MTB maraton okolo Hradce

Včera dopoledne jsem si za krásného počasí vyzvedával startovní číslo, ale když se ráno dívám z okna, tak prší. Vůbec si nejsem jistý, jestli pojedu. Déšť naštěstí ustává a já sleduji teploměr, který od rána do desáté stoupnul z 9 na 14°C. To je na letošní léto dost slušný výkon! Oblékám se, připravuji pití a přemýšlím, jestli je nutkání na záchod akutní nebo je způsobeno jen nervozitou. Krátce po desáté přijíždím před stadion, kde se sjíždějí i ostatní startující. Ještě řešíme Ondrovo startovné, které nedošlo včas, ale Ondra nakonec startovat může. Nasazuji číslo na řidítka a pod vlivem prvních nesmělých slunečních paprsků, rozehřívajících má ztuhlá netrénovaná lýtka, sundávám nohavice.

Asi v 10.40 se v prostoru startu začíná tvořit hlouček, do kterého se také zapojujeme. Převážně tu vidím samé borce, ale také několik starších chlapíků na trekingových kolech. Tak snad nebudu úplně poslední, říkám si při pohledu na ty staříky. To jsem ale netušil, že mi to většina z nich v pohodě natře. Dav v klidu postává a vyčkává, sem tam padne nějaký vtip či biková průpovídka. Kolem jedenácté (opravdu to nebylo přesně) se někde vpředu ozývá startovní výstřel a po 20 sekundách se i my dáváme do pomalého pohybu. Očekával jsem úplně pohodový nástup, ale byl to omyl - všichni se do toho snaží pořádně šlápnout a probojovat se vřed. Vzniká malá tlačenice, musím brzdit a hlídat, abych se s někým nesrazil. Při výjezdu na silnici jsem nucen říznout zatáčku přes trávník, kam jsem davem tlačen a kde nečekaně přejíždím nějaký sloupek nebo co, schovaný v trávě. No ještě abych hned na začátku prorazil plášť!

Na silnici je nasazeno vysoké tempo a peloton se postupně natahuje. Já mám na tacháku 38 km/h, ale i tak jsem neustále předjížděn. Vůbec nevím, jak mám jet. Mám šetřit síly nebo jet alespoň teď po asfaltu naplno? Jedu teda skoro naplno, ale předjížděn jsem i dál. Úplně cítím, jak se propadám na konec. Ale vím, jaký terén mě čeká, kolik kilometrů a také si uvědomuji, jak málo mám letos najeto.

Policisté na křižovatkách zastavují provoz a tak můžeme v klidu svištět do Malšovic, kde hned za jízdárnou zatáčíme vpravo do terénu. Ta náhlá změna směru jízdy a povrchu snad mnohé zaskočila, protože se zde skoro zastavili. Já, připraven, jsem mezi nimi postupně prokličkoval a s přehozeným převodem pokračoval v závěsu za nějakou dívkou. I následující prudkou odbočku vlevo do kopce jsem čekal, takže jsem si před ní pěkně zpomalil, na rozdíl od jiného kolegy, který do ní vlítnul a před námi to v zatáčce položil. Holčina ho skoro přejela se slovy: „To je tak, když si někdo nezpomalí.“ a já se mu v pohodě vyhnul, protože už skoro stál na nohou. Stoupáme lesem na Nový Hradec, kde se vynořujeme před známou lávkou přes silnici.

