Rallye Sudety (ne)závodně

Je ráno 7 hodin a já parkuji na náměstí v Teplicích nad Metují, u startu jednoho z nejtěžších MTB maratónu v republice. Dnes právě Mistrovství České Republiky. Lidí už je kolem hrozně moc, všichni se rozjíždí, cpou do sebe banány, gely apod. Do startu zbývá necelá hodinka, tak rychle vyndat bika z auta, nezapomenout pití, nějaký ty prášky proti křečím, banán, duši, pumpu a jet taky protáhnout nohy do cca 7 °C.

Potkávám kamarády a diskutujeme, jak to dneska asi dopadne. Já říkám, že pojedu na 100% na výlet. Dostane se mi zpětná reakce, že já prý pomalu závody nejezdím. V duchu si říkám, že pojedu co to dá, ale  takhle to prostě nepřiznám, že na to dnes nemám. Věděl jsem, že to nebude do 28 místa jako v loni, ale věřil si do první 70tky!! Na startu stojí už dlouhý had nedočkavých bikerů, rozdělených do vln. První vlna je poloprázdná. Tam jsou totiž ti, co dojeli do stého místa. Tak pomalinku najíždím s pojmenovaným číslem 28 mezi eliťáky. Jsou tu všichni, se kterýma jsem ještě na jaře plně závodil a více jak polovinu porážel. Opět stejná otázka: „Tak jak to dneska vidíš? Vloni jsi jel královsky.“ Říkám upřímně, že letos to nebude tak horký.

Je 8 a najednou rána jak z děla. Sudety se vždy startovaly z kanónu, ale poslední dva roky se rozbil, takže to bylo formou výkřiku START. Letos jsme byli všichni překvapený, když jsme opět slyšeli dělo! Bylo asi jiné, lepší, protože ta rána byla opravdu ohlušující. První 3 km po asfaltu na Jiráskovy skály k zámečku. Držím se okolo 20 místa, jede se hezky v balíku a pořád se kecá. Na vrcholu je první prémie. Pár metrů před vrcholem se trhá pár eliťáků a svádí souboj s první tisícikorunovou prémií. Nájezd do terénu, prolítnem Záboř, míjíme první smolaře – píchače. Dostanem se nad Adršpach pod zříceninu hradu. Sjezdem ke kolejím, kde to prý nějaký amatér na konci pole vzal letem přes řidítka a ještě přes koleje. Sanitka ho musela zachránit. Pro něj MR skončilo po 15 km ze 124.

Jedu s jednou skupinkou kámošů stále okolo 20 místa. První občerstvovačka ve Zdoňově u hranic. Berem bidon a frčíme dál. Krátký výjezd podél hranic a hnedka sjezd polem zpátky do Teplic, kde je druhá občerstvovačka. Přejedeme koleje a hurá kodrcat na panelku, která nepříjemně stoupá. Tady na mne mává a křičí kolegyně z práce s její krásnou dcerou. Hnedka se mi jede lépe. Honský Pas, to je první mezičas a taky se zde dělí dlouhá trať s krátkou. 1:36 h to je ještě čas v pořadí do 20 místa. Nájezd do terénu plnou kořenů směr Honský špičák (653 m.n.m.) z něj  úzkým chodníčkem, zvaným Piklsteig, sjedeme doleva dolů ke kapličce Panny Marie a opět vlevo se rychlým sjezdem na okraj lesa, kde na 47. kilometru v Křinicích u restaurace Amerika čeká 3. občerstvovačka. Tady už jsem měl jaksi dost, takže stojím a beru šáteček, koblihu, salám, salám, salám, salám, salám, sýr – ten mi uvízl v krku, tak zapijím colou, ještě trošku salámu a vyrážím.

