Seznamka s Českým rájem

V týdnu jsem si vyzvednul kolo po záruční výměně středu a jsem přímo nadržený na to někam si vyjet. Rozhoduji se pro Český ráj a v pátek vyrážím do kempu Sedmihorky. Ten je ale plný, a tak přejíždím do Jinolic. A to navzdory předpovídaným tropickým vedrům.

Sobota 19. července

Okruh přes Tábor a Kozákov

Délka: 61 km

Z kempu jedu po modré přes les do Jinolic. Ty projíždím přímo na sever, až se dostávám na polní cestu do Kněžnice. Z Kněžnice jedu po silnici směrem na Nový Svět, před kterým odbočuji na modrou turistickou značku. Ta mě postupně zavádí do lesa a snesitelným stoupáním na vrchol Tábor. Cestou míjím jakousi podivnou zříceninu věže. Z mapy se dozvídám, že jde o Allainovu věž. Na vrcholku Tábora je velký kostel, zavřená restaurace s vyhlídkovou věží, která vypadá jako kdyby v ní vybuchla bomba, a malá kaplička. Chvíli se kochám výhledem na Lomnici nad Popelkou, pak orientuji mapu a vydávám se na sjezd po kamenité cestě po červené značce. Ta mě povede po 18 kilometrů na další vrchol hřebene, po kterém pojedu, na další a vyšší vrchol – Kozákov.

Na vrcholu Tábor

Do Košova klesám, pak mírně, později více stoupám po polních a lesních cestách nebo po loukách, kde se mi naskytují nádherné výhledy na okolní krajinu i vzdálené Krkonoše. Když opouštím Skuhrov, opět přichází vytoužené klesání. Vyjíždím na louku a hodlám trochu povolit otěže, když v tom vidím proti sobě vycházet z lesíka velkého dobrmana. Zpomaluji a zastavuji, abych psíka nepolekal… Ten se také zastavuje a já vidím, že je tak veliký, že kdyby se přiblížil, dýchal by mi přinejmenším přímo na řidítka. Naštěstí měl pochopení a dal si říct, že je pro nás cesta dost široká a stejně máme každý namířeno jiným směrem. A tak jsme si jen pokynuli a pokračovali každý svou cestou. Bez konfliktu.

Klesání přechází v mnohem prudší a pěšina se vnořuje do lesa. Tady už je to hezké, trochu technické – jedu padající pěšinou zaříznutou ve svahu, po levé ruce svah prudce padá. Na pěšině jsou navíc kořeny a kameny.

Pohled na blížící se Kozákov

Po sjezdu opět přichází výšlap, který je už závěrečný před dnešním nejvyšším vrcholem. Na Kozákov přijíždím právě včas. Mám hlad a žízeň, a tak pohled na roztažené slunečníky před stánkem je to, co mé oči v tuto chvíli chtěly vidět. Když přijíždím blíž, vidím gril s točícími se kuřaty. No prostě paráda. Bohužel jsem se jich nedočkal, ale i tak jsem se skvěle občerstvil a pokochal se výhledy na všechny strany.

Výhled směrem na Trosky

Z Kozákova se rozhoduji sjet po modré značce. Tolik jsem se na něj těšil, ale teď vidím, že je nad mé síly a dovednosti. Cesta padá dost prudce dolů, klikatí se a je vydlážděna velkými vystupujícími kameny. To však ale trvá jen asi 300 metrů, pak už je sjízdná. A parádní! Řítím se nejdříve lesem, až mám co dělat, abych nepřehlédnul a zvládnul náhlé odbočky modré značky. Vyjíždím na louky a projíždím vesničky. Prostě pořád z kopce až do Karlovic. Přejíždím hlavní silnici a pokračuji do Sedmihorek. Tady přesedám na zelenou značku a vyjíždím na Hrubou Skálu. Po krátkém občerstvení se dávám po červené lesem dolů na žlutou a po ní kolem rybníku Věžák na rozcestí s červenou značkou U Přibyla. Po červené pokračuji na jihovýchod podél rybníka Podsemín a Nebákov. No, možná to nejsou jména rybníků, ale nějakých osad u nich. Z Nebákova je ale cesta pro kola nesjízdná, jsou tu skály a schody. Musím kolo hodně přenášet. Když pak dojíždím k Dolnímu Mlýnu a dívám se do mapy, říkám si, že by bylo bývalo lepší jet z Nebákova po modré a tento úsek nějak objet. Dále pokračuji už po pohodové pěšině na okraji lesa, pěkně ve stínu do Mladějova. Z Mladějova stále pokračuji po červené do Loveče, ale tady si vzpomínám na nepříjemné stoupání lesem po cestě vysypané velikými kameny, když jsme tudy před třemi týdny šli. Protože už je dost pozdě a nechci plýtvat silami na tento nezáživný úsek, rozhoduji se a jedu po cestě na Výdalov, Zámostí, Blata a přes Pařezskou Lhotu zpět do Jinolického kempu.

