Třicátý! velikonoční výlet se nemohl vydařit lépe: Počasí přálo, cíl výletu se líbil a výhledy také, v hospodě nám chutnalo, hezky jsme se prošli a dokonce i sladká tečka byla. A navíc jsme i letos mohli kromě vytrvalých účastníků přivítat i nové tváře. Za opravdu krásného a na konec března příjemně teplého dne jsme se v počtu 26ti a psa vydali na rozhlednu Na větrné horce ve Vysoké Srbské.

Výsledek letošního hlasování byl těsný - 9 ze 16 rozhlodlo právě pro rozhlednu u Vysoké Srbské a Zvičina tak už po několikáté skončila na druhém místě. Každopádně se ukázalo, že mít velkou rodinu může být výhoda i v prosazení si vytouženého cíle výletu :-) Dopravu do blízkého Hronova nám České dráhy zkomplikovaly totálním překopáním jízních řádů, takže bychom nebyli schopni se tam sejít v podobný čas. Naprostá většina z nás tak letos přijela auty, navíc mnohem rychleji a za zlomek ceny vlaku. Faktem ale je, že atmosféra společné cesty vlakem chybí.

Ale k výletu. Po přivítání se s novými účastníky a povelu "JDEME!" jsme se od zastávky ve Velkém Poříčí u Hronova vydali po žluté turistické značce přes hlavní silnici a Velké Poříčí směr Žďárky. Asfaltka nás vede nahoru k letišti, ale asfalt bohužel pokračuje dál, protože dnes asi musí být všechny cyklostezky vyasfaltovány. A turistická tu jde společně s cyklo trasou.

Jak stoupáme, otevírají se výhledy. Kousek za námi je na blízkém kopci zřetelná rozhledna Na Signálu, která se už také stala cílem jednoho z předchozích velikonočních výletů. Naopak vpravo je vidět Vrchmezí a kousek vlevo dost pravděpodobně další rozhledna na Fiestově kopci.

Děti se už ozývají, že by uvítaly pauzu, takže se zastavujeme u posezení, které je hned u hřbitova ve Žďárkách. Je tu trochu větrno, ale naštěstí dnes nefouká nijak zvlášť studený vítr. Se zvyšujícím se počtem ročníků našich výletů klesá množství vypitého alkoholu; mám pocit, že letos až na nulu. A tak tu místo lahví koluje miska s výtečnými mini věnečky od Jany, kterou Emilka musí pevně držet a bránit před některými neurvalými mlsouny z Trutnova.

Ve Žďárkách jsem snad byl jen jednou a možná proto si vůbec nepamatuji, mezi jak hezkými kopci tato vesnice leží. A to jsme prošli jen její malou část, než jsme začali stoupat mezi loukami k Vysoké Srbské. Dole ještě proběhla krátká a hned od počátku zbytečná porada, jestli půjdeme okolo kopce Borek přes Závrchy. Jasné, že nakonec jdeme podle původního plánu přímo po cyklotrase nahoru. Dnes se mapách vyznají i malé děti, takže je neoblbneme, že je to jen kousek.

Před Srbskou se nám již nad vsí na hřebeni mezi stromy ukázal náš cíl. Štěkající psi nebyli jediní, kdo nás ve Vysoké Srbské uvítali. Když jsme totiž nakoukli do okna Hospody Na Kopci, jak mají nebo nemají dnes otevřeno, vyšel ven hospodský - sice trochu překvapený velkou skupinou lidí - a zeptal se, jestli plánujeme přijít na oběd. Pokývali jsme, že asi jo, že zajdeme na rozhlednu a pak bychom si něco dali. Paní, která vyšla za ním a vyslechla si to, se téměř pokřížovala a se slovy, že budou muset rychle najít nějakou výpomoc, rychle zmizela v nitru hospody. Elektroměr v rozvaděči hospody se roztočil rychleji než se my natočili směrem k blízké rozhledně. No tak uvidíme...

Rozhledna hezká a volně přístupná - což se cení. Nemyslím tím nulové vstupné, ale možnost zajít si na ní kdykoli, třeba i v noci. Což i my máme noční výlety rádi. Ale teď jsme tu za dne a a to krásného a prosluněného, navíc s magickým mrakem na obloze. Nebo si ho všimnula jen Petra a já?

Výhled z Větrné horky je hezký, zvláště pokud máte rádi Broumovsko a Kladsko, případně Krkonoše. No prostě je odsud krásný výhled do krajiny. Bílé Krkonoše se Sněžkou, Waligóra, Ruprechtický špičák, Ostaš, Jiráskovy skály, Broumovské stěny, Bludné skály, Hejšovina Bor, nebo Vrchmezí patří mezi známé body, které dokážeme identifikovat i bez pomoci fotomapky na rozhledně. Dole jsme ještě pořídili opravdu nezbytnou společnou fotku malých postav před vysokou rozhlednou a pak se vydali k Hospodě.

Nevím, jak to máte vy, ale já jsem vůči kvalitě českého veřejného stravování hodně nedůvěřivý. Co nemám odzkoušeno osobně nebo doporučeno opravdu dobrými známými, tam raději nelezu. A navíc dnes ta velká zodpovědnost vzít sem velkou skupinu lidí. Trochu alibisticky se tak snažím dostat nějaké hromadné rozhodnutí jestli jo nebo ne, ale marně. Až Emilka řekla, že by to zkusila a tak jsme šli dovnitř.

Dobře, nebudu to dramatizovat - najedli jsme se více než dobře a za méně než je v současnosti obvyklé. Opravdu Hospoda Na Kopci překvapila a co jsem se tak ptal, všem chutnalo. No, jedna stížnost na masosamáflaksa tu byla. Ale za mě - zdejší kuchyni hodnotím v rámci turistického stravování jako velmi dobrou a přiznávám, že jsem to ani nečekal.

Po jídle obdivujeme starou hasičskou stříkačku vystavenou v prosklené zbrojnici poblíž Hospody a pak už scházíme po červené směrem Hronov. Hezká polní cesta psa Voříška se v lese mění v nehezky uválcovanou stavební suť.

Přicházíme do Hronova k pěkné zvonici s dřevěnou horní částí a střechou, ale místo kolem rodného domku A. Jiráska jdeme zadní ulicí na náměstí. Náš výlet končí ve zdejší cukrárně Modrá Hvězda pod nánosy zákusků a litry kávy, oboje vychutnané na sluníčku na lavičkách před cukrárnou. Pěkně se nám to zvrhlo, říkám si s úplně plným břichem, ale na druhou stranu jsme tak hezky oslavili ten třicátý ročník.

Trochu čísel na závěr