Vím, co mne čeká. Stoupák na pánovu cestu plný kamenů a písku. Vždy jsem to vyjel. Letos to nejde, už před půlkou slejzám a jdu po svých. Kolo mam spíše jako přítěž. Předjíždí mne spousta kamarádů a povzbuzují, abych jel. Koukám do země, z kapsy vytahuji salám, co jsem nabral na občerstvovačce, a jdu pomalu dál. To už mne předjelo asi 20 lidí. Konečně jsem dopajdal s plným žaludkem nahoru, znovu nasedám a užívám si sjezd k Václavu. Krásně ho sjíždím, lidi tleskají a to mě těší. Sudety jsou drsný, sotva sjedete skoro nesjízdný kopec, tak znova do kopce a znova po šutrech, takže opět slejzám a šmrdlám to pěšky. Připadám si zvlášně. Ještě nejsem ani v půlce a už mě předjíždí „bikeři“ co mají své biky ozdobené blatníkama, odrazkama  a taštičkama pod sedlem, v rámu, na řidítkách a ještě mají batoh. Ale jsou rychlejší než já. A POŘÁD JEDOU!! Na kopci opět nasedám a jedu. Blížím se ke sjezdu, který mam hodně rád. Je to mezi chatkami a kořen za kořenem. Sjezdy to je jediný, co mi dneska jde. Doháním cykloturisty s číslem, kteří mě předjeli v kopci, a dávám o sobě znát, že jedu, aby udělali místo. Pod sjezdem opět výjezd, takže co jsem předjel, tak je zase naopak. A takhle to šlo až do cíle :-(

Přijíždím do Slavného na další občerstvovačku, na kterou už se od té předešlé strašně moc těším. Tady mi podává známá bidon a ještě na mě křičí, jestli něco nechci. S klidem stavím a říkám, že chvilku pobudu. Její reakce zněla. Coo? Ty? Budeš stát na občerstvovačce a svačit? Povídám, že mi to dneska nejde a mám hlad. A jestli nemá pivo. Podala mi pito a stále nechápe. Teďka už s opravdu naplněným žaludkem se těžko rozjíždím a jedu dál směr Vodní Zámky. Krásný sjezd. Velké dlaždice ve vyschlém korýtku asi nějakého potůčku. Lidí tu je taky dost a sledují, kdo dá a nedá ten velký kámen. Dnes jsem nějak špatně najel, takže seběhnu a pokračuji dál. Ruce už mam vyklepané, jako kdybych něco zbiječkoval hehe. Řekl bych, že už jsem asi nad stým místem, protože těch lidí, co okolo projelo už bylo mraky. Začínám dnešek nemít rád. Sjezd do Božanova je krutej. Další malé dlaždice, které jsou hodně vystouplé a šílenej padák dolů. Pořád brzdit a pořád ve stoje. Pod kopcem je kamarád fotograf. Položil mi otázku, za kterou jsem byl schopnej zastavit a dát mu lepáka. Prý co dělám tak vzadu a že se tvářím, jako kdybych za sebou táhl návěs s hnojem a to jedu z kopce.

Božanov, další jídlo, další zastávka a spousty luxusních šátečků. Prsty olepené a jedu dál. Najednou mě při jízdě někdo poklepe na rameno, je to kamarád a říká: „Ty vole, taky jsi píchnul, že jsi až tady? Já už dvakrát.“ S uraženým výrazem a pusou od koblih mu říkám, že jsem nepíchl, nic se mi nestalo, ale že mi to nejede a užívám si to. „Aha, aha, tak to jo. Tak se svezeme spolu a zase se rozjedeš.“ Kamarád šlápnul a byl pryč…

Sotva sjedeme Vodní Zámky, tak se to skoro obrátí a podobným povrchem se trápíme znovu, ale nahoru. Tady se to mění, chvilku nahoru a dolu, takže jedu a tlačím. Takto to opakuji až do Machova, kde zase stavím a svačím. Už přemýšlím, že pojedu do Teplic po silnici. Síly i chutě došly. Ale Sudety se prostě dojíždí. S odporem se pouštím do sakra DLOUHÉHO  a táhlého kopce na Bor. Už 40 km jsem nikoho nepředjel. Jdu pěšky, koukám na zem a vedu kolo skoro po slepu pořád do kopce a uhýbám se těm rychlejším. Je mi tak mizerně, že se uhýbám i mravenečkům, který tady ťapají a nechápou co se tu dneska děje, proč jim tady  nějaký gumy přejíždí děti a tři sta milionů příbuzných. Od začátku na vrchol je kopec pokryt hromadou lesních mravenečků.

