Jestřebí hory jsou částí Broumovské vrchoviny s nejvyšším bodem Žaltmanem (742 m n.m.) a rozkládají se na východ od Trutnova. A právě sem trutnovský biker Vláďa zapíchnul pomyslnou startovní vlaječku našeho dnešního výšvihu, který byl náročnější, než jsem čekal. Bylo nás šest, které prověřilo 80 km rozmanitého terénu, krásných singletracků, terénních lahůdek, ale i asfaltové pohody. Nechyběl ani dramatický okamžik, který naštěstí nejvíce odnesl jen Martinův špinavý a prodřený dres. Asi už toužil po novém.

Kromě toho, že jsem ráno hledal doklady, probíhalo vše jak na drátku. Před devátou jsme s Martinou byli v Trutnově na dohodnutém místě, kde už čekal Martin. Chvíli po nás přijíždí Petr – nováček v naší bikerské ekipě – a po dvou minutkách i Honza, kterého znám už pár let, ale ani jeden jsme o druhém netušili, že se rádi proháníme na biku terénem. Vláďa, autor dnešní trasy, je místní a naši skupinu doplnil pouhým seběhnutím schodiště.

Kolem půl desáté se rozjíždíme a podobně jako poslední trutnovský výšvih, začínáme i dnes stoupáním na Gablenze, následovaným pestrým sjezdem po pěšině plné boulí a kořenů, přecházející na lesní cesty a opět se zužující na šířku max. 1 bb [jednoho běžného bikera]. Náš pobyt v lese v bezprostřední blízkosti Trutnova končí prudkým singlem. Po vyfocení ostatních se za nimi spouštím a cítím, že dnes je podklad více mokrý a kluzký. A opravdu byl, kolo pode mnou tancuje vlevo a vpravo jako kdyby mělo závrať. Smykem jsem dojel k již čekající skupince, která se ještě živě o něčem bavila. Až tady jsem postřehnul Martinův špinavý dres s trhlinami, nohy i ruce od červeného bláta. V nejprudší části sjezdu, kde se muselo hodně za sedlo, spadl. Bylo to prý naštěstí v malé rychlosti, ale jak to Martina popisovala, viděla ho spadnout a zmizet za horizontem kopce. Martin je ale kus chlapa, takže se z toho hned oklepal a mohli jsme si vychutnávat horizontální úzkou pěšinu lemující prudký svah.

Tak tenhle nádherný single track nám Vláďa skoro dva roky tajil!

Nádhera! Nejprve jsem byl překvapen z toho prďáku po levé straně. Dokonce i Martina měla tendence se přiklánět vpravo ke svahu. Ale po chvilce jsme si na to zvykli a zvýšili tempo. Povrch byl hladký, jen občas nějaký kámen nebo nepříjemné mokré kořeny, na kterých mělo kolo tendenci ujíždět dolů do údolí. Docela jsem to rozjel a tak jsem byl dost překvapen rigolem s blátem, schovaný hned za malým hupem. Rigol tu vymlela voda tekoucí z kopce. Na zastavení už nebyl čas, tak jsem do toho šel. Přední kolo do dolíku, vyzvednout ho nahoru, přenést těžiště a protáhnout ještě zadní kolo.

Petrova záviděníhodná svačinka


I Honza s Martinem mají za sebou první prověřující stoupák


Přejezd řeky po kryté dřevěné lávce

Po této nádheře přichází návrat do reality města, kterým jen krátce přijíždíme do Poříčí a stoupáme Lhotou na hřeben Jestřebích hor. Asfalt mizí, slunce hřeje, pod koly se objevují hrubé panely, na čele máme obrovské krůpěje potu a na kolech lehké převody. Zpočátku tohoto úseku si povídáme a vzájemně se seznamujeme (mnoho z nás se dnes vidí úplně poprvé v životě), ale po chvíli přichází ticho, rozhodně ne vyvolané vyčerpáním témat ke konverzaci. Kopec se konečně pokládá a my zastavujeme na první sušenku a odpočinek. Tedy všichni máme sušenku nebo nějakou tyčku s mysli, ale Petr vytahuje úhledně zabalenou svačinu v podobě chleba se šunkou! To se někdo má. Martin ze zad sundává velký batoh a dělí se s námi o želatinové delfíny.

Přichází už jen lehce stoupající cesta, která nás občas vede otevřeným terénem a jindy ve stínu stromů, což dnes opravdu vítáme. Naštěstí se oproti posledním dnům ochladilo na příjemnějších 25°C. Martin dofukuje kolo, které mu neustále uchází, a už to uháníme přes louku na Paseka a dále do lesa po cestě vedoucí kousek pod Žaltmanem. Honza nám občas poví nějaký zážitek ze závodu, který touto krajinou před měsícem absolvoval. Rozbitou cestou s kameny v závěru se spouštíme k Bílému kameni. Po Panské cestě to šviháme na Odolov a dále po zelené turistické ke Kryštofovým kamenům. Vymletá stoupající pěšina byla další terénní lahůdkou dnešní akce. U Kryštofových kamenů se zastavujeme na krátké pokoukání a společnou fotku.

