Návrat na singly půvabného Podorlicka

Po dlouhých sedmi letech se vracím do lůna Pekla a překrásných přírodních pěšin v jeho okolí. Jsem rád, že sem vyrážím opět s Martinem, který se nenechal dlouho přemlouvat ke společné pohodové projížďce, kterou jsme v rychlosti domluvili den dopředu a trasu naplánovali až ráno nad kávou.

V porovnání s minulem se vydáváme na mírně upravenou trasu, ale krásný úsek modré značky kolem Kozího hřbetu, kterou jsem měl v plánu letos každopádně projet, zachováváme. Na dnešní akci jsme se domluvili hodně narychlo, ale shodou okolností ji nakonec absolvujeme ve třech.

Trasu začínáme v Ohnišově, odkud, zatím po asfaltu, míříme do Vanovky. Zde odbočujeme vpravo a míříme na sever po cestě podél Bohdašínského potoka dolů mezi kopřivy a později do lesa. Míjíme Vaňkovu skálu a za malým brodíkem se napojujeme na žlutou turistickou značku příjemně stoupající do Slavoňova.

Tam odbočujeme vlevo na modrou t.z. a bohužel zase na chvíli musíme použít silnici. Tu v blízkém Blažkově opouštíme a míříme vpravo k lesu. Dřevařská cesta nás po průjezdu lesem vyplivla u opuštěného a chátrajícího objektu lázní Rezek. Nedejte na značení v mapě - žádnou fungující restauraci natož hotel tu nenajdete. V levotočivé zatáčce mě Martin upozorňuje na to, abychom nepřehlédli nenápadnou odbočku pěšiny, prudce padající vpravo do lesíka. Musím za sedlo a s prsty na brzdách klesáme přes kořeny k Pavlátově louce k rozcestníku na zelené značce.

Jsme v údolí Libchyňského potoka, který patří mezi naše oblíbené úseky (pravda hlavně v opačném směru dolů). Stoupáme údolím nahoru občas smočeni přejezdem brodů. V jednom jsem si nevybral nejlepší stopu a málem jsem pak na konci nevyjel na břeh se suchou nohou. Větší stoupání začíná až za Libchyní do Sendraže, kam stále sledujeme zelenou značku. Oteplilo se a do Sendraže přijíždíme pěkně zpocení.

V Sendraži měníme značku za modrou a paní na nás ze zahrady mává s motyčkou v ruce, že modrá vede vpravo. Už správně zorientováni míjíme hasičskou zbrojnici a vjíždíme do úvozu. Martin tu ve stínu stromů zastavuje a sděluje mi, že mu neustále brzdí přední kolo. Pěkná výmluva, říkám si, ale když jsem si sám zklusil pootočit kolem, je mi jasné, že musel vynaložit mnohem více síly než já na to, aby se dostal sem nahoru.

Odspodu přijíždí osamocený biker a zajímá se o náš problém. Stojíme tu nad stávkujícím bikem už tři, ale nenacházíme žádné kloudné řešení tohoto problému bez nářadí nutného pro servis kapalinových brzd, které s sebou nemáme. Martin je na kolo naštvaný a nejraději by ho hodil ze skály. Kdyby tu ovšem nějaká byla.

Bavíme se o dalším směru dnešní plánované trasy a zatím neznámý biker se ptá, jestli se k nám může přidat, protože se jeho záměr téměř překrývá s tím naším. Ale když vidím jeho enduro, varuji ho, aby se s námi příliš nenudil a hlavně nezdržoval, protože nemáme letos skoro nic najeto. Souhlasíme až když mi odpovídá ještě o něco nižším počtem kilometrů, než jsem uvedl já. Ale nevím, jestli to nebyla jen milosrdná lež. Od Sendraže tedy vyrážíme ve třech. Nakonec jsme ani neudělali plánovaný zákrok s obroušením destiček, vzpomněl jsem si při šlapání k rozhledně na Vartě.

Míjíme nejvyšší bod dnešní trasy a modrou značku si zpestřujeme neznačenými úseky parádního sjezdu, kterými nás náš nový kamarád provedl a čekal na nás, protože jako zkušený sjezdař nám vždy rychle zmizel vpředu. V Pekle zastavujeme na sušenku a něco k pití a seznamujeme se s Lukášem.