Konečně jsem nahoře. Tady je změna trasy a vede nás k Polským sousedům, kde čeká fajnový singlík v podobě sjezdíku. Vyjel jsem v nějaké Polské vesničce, kde jsem ve sjezdu přehlédl odbočku doprava. Frčím to po asfaltce a říkám si super sjezd, konečně si odpočinou ruce. Pod kopcem je rozcestí a nikde není značka. Řekl jsem skoro s brekem dosti sprosté slovo... ku… kam mam jet??? Byl jsem tam sám, nikde nikdo a ještě v zahraničí. Takže jedu na kašpárka zpátky nahoru. Koukám a koukám odbočka doprava, kterou jsem přehlédl. Doprava do kopce po kamenech :-( Slejzám. Vyjdu na kopec, rozhlížím se, kde asi sem, a jedu podle značky dolů. Předjíždí mě nějaký fousáč na celopéru. Už jsem na tom tak špatně, že mi to ani ve sjezdech nejde. Tak se ho chytám a jedu s ním. Dojedu za ním pod první kopec, kde mi ujel a já pokračuji sám. Hlavou kroutím na všechny strany a můj pohled směřuje dolu pod kolo. Najednou slyším slovensky mluvícího cyklistu a ptá se mě, jestli to tudy vede poprvé. Říkám, že ne. Že už jsme zase na starý trase a tady to vede už pár let. A on mi odpoví, že neví, že to 4 roky nejel :-) Ale i tak mi ujel…

Netrpělivě vyhlížím Vysokou Srbskou, kde je 7. občerstvovačka. Opět jím a piji pivo s colou do toho ještě dnes stále oblíbené šátečky a salám. Objedu  hospodu a po kostkách se zřítím dolů, abych mohl  najet na polní cestu a pomalu šlapat směr Hlavňov. Říkám si, že pokud dojedu tam, tak už do cíle snad taky. Jsem tam. Po svačince a čůr pauze u rybníka se pouštím do nehezkého stoupání na Hvězdu. Už mam mžitky před očima, ale přečetl jsem si předjíždějícího závodníka dres a říkám si, že už jsem asi na dně. Právě mě předjely potraviny!! Už chybí jen dres s reklamou na domov důchodců a asi bych to opravdu vzdal.

Asi po 30 minutách jsem se dostal pěšky na Hvězdu. Na chvilku nasedl, dojel k obávanému sjezdu, kde jsem u kamene znovu slezl a šel pěšky až dolu. Nikdy se mi nedaří to sjet. Asi v půlce slyším pozor, pozor! Asi 50-ti letý chlapík na oranžovém Authoru s blatníkem nakřivo dává s klidem Hvězdu a sklidil tak bouřlivý potlesk od kolem čumících diváků s nechápavými výrazy, že on to sjel s takovým kolem, pupkem, volným tričkem a ještě batohem na zádech a já ne. Fňuk. Pod Hvězdou příjde asfaltový, krátký výjezd. Musím pěšky. Za prvé  jsem KO a za druhé ten řetěz už se nedá poslouchat, jak naříká. Sjezdem se dostanu na silnici, která vede do Pěkova k hospodě k předposlední občerstvovačce. Než tam ale dojedu, tak vidím kamaráda z AxitDoldy na silničce, který asi pochopil a ptá se: „Nejede to, Míro?“ „Nejede“, smutně odpovídám. Tak mi říká, abych se zavěsil, že  mě dotáhne dolů k hospodě. Hodně to pomohlo. V závěsu jsem jel celou asfaltku a ještě kousek stoupání na Ostaš za ním. Potom už jsem pokračoval zase sám.

