouštíme Vlčkovice sjezdem kolem kulturního domu využíváme cyklostezku, jenž nás přivádí na silnici vedoucí kolem Pastvinské přehrady. Tady nás s Martinou láká žlutá stoupající do lesa, ale nakonec padlo rozhodnutí jet ještě dál po silnici a odbočit až výš. Pravda je, že jsme tak jeli i v roce 2004, ale už nevím, jak jsme tenkrát pokračovali, protože teď jsme skončili na louce. Nikde žádná cesta. Tak po ní šlapeme nahoru, což jde po čerstvě posečené a měkké trávě dost těžko. Nahoře přichází dnešní 87. porada s pseudomapou. Nakonec se nám podařilo najít cestu a technickým sjezdem prašnou pěšinou se spouštíme lesem a pak dál sestupujeme do Jablonného.

Tady se Jirka chvíli zdržuje, aby dodal tlak své zadní pneu, jenž, na rozdíl od Jirky, už nějak polevuje. Projíždíme dál přes náměstí a stoupáme chvíli po silnici směr Bystřec než jej opouštíme a po modré míříme do malého údolí proti toku stejnojmenného potoka. Teď už je to do Čenkovic kousek.

neděle, 22. června

Včera jsme smažili maso, dnes smažíme sebe

Po sedmé hodině ráno je na teploměru už 20°C. Než jsme vyjeli, vystřelila rtuť minimálně o dalších 7 až 8 stupňů. Dnes vyrážíme jen ve čtyřech. Marně hledáme v mapě zakreslenou polňačku a tak k Červenovodskému sedlu přijíždíme opět po silnici. V sedle si to tentokrát míříme vpravo a chvíli se držíme zelené. Tu chce Pepa opustit, ale zase terén vypadá jinak než mapa. Raději to přehodnocujeme a trasu trochu upravujeme tak, abychom se více drželi turistického značení.

Ale i tak jsme samozřejmě neodolali a když jsme přijeli k úsekům vyznačeným ze včerejšího závodu Rampušák, pouštíme se do lákavě vypadajících bajkových lahůdek. To jsme ale udělali moc dobře! Krásné singly si užíváme ve sjezdech, až se za námi v tom vedru práší. Konečně si parádně vychutnáváme tu dlouhou klesající část Suchého vrchu, po modré přijíždíme do Heroltic a dál na Šíty. Na závěr jedeme podél lesa po zelené značce spojující nějaký starý a opuštěný camp se Štíty.

Cestou se snažím zachytit ty příjemné sjezdy v krásném terénu, ale při každém zastavení jsem středem náletů much, které se pletou i před objektivem.

Pěkný sjezd na singlu, který tu zbyl po včerejším Rampušákovi

Přijíždíme na malé náměstí ve štítech a zastavujeme naproti restauraci U Černé kočky. Kluci se tak upřeně dívají na skupinku cyklistů sedících na předzahrádce, že se raději zvedli a odešli. Ale ne, právě dojedli a tak nám chtěli uvolnit místa. Jenže paní od nich nám doporučuje, ať jdeme dozadu na terasu, že je to tam mnohem příjemnější posezení a navíc s výhledy, a ještě nám ukazuje, kde si nechat kola. Měla pravdu, vzadu sedíme ve stínu pěkné terásky a už si objednáváme.

Já, po včerejším cukrovém absťáku, si dávám jahodové knedlíky. Byly naprosto vynikající. I jídlo Martiny, které jsem ochutnal. Jediným mrakem na jasné obloze byla starší paní s obarvenou hlavou, která monotónním chraplavým hlasem nepřetržitě chrlila drobné tragické venkovské příběhy, přičemž každou postavu v nich jmenovala a zařadila alespoň do tří pokolení dopředu. To, že i ona na pár minut nad talířem ztichla svědčí o zdejším výborném kuchaři. A tak jsem od něj nemusel půjčit ten největší nůž a nestala se další tragédie přímo tady na terase :-)

Když jsme po zastávce na oběd vyráželi ze stínu restaurace opět do terénu, bylo na slunci kolem 35°C, možná víc. A to jsme skoro na horách. Vláďa s Martinou nasadili tempo jako na Tour de France a ani neslyšeli, jak za nimi voláme, že jedou na východ, místo na západ.

Podruhé míjíme restauraci a po červené už správným směrem sjíždíme z náměstí a vnořujeme se do lesa. Tady jsme se nechali nachytat na zkratku plnou kopřiv a navíc prudce stoupající, takže jsme to měli raději objet po silnici.

Po krátkém sjezdu polní cesty je tu zase dokopec. A to pořádný. Takový, že někdo neodolal a napsal to i na strom u cesty, kterou těžce a s funěním tlačíme kola nahoru. Stále se snažíme držet červené barvy. To snažíme je výstižné, protože když pak opět hledám stopu ve vysoké trávě, spíš cestu tuším než vidím. Ta se tu navíc proplétá malým údolíčkem pod 400 kV vedením, obchází různé mokřiny a keře, až ústí nahoře na louce na polní cestě (může být polní cesta na louce?).

Krajinka s bajkerem, aneb pořád jsem někomu koukal na záda :-)

Z červené míříme na zelenou turistickou značku vedoucí na sever. Podklad se střídá, chvíli polňačka, chvíli lesní cesta, na krátko se objevila i taková úzká asfaltka vedoucí k opuštěným domkům. Tady už mi docházejí síly a dostává mě to neskutečné horko. Při jízdě skopce se mi daří tomu nechutnému vedru ujet, ale když se sklon změní v můj neprospěch, zase mě dožene a pomstí se ještě víc. Mám pocit, že padnu a přeju si, aby začalo pršet.

Sjíždíme do posledního údolí, kde už to s Vláďou také poznáváme, a před námi je hřbet dělící nás od Čenkovic. Cesta směřuje dál na Bukovou horu. Až na ní naštěstí šlapat nemusíme! Za vrcholem Strážka objíždíme její vrchol vlevo a přichází vytoužený závěr a vyšroubování maximálky na sjezdu po louce do Čenkovic.

Unaveni, spoceni, zaprášeni, ošleháni, ale nakonec přeci jen rádi, že jsme se na této akci sešli.

Další info:

• Děkujeme za poskytnutí azylu na chalupě pana Mareše a jako malý revanž odkaz na ní.
• Tentokrát bychom se bez mapy neobešli. A škoda, že jsme ji neměli, měli jsme jen Shocart. Při pohledu do ní a rozhlédnutí se kolem sebe jste opravdu v šoku! :-)
• Překvapení: donesli nám syrové maso a smažíme si sami!
• Chválíme, chválíme, chválíme. Byli jsme naprosto spokojeni s restaurací U Černé kočky ve Štítech, která si udržuje vysokou kvalitu, prý i přes absenci srovnatelné konkurence ve městě.