Protože se neobjevila žádná princezna, která by nás z Pekla vysvobodila, mizíme odsud po zelené značce, která je bohužel vyasfaltována až ke spojení se žlutou značkou kousek od České Čermné. Na můj vkus moc dlouhý úsek asfaltu v tak krásné krajině. Na druhou stranu jsme tím bez vynaložení velké dřiny (až na Martina) nastoupali do potřebné pozice, kdy se po lesní cestě značené žlutou dostáváme k turistickému rozcestí Pod Kašparkou, kde nás čeká toužebně očekávaný úsek kolem Kozího hřbetu značený modrou značkou. Poprvé jsem tudy jel před osmi lety, když nám právě Martin tuhle nádhernou cestu ukázal. Dnes ji navíc pojedeme směrem dolů!

Běžná lesní cesta kopíruje okraj rokliny téměř po vrstevnici, jen občas se trochu zdvihne k malému výjezdu. Roklina po levé ruce se neustále prohlubuje a její stěny se více a více svažují. Cesta se změnila jen v širokou pěšinu, jenž se občas přimkne ke skále po pravé ruce, jindy se nepříjemně nalepí k okraji strže po levé ruce. Nádhera! Ani si to takto od minula nepamatuji. Ale velké kusy rozřezaného suchého kmene poházené u pěšiny mi připomínají, že právě tady jsem pořídil pardní foto, jak Martina podjíždí mohutný strom padlý přes pěšinu.

Chtěl bych něco vyfotit, ale mám jen telefon, kterým moc hezkou fotku stejně nepořídím. Navíc si jízdu moc užívám. Přesto jsem se nakonec přinutil zastavit a cvaknout alespoň dva záběry.

V ostrém ohybu pravotočivé zatáčky u kamene s nápisem Louisen Platz zastavujeme. Nejprve se tu jen vyfotíme, ale po chvíli Lukáš začíná pokukovat po skále naproti. Už ani nevím, jak k tomu došlo, ale točím ho, jak leze s bikem nahoru následován Martinem, který ho hodlá vyfotit. "Už jsi to někdy dělal!?", ptám se ho s obavou. Tady by záchranářský vrtulník určitě nepřistál. A tak dokumentujeme Lukášův sjezd asi 4 metry vysoké skály následované stejně dlouhým prostorem pro dojezd, než se terén zase zlomí do prudkého svahu s lesem. Lukáš tento kousek nakonec ještě dvakrát nebo třikrát zopakoval, než byl spokojen s fotkami.

Martin se chystá fotit Lukáše při sjezdu skály

V plné sestavě opouštíme místo, kde vzniklo nepochybně nejvíc obrazového materiálu za celou dnešní projížďku a dojíždíme zbývající část modré značky. Ta končí sjezdem k rozcestí Pod Dubovicí, kde točíme vlevo na zelenou značku - stejnou, po které jsme před několika desítkami minut stoupali. Po chvíli se připojuje červená a jsme v údolí říčky Olešenky.

Jak mě ten asfalt nebaví! A tak když vidím před mostem přes řeku pokračovat úzkou lesní cestu rovně podél řeky, neváhám a jedu tam naplno. Jsem si vědom toho, že bych měl být na druhé straně řeky, ale nějak to dopadne. Po mírném klesání rychle svištím a ani nevím, jestli jeli kluci za mnou. Po asi 150 metrech se objevuje v lese výsek a mně blesklo hlavou, že jsem ho viděl cestou nahoru. Odbočuji tedy vlevo na provizorní lesáckou cestu z makadamu, která míří do širokého brodu Olešenky. Voda vystříkla vysoko a i vnitřek bot se v mžiku zalil chladivou tekutinou. Překvapením jsem si zapomněl pořádně podřadit a musím tak trochu zabrat, abych vyjel na druhý břeh, odkud se směje Lukáš. Za sebou slyším druhé šplíchnutí vody - Martin nebyl srab a jel za mnou.

V Pekle se s Lukášem na chvíli loučíme. Má v plánu nějaký jiný úsek, na nás moc technický. My pokračujeme známou červenou značkou podél Metuje. S očekáváním asi dvou zajímavých míst na tomto úseku jsem to tu trochu rozjel. Ale nikde nic. Buď jsem si to spletl se sjezdem podél jiné řeky, anebo tuto cestu nějak upravili. Červená značka nás dovádí přes most na silnici, po níž definitivně opouštíme Pekelské údolí a stoupáme k městu.

Akci končíme v Novém Městě na náměstí na zahrádce Čtrnáctky, kde se zase setkáváme s Lukášem, a povedený švih oslavujeme pozdním obědem. Mně se dnešní trasa moc líbila (snad bych jen zredukoval výjezd z Pekla po asfaltu) a parádně jsem si ji užil. I Martin se nechal slyšet, že by brzy vyrazil rád znovu. Ale ne se současnými brzdami, které na biku má.