Jizerské hory a Ještěd

Jizerské hory s Ještědem - první velká bajková akce po několika letech, která si vyžádala mnoho úsilí nejen se zajištěním ubytování, ale hlavně s jeho domluvením mezi námi, naplánování dopravy a několikeré změny počtu účastníků. O největší a zároveň nejdůležitější úbytek bajkerů se postaral Franta, když se měsíc před odjezdem vyboural a zlomil si klíční kost. Škoda. Počasí nám přálo celé tři dny, nikdo se nezranil a Lůďa odjížděl domů s novým řetězem a vycentrovaným kolem. Vlastně ne - v pátek boural Mirek na trajlech pod Smrkem a po pečlivém zvážení svého stavu odjel ještě večer domů.

Po snídani mají všichni, kromě mě, pocit, že včerejší suché trajly a sluneční záření mohou za to, že je potřeba udělat důkladnou údržbu bajků a tak z různých skulin aut putují na denní světlo různobarevné, více či méně znečištěné, hadříky kdovíjakého původu, kterými se snaží z různých částí kola setřít prach a asi opotřebované mazivo, aby pak mohli pomocí všelijakých postupů a fíglů aplikovat čerstvou vrstvu mazacích tuků a olejů na patřičná místa, čímž se snaží zabránit vyluzování všelijakých nežádoucích zvuků svých aluminiových a kompozicových strojů. Minimálně jeden z nich si chrání ruce krásnými bílými rukavicemi. Po nezbytném vyplnění listů údržby, doplnění i vyprázdnění provozních kapalin a kontrole, že máme opravdu všechno potřebné s sebou, můžeme vyrazit do neznáma, někudy na Ještěd.

Myslím, že asi tak někde kolem po desáté hodině nasedáme na bajky a míříme od chaty Barborka na opačnou stranu, než jsme sem včera přijeli. Asi po sto metrech přemýšlíme kudy dál, přestože jsme večer dokonale dnešní cestu naplánovali. Potřebujeme někde najít modrou značku. Jedna cesta vede asi k někomu do baráku a tak i ten neznámý člověk, co tady stojí s kolem, si myslí, že bychom měli jet vlevo a modrou najít někde tam. Po pár metrech lesní cesty máme značku a ještě k tomu pojedeme z kopce, takže paráda! Uháníme lesem dolů, na rozcestí měníme na žlutou, na louce ani nezpomalujeme a pořád to valíme za Mirkem. Teprve ve vsi, na silnici vidíme, že vůbec nevidíme značku a ani netušíme kde to jsme. Asi Loučná nad Nisou a tak jedeme po silnici vpravo. Přijíždíme do Janova nad Nisou a v zatáčce už na nás čeká naše žlutá značka, která by nás sem dovedla pěknou pěšinou podél plotu, místo předchozího asfaltového sjezdu. No nic. Nedaleké rozcestí nám říká, že od teď nás povede červená značka.Protože jsme v Jizerských horách a první kopec jsme sjížděli do údolí, čeká nás první výjezd. Sice po asfaltu, ale o to víc prudší. Tady si nic nepamatuju, ale brácha povídal, že jsme cestou viděli lom, pak někde snad byla nová dřevěná lávka, kousek pěšího výstupu rozbitým úvozem, následoval sjezd po dálnici, kterou se asi naučili v Krkonoších, do nějaké vesnice. Vím, že tam po hlavní silnici vpravo, míjíme dopravní značku konec Jablonce nad Nisou a za zatáčkou nás značka vede vlevo přes tuhle děsnou silnici, takže se tam musíme nejdříve nějak dostat. Malinká mezera mezi auty se našla a tak honem pryč! Asfaltka nás dovedla k rozhledně Nad Prosečí. Ta je stará, kamenná, ale hned vedle se staví něco moc moderního. Během víkendu se hned několikrát přesvědčíme, že je to asi zdejší zvyk.

Po společné fotce všichni odjedou, lesní cestou to dolů valím sám, takže jsem přehlédl prudkou změnu směru a projel rozcestí. Naštěstí jen kousíček. Pohodová lesní cesta dál klesá, pak se přidá spousta žulových kamenů, odvodňovacích kanálů různých velikostí, takže neustále mezi tím kličkujeme a snažíme se to bezpečně projet. Pak cestu zasypalo spadané listí ze stromů, takže si připadáme jako na podzim. To nejlepší teprve přichází. Je to taková Pánova cesta dva. Sjezd tvořený velikými žulovými balvany. Dají se sjet, ale raději jedu opatrně, kličkuji ze strany na stranu, jak si vybírám nejlepší stopu. Zatím nejhezčí dnešní úsek. Z lesa vyjíždíme na polní cestu a už konečně vidíme náš cíl – Ještěd. Hmm, ještě máme hezký kus cesty před sebou.