Závod je odstartován
foto © J. Kocián

Zase kousek asfaltu a klesáme k Biřičce. Zde pár bikerů volí levou stopu a k přejezdu potoka využívají lávku. Já, spolu s mnoha dalšími, jedu přes brod. Tedy je to spíš takový minibrod. Znám ho, na dně jsou panely a voda dosahuje maximálně 10 cm hloubky. Jedu po levé straně cesty a při průjezdu vodou mi kolo přes něco poskočilo. Asi 30 m za brodem vidím u lesa jednoho chudáka vyměňovat zadní duši. A doprčič! To byla ta rána do řidítek. Já určitě taky cvaknul, říkám si a pohledem kontroluji zadní kolo. To se zdá být opravdu nějaké měkké a dokonce slyším i syčení. Ale asi je to jen zvuk šlapajícího cyklistického davu. Tak tedy pokračuji k odbočce, která do trati vsazuje jakousi objížďku ve tvaru U, aby se balík patřičně v kopci roztrhal. Na druhé straně tohoto účka už vidím pádit spoustu borců, na které teď ztrácím tak 5 minut. Před sebou v kopci vidím štrůdl lidí, někteří šlapou, jiní tlačí. Sám jsem sklonem terénu překvapen a vlastně ne sám. Před sebou slyším poznámku: „Tady mají taky kopce!?“ Usmívám se nejenom této poznámce, ale hlavně tomu, že zde předjíždím! Ano, já postupuji vpřed a zatím mě předjel jen jeden či dva silnější bikeři. Kopec je krátký a hned následován sjezdem.

Další úsek vedoucí na vyhlídku u Vysoké důvěrně znám. Jen jsem trochu překvapen tím hlubokým a všudypřítomným blátem. Sjíždíme ze široké cesty na single track, po kterém jsem nejel už léta, kde všichni náhle brzdí. Říkám si, že se asi někomu něco stalo, ale šlo jen o zácpu v úzkém průjezdu. Tak tedy sesedáme a až na někoho, koho vidíme, jak to celé obchází vlevo lesem, pomalu postupujeme. Tlačím kolo kolem plotu a pak do prudkého kopce, rozrytého jako by tudy před chvílí prohnali stádo krav, na vyhlídku. Nohy mi trochu prokluzují, protože se snažím našlapovat tak, abych si úplně nezalepil kufry. Ale myslím, že marně, což se potvrzuje nahoře, kdy se při jejich čištění alespoň krátce vydýchám. V jiném, podobném prďáku plném bahna, jsem se musel pousmát nad poznámkou mladé ženy těžce tlačící kolo: „Já mu dám dárek!“

Sjíždím známým úsekem, ve kterém jsem mnohokrát zažil bláto, ale to co tu je dnes… Že by to bylo průjezdem těch tří stovek bikerů přede mnou? Jede to tu jako po ledu. Hodně lidí jde raději pěšky. Já jedu a jedu tak rychle, že to v jednom místě nezvládám, přední kolo dostává smyk a padám. Rychle se uklízím z cesty stranou, protože hned přijíždějí další bikeři. Jeden se ptá na můj stav: „Dobrý?“ Nevím, jestli otázku klade na můj duševní nebo fyzický stav, protože se zdá, že tady jedou jen šílenci, ale odpovídám: „Jo, díky, jsem v pohodě.“ Opět sedlám svého neposlušného oře a už opatrněji pokračuji za neskutečného zvuku mlaskání bláta pod koly. Ten mlaskot nás opravdu rozesmál. Ještě průjezd kaluží, přejezd lesní cesty a hop zase do bláta. Tady už ne tak hrozného.

Přichází další známý úsek plný kořenů, kaluží a … ano, bláta. Kola se obalují tlustou vrstvou a to samé se bohužel odehrává i na převodníku a řazení, které začíná trochu zlobit. Naštěstí konečně vyjíždíme na pevný podklad a vysoká rotace kol odstředivou silou snadno vymršťuje kusy lepivé zeminy do vzduchu, aby po krátkém letu ve stylu kamikadze přistály na rámu, dresu, obličeji a jeden kousek se usadil i v mém zorném poli na brýlích. Chvíli kličkuji po lese, až ztrácím nejenom soupeře, ale i ponětí o tom, kde jsem. V jednu chvíli poznávám místo, kudy jsem loni vedl početnou skupinku při výšlapu na Kuňku. Protože na mě přichází neodkladná potřeba, zastavuji v lese a nechávám se předjet několika bikery. Ale později je na známé pěšině, kde stromy nesou žlutou značku, zase předjíždím. Tedy alespoň několik z nich.