Neděle 20. července

Borecké skály a rybník Vidlák

Délka: 41,4 km

Ráno už zase převládá odpor k asfaltu a tak se vydávám z kempu po hrázi a pořád rovně do lesa. V mapě je zde zaznačená cesta, která vede do Javornice. Cesta se však v lese postupně ztrácí a nakonec vyjíždím přímo uprostřed pole a musím hledat, kudy sjet do vesnice. Nakonec se podařilo. Z Javornice jedu po silnici do Libuně (tady jsem opravdu jinou možnost nenašel), kde se napojuji na žlutou značku a jedu směrem na Svatý Petr a dále do kopce do lesa. Na kótě 457,9 m n.m. opouštím turistickou značku a držím se polní asfaltové cesty, která se stáčí vlevo. Po chvíli se vynořuji na okraji lesa a naskýtá se mi výhled na Trosky. Tato cesta mě přivádí až na silnici s červenou značkou, po které sjíždím do Bitauchova.

Opět výhled směrem na Trosky

Tady přejíždím hlavní silnici rovně a podle turistického ukazatele mířím na polní cestu stále po červené značce. Jenže pozor, i když je tento ukazatel naprosto nový, je jediný a po celou dobu až do Rovenska není žádná značka! Proto se držím pěšiny, kterou vidím jako sjízdnou, ale ta mě přivádí do Liščích Kotců (fakt se to tak jmenuje!?), kde vyjíždím u tábora na silnici. Na náměstí v Rovensku nacházím modrou značku, která míří na Borecké skály. Postupně stoupám městem a jsem připraven skály po včerejší zkušenosti objet, ale stále se držím modré a zjišťuji, že se tudy dá pohodlně projet. Navíc trasa vede po vrcholcích skal a nabízí krásný výhled do krajiny! Jede se po pískovcových skalách v kombinaci s kořeny a sem tam s nějakým schůdkem. Pod Boreckými skalami potkávám skupinku asi 10 cyklistů, kteří se zajímají a sjízdnost trasy, odkud právě přijíždím. Já pokračuji do Borku a dále po velmi příjemné a rychlé žluté trase kolem rybníků až k rybníku Vidlák, kde je výborná restaurace.

Restaurace Na Vidláku

Najedl jsem se tak, že musím chvíli odpočívat. Pak pokračuji po žluté opět podle rybníků jako včera. Takže se U Přibylů dávám na červenou a jedu k Nebákovu. Tady jsem už chytřejší a odbočuji na modrou, která mě vede po silnici kolem lesa a sadu po levé ruce nad vesnici Roveň. V mapě je za sadem v zatáčce zaznačena polní cesta na východ, která by mě přivedla na zelenou značku a zpět na červenou k Dolnímu Mlýnu, ale ve skutečnosti tam žádná nebyla. Dal jsem se tedy prudce vlevo po vyasfaltované polní cestě se značkou zákazu vjezdu a slepou ulicí. Po ní jedu až do osady Zápolí, kde silnice končí a postupně se mění na polní cestu a pěšinu. Pěšina klesá přes louku k lesu a tak se jí držím. Nakonec zjišťuji, že je to pěkný mírný sjezdík lesem a vynořuji se přímo u Dolního Mlýna na červené značce. Trefa!

Jedu známou cestou na Mladějov a pořád po červené do kopce po cestě, které jsem se včera vyhnul. Po stoupání vždy musí přijít klesání, to bylo k hradu Pařez, a pak zase stoupání – do Pařezské Lhoty. Odsud jedu po silnici k Prachovu, kde odbočuji vlevo do lesa po modré, kde mě čeká krátký sjezd přímo do kempu.

Pozn.: Asi po měsíci jsem stejné trasy s mírnými změnami absolvoval znovu s Vláďou. Kde dříve byly nepříjemné kameny ve stoupání je nyní dobrá štěrková cesta, kde v terénu chyběly červené značky nyní jsou.