Ostaš, poslední docela těžké stoupání po asfaltu. Chce se mi brečet, hekám a funím, nejde mi už ani plivat. Na vrcholu stojí pár lidiček a tleská. Tak říkám, že tohle není na potlesk. A oni, že prý je a mám šlapat, že je to kousek… Tak ještě skoro odseknu, že vím a jedu. Tohle je moc hezký od diváků a kolemkoukajících. Prostě vás povzbudí. Vymletým lesním sjezdem někam pod les k poli a pak stoupátkem zase nahoru, kde mě dohonili dva strejci a povídají si, kam vezmou zítra děti na kolo. Než vyjedem v Dědově, tak to chvilku potrvá. Pomalu ale jistě šlapu, někdy i jdu někde v lese kolem Ostaše. Už mě to opravdu nebaví. Vyhlížím železniční viadukt, jak pod ním projedu, jsem v Dědově, tam se naposledy posilním, vyjdu už opravdu poslední kopec a budu to mít za sebou. Most, asfalta a lidičky u stolků, kde je jídlo, pití i polévka. Nedá mi to nezastavit, když jsem tam skoro přišel po čtyřech. Hrst mého oblíbeného salámu zapíjím colou a jdu nahoru.

Jsem u zámečku, kde jsem byl ráno před 7 hodinami plný sil a nadšení. Najíždím na asfalt, úplně posledních asi 300 metrů kopce. Tady prostě vždycky dostanu chuť a sílu do noh a jedu na velkou pilu, po delší době předjedu dva lidi, nechápou, že jedu tak rychle a ještě ten převod. Přehoupnu se přes horizont a peláším to dolů k odbočce, kde to s úsměvěm beru smykem vlevo, prašnou cestou dolů k lyžařské sjezdovce. Doprava vedoucí lesní cesta začíná nevině, ale po chvíli začne klesat v podobě úvozové cesty se skalními plotnami, kterou nelze podcenit. Svištím to co to dá, najednou přede mnou rodinka, táta bere syna a se smíchem se uhýbá. Ví, že se tady asi jednou dneska závody. Ale manželka ječí a ještě se za mnou otočí a řve, abych dával příště bacha. S chutí se ve sjezdu otočím a s úsměvem zahulákám. Jsou tu závody, tak dávej bacha ty.

Poslední zatáčka, koukám do země, časomíra odpíchla čip, čas nad 7 hodin, místo v pořadí 194. (loni 28. místo s časem 5 hodin 53 minut). Já jsem hotovej, jak nikdy před tím. Prohazuji pár slov s kamarádama, co dojeli hodně přede mnou. Vysvětluji, že jsem neměl technický problém, defekt, prostě nic, ale že to nejelo. Nakládám kolo do auta a jedu domů. Sudety jsem si užil, co se jídla týče, ale jinak jsem byl hodně smutnej. Přeci jen dojet na nejtěžším závodě do 28. místa něco znamená. A letos těsně pod koncem druhé stovky, byla pro mě ostuda. Za rok to hodlám změnit!! Ale každému, kdo to nejel a přemýšlí, že by je rád jel a bojí se toho, tak se bojí právem. Na Sudety musí být najeto. Ale 11 hodin a18 minut je čas posledního dojetého a klasifikovaného. Za tu dobu by to měl zvládnout skoro každý, kdo udrží na kole rovnováhu, když si zastaví na každé občerstvovací stanici a nepřepálí začátek tak jako já a nedostane se tak do krize, tak jako já…

Sudety. Super závod a krásný zážitek pro každého, kdo má kolo jen trošku rád a chce poznat závodní i hobby amatérskou atmosféru závodu.

Rallye Sudety je jeden z prvních maratonů horských kol v České republice, který vymyslel a v září roku 1995 v Teplicích nad Metují také uspořádal pěkovský nadšenec Jarda Soumar. Cca 120 km dlouhý závod se součtem převýšení větším než 3000 metrů vede kolem Teplických a Adršpašských skal, Broumovskými stěnami a přes stolové hory Bor a Ostaš. Jeho trať je celoročně značena a je náročná nejen svou délkou a převýšením, ale i technickou obtížností, a to zvláště ve sjezdech. Start a cíl závodu je v posledních letech na teplickém náměstí a termín vychází většinou na druhou sobotu v září. V roce 2001 a 2004 se Rallye Sudety jely jako Mistrovství České republiky MTB – XCM a v posledních letech to je tradiční finále Českého poháru MTB – XCM.

Zdroj: Redpoint Teplice nad Metují

Vše potřebné k závodu Rallye Sudety naleznete na stránkách pořadatele Redpoint www.redpointteam.cz.