"Lahůdka" celého maratonu - brod
foto © J. Tomec

Trať zase nečekaně odbočuje někam mezi stromy a já klesám. Najednou před sebou vidím davy diváků a několik odvážlivců, jak se brodí v půl metru hlubokém a asi pět metrů dlouhém brodu. Aha, tak takhle vypadá ta letošní lahůdka. Teď teprve mi dochází, co mi říkal pán na trati, když jsem ho před okamžikem míjel: „Vlevo brod nebo vpravo lávka.“ Snad hodná ruka osudu mě sama nasměrovala na lávku a nemusel jsem se brodit vodou. A tak já i další, kteří volili suchou variantu, projíždíme bez povšimnutí okolo lidí fandící těm, kterým právě teď dost vážně teče do bot. Ale jo, jsou dobří, že do toho šli. Já mám taky brody rád, ale tohle je moc centimetrů vody na málo stupňů celsia.

A zase kličkovaná v neznámém terénu, přejezd silnice (opět dobře zabezpečené městskou policií – asi se dnes ve městě nedávají botičky) a single track do kopce. Biker přede mnou slézá a tak volám zprava! a pokračuji dál. Alespoň že v těch techničtějších úsecích se cítím, že mám navrch. Opět přejezd lávky na Novém Hradci, za kterou očekávám občerstvení. Tak bylo alespoň zakresleno v mapě závodu. Ale zrada, není tu. A já už mám docela hlad. Myšlenku na sušenku z batohu zamítám, přeci jen věřím pořadatelům, že bufet za chvíli bude. A doopravdy najednou míjím ceduli OBČERSTVENÍ 100 m. Raduji se já i závodnice, která sem přijíždí se mnou. Hned beru nápoj a zastavuji se tu asi na 5 minut. Myslel jsem, že jedu ve chvostu, který jede maratón spíš na pohodu, a tak jsem překvapen tím, jak málo lidí zde zastavuje. A přímo šokován sdělením obsluhy, že první tudy projeli asi před 50 minutami! Hladový do sebe láduji salám, müsli, banán a sýr, povzbuzován k chuti sympaťákem hovícím si v pohodlném křesílku na druhé straně tohoto báječného lesního stánku. Podobné by měly být rozmístěny všude, kde se vyskytují bikeři! :-)

Konečně sytý nasedám na kolo a po otázce kudy? pokračuji nečekaně vysokým tempem mírným stoupáčkem. Po dvacátém kilometru jsem nějak ztratil kontakt s ostatními a šlapu převážně sám – jen občas jsem předjet nebo já někoho zanechávám za zády. Také se mi od té doby jede dost dobře a kilometry přibývají. Chvíli jedu neznámou cestou než vyjedu na žluté t.z., kterou poznávám. Pak na modrou a na cestu V lukách. Přichází výjezd mého oblíbeného jíláku, který díky předešlým dešťům jdu pěšky, stejně jako bikeři, se kterými se tu setkávám. Nahoře mě přepadá chuť na sušenku a tak se musím zastavit a zakousnout.

Po přejezdu silnice spojující Kolibu a Hoděšovice jsem opět navigován do terénu. Pro mě úplně nového. Myslím, že to bylo právě tady, kde jsem zase klesal po rozblácené pěšině dolů, když se mi před očima objevil nějaký bahnitý rigol s napůl vyčnívající rourou, za kterou následovalo opět prudší stoupání po úzkém rozbahněném singlu. Kolem bylo roztroušeno pár cyklistů, kteří jen zakroutili hlavou, vzdali boj s terénní nástrahou a své biky tlačili. Já zkušeně řadím správný převod (naštěstí mi při tom řetěz nespadl), nadlehčuji kolo při přejezdu truby a bravurně balancuji po kluzkém terénu a snažím se najít kompromis mezi nejideálnější stopou a vyhnutí se jdoucím bikerům. A podařilo se! Po chvíli se objevuje známá cesta podél domků v Hoděšovicích. A opět asfalt, abychom vyčistili pneu. V klesání doháním dva bikery, které se mi u Bažantnice podařilo předjet.