Zelená není na semaforu, ani v našem pití, ale v pásovém značení na stromech a vede nás dál rychlou lesní cestou, kde se na jízdu nemusíme moc soustředit a vynakládat námahu. Jen trochu zabereme v závěru, v mírném kopečku po kořenech, než se napojíme vpravo na modrou turistickou značku. Po nějakých 300 m ji měníme za červenou, na kterou zatáčíme vlevo. Po chvilce vyjíždíme z lesa na klesající polní cestu, jenž se napojuje na asfalt, teď už s pořádným klesáním, až se lcd segmenty tachometru, ukazující okamžitou rychlost, skládají do astronomických čísel. Během chvilky jsme na rozcestí se zelenou značkou, kterou sledujeme přes předměstí Červeného Kostelce a dále až do centra. Tam už na nás čeká červená značka, stále se držící asfaltu. U rybníka Brodský konečně značení i Vláďa dostávají rozum a vedou nás zase do terénu, na prašnou pěšinu kolem další rekreační nádrže Špinka, s pláží levnější než v Bulharsku. Za ní mizíme z dohledu opalujících se požitkářů přes silnici a po modré do malebného údolíčka s malým potůčkem a pramenem.

Vláďa jel napřed, že tam bude fotit a já vyrazil poslední, asi tři minuty po té. Jaké překvapní to bylo, když mi Vláďa, maskován s foťákem v jehličí, sdělil, že jsem první, koho vyfotil. Ostatní tudy vůbec neprojeli. Přehlédli modrou šipku ukazující vlevo dolů a následovali Martinu, ten den dost často jedoucí v čele, rovně po polní cestě. Volám je mobilem zpět, aby se nám pak dostalo vynadání, že vlastně také do tohoto údolí dojeli, jen o pár set metrů níže :-)

Pramen pitné vody někteří využili na doplnění lahví, Martin se zde konečně mohl omýt po pádu. Myslím, že i tady opět dopumpovával kolo. Modrá nás vede do Řešetovy Lhoty, odkud už po silnici a hladoví uháníme do Zliče na naplánovaný oběd. Zdejší restaurant Holzbecher musel vyměnit kuchaře. Nepamatuji se, že by nám tu dřív tak chutnalo jako dnes! Ještě závěrečné zastavení se u zmrzliny, kterou Martin s Petrem využili na definitivní opravu ucházejícího kola. Teplota venku není zrovna příjemná, slunce dost pálí. Máme za sebou 46 km a vydáváme se zpět do Trutnova.

Konečně ukazujeme Úpici záda

Míříme do Babiččina údolí. Nejvíce lidí je u splavu, kde buď posedávají nebo se ochlazují v řece. To osvěžení mě tak láká, že jsem si musel alespoň mělkým okrajem Úpy projet. Vždyť dnes nebyl žádný brod! Nikdo mě nenásledoval a tak pokračujme údolím celkem svižným tempem do Havlovic a dále do Úpice. Toto město je tak ošlivé, že by bylo nejlepší projet ho se zavřenýma očima. To bohužel nejde, tak alespoň jedeme rychle. Konečně jsme na jeho snad jediném hezkém místě – na Máchově stezce – pěšině vedoucí ve svahu nad Úpou. Pak už se podél řeky postupně připojujeme na rozpálenou silnici, kde je takové vedro, že by sem mohl jezdit satan na dovolenou.

Za Adamovem, na křižovatce u Bohuslavic za pilou míříme rovně na polní cestu mezi železnici a řeku. Už jsme tudy před dvěma lety frčeli. Dnes je tu jen víc kaluží a bláta a tak se držíme na středním travnatém pásu za sebou. Někteří z nás dokonce vědí, co nás čeká. Vláďa to nazval Lávka smrti. Minule jsme si ji fakt užili, když se nám její dřevěné skoro ruiny nečekaně přiřítily pod pláště. Dnes ostatní žádám, aby počkali a se jedu napřed připravit s foťákem. Lávka je v lepším stavu, než ji pamatuji. Někdo si dal práci a lehce ji přiopravil. Desku dřevotřísky na největší díru a pár smrkových klacíků na další dvě místa. Klacky se teda pod koly dost prohýbaly, ale držely.

Lávka smrti je dnes v pohodě průjezdná

A to už svištíme podél plotu elektrárny rovnou do Trutnova. Dojíždíme přes město zpět na parkoviště, kde s úlevou sesedáme a se zabláceným a lehce unaveným úsměvem snad kladně hodnotíme dnešní výšvih. Přeci jen těch 80 km nebylo úplně zadarmo; výběr dnešní trasy se ti, Vláďo, fakt povedl. Pak už se loučíme a rozjíždíme se vstříc domovům s příslibem, že ty naše biky zase brzy společně proženeme.