Už si pomalu začínám zvykat, že dneska nikdo nikde na nikoho nečeká a tak po louce dojedu do civilizace, nějak se propletu Horní Prosečí a nacházím je u prodejny Cannondale. Jiří z ní vychází s novou duší, ostatní něco řeší. Jedu malinko napřed, ale jede tramvaj a pak vlak, takže čekám u přejezdu. Jiří se přidává a tak odjíždíme s tím, že závodníci Jirka, brácha a Lůďa nás stejně brzy doženou. Pár zatáček po silnici, pak polní cesta a nakonec parádní kořenitá lesní cesta. Má jeden háček – je to do kopce, ale dá se. Čekáme na rozcestí u Milíře. Až po příjezdu závodníků se dozvídáme, že Lůďa si tam nechal vycentrovat kolo, protože to prý utrpělo při předchozím sjezdu.

Po zelené sjíždíme prudkou a dost rozbitou polňačku, po které se někdy před námi přehnala velká voda. Pak už po silnici do Jeřmanic, nadjedeme dálnici, vyzkoušíme rozestavěnou křižovatku zdejšího satelitního městečka a protože se nám nechce stoupat po zelené značce přímo na kopec Javorník, tak od parkoviště skiareálu stoupáme po asfaltce do nepříjemně prudkého kopce, až k Javornické kapli. Na vrchol Javorníku je to coby bajkem dojel a tak si ještě dáme pár set metrů na vrchol. Tady stojí další sud. Tedy přesněji řečeno moderní budova tvaru sudu, o kus většího a šerednějšího než je ten v Lázních Libverda. Vzadu objevujeme terasu. A protože je čas tak akorát na oběd, hlad už stejně máme, usedáme, objednáváme a cpeme se. Vyhrál boršč. Trošku moc kečupový, ale shodujeme se, že dobrý. K němu pečivo, nějaké to pití a po vymyšlení našeho útoku na Ještěd opouštíme sud.

Brácha letos píchá při každé vyjížďce... :o)

Nevím, kdo jel první, ale napadlo ho, že raději prokličkujeme po pěšince mezi stromy, než mezi davy lidí nahoru mířících. Všichni máme radost, že jsme prakticky na hřebeni, že nás modrá značka dovede pohodově na Ještěd, takže prosvištíme kolem Javornické kaple rovně na louku, pak do lesa, už se vidíme v dalším sjezdu po louce, když v tom Mirek začal nadávat a snižovat rychlost. Píchnul zadní kolo. Naštěstí na hezkém prosluněném místě s docela pěkným výhledem jak do kraje, tak i naši následující cestu. Po opravě frčíme po louce dolů, pak nahoru, tady už máme modrou značku a cestu vesměs polní kamenitou. Přes Rašovku vystoupáme na Rašovský hřbet. Modrá začne prudce stoupat do lesa, kolům je zakázaná, takže kopec objíždíme po cyklotrase zleva. Mírně stoupáme, pak trochu víc do lesa, abychom pěknou, rychlou a pohodovou lesní cestou uháněli po Hlubockém hřbetu na Pláně pod Ještědem. Tady snad poprvé vidíme na rozcestníku slovo Ještěd a nějakou vzdálenost na něj. Čím jsem mu blíže, tím více lidí a cyklistů se tu pohybuje. S koly je to tady přesně obráceně, než u nás v Krkonoších, kde kolům vše zakazují a ničí staré cesty přestavbou na nové dálnice, zatímco v Jizerských horách vychází cyklistům vstříc a cesty nechávají být tak jak jsou.

Z Pláně jedeme po Vyhlídkové cestě, což je široká kamenitá cesta do kopce, která po překonání vrcholu klesá na parkoviště pod vrcholem Ještědu. Tady je asi milion lidí a další davy míří nahoru, proti nim se vrací ti, které už tam nebavilo. Do toho všeho přidejte kola, teplotu kolem 16°C, sluníčko někde za mrakama a fakt, že auta a motorky nerespektují červené světlo na semaforu zakazujícímu jejich vjezd na vrchol pro jeho obsazenost… Prostě děs. Nahoře jsme kolem 14. hodiny. Ve stánku kupuji turistické známky, uděláme společnou fotku, nevěřícně tady nad tím vším kroutíme hlavou a nenecháme si vnutit od staříka, který tvrdí, že je tu už asi po stotisíckrát, nějaký certifikát o našem zdolání vrcholu se známým vysílačem tvaru rotačního hyperboloidu. Stačilo nám tady pobýt pár minut a raději jedeme dolů.

Od parkoviště se vracíme k lanovce Skalka. Tady se to hemží bajkery s koly – motorkami, oděni jsou jak závodníci, včetně pořádné helmy. Jirka sice říká, že dobrá polovina jsou amatéři s vybavením z půjčovny, ale těžko říct. Na druhou stranu by to vysvětlovalo tu spoustu takovýchto jezdců, co jsme potkali při nájezdu na B2 – Turistický trail – lehkou obtížnost. Náš Jirka se na B2 necítí, rád by dal B1 – středně těžký Freeride trail. On ať si jede, ale my chceme jet B2. Takový byl plán. Když se to kolem nás vylidnilo, najel na trail Jirka s Lůďou. Když jsem viděl těch pár lidí, jak sledují nájezd každého bajkera, říkal jsem Mirkovi, že jenom čekají, až se tam zabijeme, což diváky rozesmálo, že prý to není pravda. Brácha tam najel a křičí, že to v pohodě. Následuje ho Jiří a nakonec já.