Ještě záběr z brodu
foto © J. Tomec

Průběžně kontroluji tachometr a jsem překvapen, jak rychle uteklo druhých 20 km. Zatím se cítím ok a zvažuji strategii na poslední dvacku, která by už měla být v pohodě – tedy co se terénu týče. Trasa se napojuje na modrou t.z., přejíždím Hradečnici a mířím rovně do lesa. Tady se opět kličkuje sem a tam, až úplně ztrácím jistotu, že jedu správně. Za mnou nikdo, přede mnou nikdo. Už si říkám, že jsem někde přehlédl odbočku, ale náhle vidím asi 50 m vpředu mihnout se záda nějakého bikera. Tak snad jedu dobře, říkám si. Ještě jedna zatáčka, druhá zatáčka, třetí a další a najednou se zase nacházím. Pak odbočuji na pevnější povrch cesty vedoucí směrem k Výskytu.

Do cíle zbývá asi 15 km. Jedu poměrně rychle, ale přesto za zády slyším blížící se šustot kol. Předjíždí mě jeden biker s namakanými lýtky následován druhým v těsném závěsu. Rozdíl našich rychlostí není velký a já cítím, že bych si potřeboval za někým odpočinout. Přeci jen nejsem zvyklý jet cokoli na jeden zátah bez přestávek. Trochu jsem tedy ještě přidal a pověsil se za kluky. Ve vleku se mi jede o poznání lépe. Energii mi dodávalo i slunce, které konečně vylezlo zpoza mraků, prosvítilo tmavý les a příjemně hřálo. Ve stínu uhánějícím po cestě vedle nás jsem si všimnul, že se za nás ještě někdo pověsil. A tak se teď naše skupinka, parazitující na síle výkonného tahouna, řítí po lese a postupně předjíždí jiné závodníky. Cítím, jak mi už nohy říkají dost, ale po napití se zase cítím trochu lépe a udržuji si svoji pozici. Chvílemi se mi zdá, že borci přede mnou zpomalili natolik, že bych je mohl předjet, ale jen vybočím mimo formaci, ztrácím síly a raději se vracím zpět.

Projíždíme ještě les u Stříbrňáku, míjíme autocamp a vyjíždíme na silnici, kterou po pár metrech opouštíme vpravo na známou pěšinu podél Orlice. Podle stylu jízdy poznávám, že to tu kluci neznají. Ale sílu na to předjet je už nemám. Jedeme podél řeky, přejíždíme úzkou lávku, kličkujeme mezi pařezem a kameny … a už se těším, že přijde závěrečný finiš po červené t.z. do cíle. Vyjíždíme na násep a frčíme. Ale co to sakra je!? Trasa hned zase násep opouští a žene nás vlevo do louky. Někde tam kličkujeme, pak jedeme souběžně s náspem, na který se trať v jednom místě opět vrací prudkým krátkým hupem nahoru. Tady naše lokomotiva sesedá a jde pěšky. Pedály opouští i druhý. Přeci teď nepůjdu ze sedla, říkám si. Trochu jsem podřadil a šel do toho. Neměl jsem už moc času ani prostoru, abych se více rozjel, a tak to v malé rychlosti stoupám. Musím vysednout, abych měl dostatek síly. Cítím, jak mi zadní kolo několikrát podklouzlo, ale přední se už přehupuje přes hranu na cestu. To už musím dát! Pak zpět do sedla, cvak, cvak, je tam těžší převod a z posledního zbytku sil to valím k cíli u stadionu. Podjíždím nadjezd, za nímž na nás pořadatelé ještě připravili malou kličkovanou, a mířím pod oblouk vyznačující cíl. Tady si holčina sedící v trávě zapsala mé číslo a já konečně zastavuji, odkládám kolo, batoh a přilbu, usedám do trávy, abych si zkontroloval své životní funkce, zklidnil třesoucí se nohy a trochu se na slunci ohřál. 60 km v tak relativně lehkém terénu… A to chci jet Sudety! Tam bych byl teprve v polovině a navíc ten terén…! Budu si to muset ještě rozmyslet! Nebo více trénovat. :-)