Z mého pohledu – úzká, klikatící se pěšinka z jedné strana na druhou, klopené zatáčky, občas nějaká ta díra, docela prudký sklon, lávky a skoky vynechávám. Potom je to už i na mě moc a raději volím sjezd travou, po pěšince přímo dolů. No dolů, asi v polovině všichni zastavujeme, hodnotíme náš dosavadní sjezd a když vidím co nás ještě čeká cestou dolů, oznamuji, že to dojedu po B1b, což je stejná střední obtížnost. Navíc trail začíná tady a tváří se jako normální lesní cesta. Jedeme já, brácha a Jirka. Jiří s Lůďou pokračují dolů pod lanovkou. Naše lesní cesta se změnila na pěknou pěšinu mezi stromy. Později v koryto s balvany, kořeny a schody, což mi připadá, že nejde o střední obtížnost, ale o nějakou její extrémní variantu. Prostě jdeme kus pěšky. Dojezd už je v pohodě. Všichni odjíždíme od BikeCentra a Ještěd necháváme za sebou. Končí les a jsme v Liberci – širokánská silnice, koleje, chodníky, baráky – prostě se tady bojím. Navíc tady někde musíme najít cyklotrasu, která nás má odvézt z města.

Já s Jirkou jsme se tak nějak smířili s tím, že najdeme cyklotrasu č. 14 a po ní vlevo objedeme Liberec. To se nelíbí Mirkovi s Jiřím. Prostě jsme se tam na ulici pohádali kudy dál. Stejně musíme dolů a měli bychom značku najít. To se naštěstí podařilo. Není to kdovíjak značený, ale daří se nám cyklotrasy držet. S Jirkou jedeme vpředu, zbytek vzadu za námi, ale stále na sebe vidíme. Pak došlo k chybě komunikace, kdy nás dojel Lůďa a povídal, že ti dva to vzali jinudy. Tak jsme tedy jeli dál.

Dolní Hanychov, Karlinky, Horní Suchá. Tady nás trochu zmátlo značení, ale zato nás dojeli brácha s Jiřím. Prostě jenom telefonovali, nikam neodjeli. Jsme tedy zase všichni. Později jsme stejně zabloudili, ale po poradě s domorodcem jsme nabrali správný směr – Stráž nad Nisou. Protože se už jenom vracíme na chatu, nehledáme cestu po turistických cestách přes hory a doly, ale spíš tu nejkratší, takže jedeme po silnicích. Naštěstí to jsou takové ty vedlejší cesty s malým provozem. Ze Stráže nad Nisou tedy jedeme po zelené do Krásné Studánky, Drahuše, vpravo Kateřinky, do kopce do Rudolfova. Tady závodníci jedou lesem po červené značce. Vypadá to na pohodovou širokou lesní cestu. Jiří jede dál po silnici a já nakonec zamířím do lesa na stíhací jízdu za závodníky. Cesta byla skvělá do té doby, dokud se tam neobjevil první krpál, následovaný asi dalšími dvěma.

V Bedřichovském sedle se všichni setkáváme. Sjíždíme do Bedřichova a hnedka začínáme dlouhé stoupání po silnici a cyklotrase 3020 k rozhledně Královka. Tady nás zajímá zelená značka, která nás dovádí po prosluněné silnici mírně z kopce přes Hrabětice na parkoviště s kapličkou, kde se už dneska naposledy všichni setkáváme. Jirka řekne, že dál po zelené a společně s Mirkem a Lůďou zmizeli. S Jiřím pak po nějaké době přijíždíme k rozhledně Slovanka. Tak nějak jsem doufal, že tady na nás počkají, ale nestalo se tak. S velkou opatrností sjíždíme křížovou cestu a kousek jdeme pěšky. Dole na cestě zastavuji u rozcestníku, abych vůbec zjistil kde to jsme a kudy dál. Kousek po červené, tady to už Jiří poznává, pak vpravo a za chvíli jsme na chatě.

Ještěd jsme tedy dali. Cesta tam byla docela slušná, pár úseků bylo dost dobrých, pár by asi šlo jet jinak. Co se sjezdu Ještědu týče, jestli tam ještě někdy pojedeme, dolů to bude po turistické B2 nebo úplně jinudy, abychom se Liberci zcela vyhnuli. Když se na zpáteční cestě nebude spěchat na chatu jako letos, dá se jistě najít hezká cesta, ale kopců se v tomhle kraji nezbavíme.

A na závěr – příště bych zvolil ubytování jinde. Ne tak bokem jako letos. Hodnotit ubytování tady nebudu, na to jsem si vyslechl už dost. Snad jenom jedno – proč bych se měl vracet někam, kde mě vyhání ze společenské místnosti v půl desáté večer jenom proto, že se někdo z personálu jde dívat na televizi?