Využívám volna a před nádražím v Chocni sedlám bike. Chci si užít půl dne v krásné krajině kolem Chocně a Potštejna a zajet na jedno místo, kde jsem ještě nebyl. Je sice skoro čas oběda, ale ten si plánuji dát cestou.

Od nádraží vyrážím po zelené značce na východ. Projíždím ulicí Nad Tunelem ke křižovatce s Svatojiřskou. Pokračuji rovně a stoupám polňačkou k lesu. Krásná pěšina tu sleduje okraj poměrně strmě padajícího údolí, odkud ke mně co chvíli doléhá hluk projíždějícího vlaku. Brzy se zase ocitám na asfaltu a od rozcestníku Peliny stále sleduji zelenou. Za jezem Hradníky už zase hurá na přírodní povrch a do lesa.

Mírně stoupám kolem chatek řídce poházených v lese a na břehu Tiché Orlice, pak se pěšina trochu více zvedla a brzy vyjíždím na polní cestu. Do nosu mě praštil příšerný zápach. Raději moc nepátrám po příčině a rychle šlapu dál k Oucmanicím. Nad krajem visí tmavé mraky a docela tu pofukuje. Jsem rád že skončila ta horka, ale dnes je poměrně dost zataženo a chvílemi mám strach že zmoknu.

Držím se stále zelené a po chvíli jsem zase mezi traktory. Polní cesta je jako přímka a míří přímo na sever k lesu. Tam se přes malý potok klene Čertova lávka, na kterou jsem se chtěl dnes podívat. Mám to k ní asi 300 metrů a dokud jsem nevjel do lesa, ani jsem netušil, jak krásných 300 metrů. Pěšina tu není skoro vidět: v hustém porostu mladých smrků je šero a navíc je zapadaná jehličím. A ty stromy si tu rostou jak chtějí - musím se tomu docela smát, že tu kličkuji jako zajíc. Když to tu neznáte, vidíte vždy jen krátký úsek pěšiny, která se klikatí mezi stromky. Pak se přiblížila k okraji rokle a sleduje ji krátkým klesáním až k lávce.

Rokle s Čertovou lávkou

Dnes jsem byl líný vzít sebou kompaktní foťák a spoléhám pouze na mobil, i když vím, že fotky z něj stejně nestojí za nic. A opravdu, ať dělám co dělám, je tu prostě šero a malá citlivost snímače v mobilu mi lepší výsledek (než vidíte výše) neposkytnula.

Nejprve jsem odhodlán lávku přejet, ale sotva jsem se k ní přiblížil, bylo mi jasné, že to nepůjde - je opravdu hodně úzká. Když přes ní jdu s kolem, musím jej nadzvednout, protože řidítka dalece přečnívají na obě strany zábradlí. Příjemná pěšina pokračuje i na druhé straně rokle s tím rozdílem, že velmi mírně stoupá. Hezké místo tahleta rokle, chtělo by to víc takových úseků.

Zprava se připojuje modrá značka a mezi stromy už vidím okraj Brandýsa nad Orlicí. Tady už to poznávám. Měl bych sjet dolů na asfaltovou cyklostezku a pokračovat přímo do Brandýsa, ale všímám si pěšiny pokračující vpravo, kopírující stezku směrem na východ. Jen ze zvědavosti se jedu podívat a po chvíli se připojuji na stezku. Obracím to tedy k zpět k Brandýsu. Kolem přírodního bludiště mířím k mostu přes Orlici a dál do města. Náměstí je tu úplně mrtvé i ve všední den; ostatně jako vždy, kdykoli jsme sem zavítali. Bydlí v tomhle městě vůbec někdo?

Zelená mi vyhovuje a mezi domky stoupám podél Dolenského potoka. Na konci ulice skončil rozbitý asfalt a já jsem zase na přírodním povrchu. Trochu nepříjemném, protože je tu všude plno drobných větví a kamenů. A taky dotěrných much. Stoupání ponurým údolím je docela dlouhé, ale ke konci je to už trochu lepší. Nahoře - ač velmi nerad - musím na chvíli na silnici. Ale mám štěstí a než jsem přejel těch asi 300 metrů, žádné auto mě neohrozilo. Živ a zdráv tak mohu silnici 312 opustit vlevo, kam míří barva, kterou asi uhádnete.

Teď přichází nejdelší úsek po asfaltu, ale jinou rozumnou možnost jsem v mapě nevykoukal. Projíždím Velkou Skrovnici a Malou taky. Na jejím konci značka pokračuje ke starému statku, kde je na vrbě (myslím, že to byla vrba, ale možná taky lípa nebo něco úplně jiného) rozcestník s ukazatelem rovně. Haha, mně zkušeného bajkera a turistu tu chtějí zmást? Nebo snad nalákat do nějaké pasti a okrást? Podle mapy je jasné, že musím vpravo nahoru k lesu. Míří tam i polní cesta. A mířím tam i já. Na jednom ze stromů na okraji lesa se potvrzuje mé správné rozhodnutí, když mezi nízko svěšenými větvemi probleskla turistická značka. Zajíždím až do rohu lesa, tak jak mi to nakázala mapa.

V lese teda už po nějaké viditelné cestě není památky a doslova trávou a mezi stromky tu projíždím krátký úsek, než se objeví neudržovaný zbytek nějaké cesty, či spíše pěšiny. Má můj směr, tak po ní pokračuji v klesání. Za chvíli se pěšina ztrácí a doslova mezi stromy sjíždím zbytek k asfaltové silničce. Značku jsem někde ztratil, tak koukám do mapy. Jsem trochu výš než bych měl být od stavení, které vidím mezi stromy. Za chvíli se ocitám u rozcestníku Hájek - myslivna.

Před sebou mám vyschlý a úplně zarostlý rybník, chátrající kapli a lovecký zámeček v ještě horším stavu. Taky zajímavé místo. Doufám, že mě odsud zelená brzy vyvede.

Osada Hájek

Vyjíždím nahoru po lesní asfaltce. Na okraji lesa už míjím naopak hezké chalupy, a pokračuji mezi pastvinami. Začínám mít hlad a do Potštejna (teď už víte, kde si chci dát oběd) ještě chvíli pošlapu. Usedám na okraji cesty a beru zavděk alespoň mysli tyčkou, přestože na ní nemám vůbec chuť. Horší zjištění přišlo, když jsem ji chtěl zapít. Dal jsem náustek vaku do pusy a ne a ne nasát. Mám nový ventil, tak jsem si chvíli myslel, že je jen zavřený, ale v tom problém nebyl. Musím vyndat celý vak, než jsem zjistil, co se stalo. V hadici hned za vakem uváznul nějaký bílý chumel. Vata? Kde se tam vzala!? Rozdělal jsem vak a vidím podobný nechutný humáč i na hladině. Zkouším to vyndat rukou a je to odporná hlenovitá hmota. Pak mi to došlo - dnes jsem si namíchal nějaký nový iontový nápoj a už jednou jsem ho viděl, jak špatně se rozpouští. A opravdu, místo aby se beze zbytku rozpustil, shluknul se do tohoto hlenu. Musel jsem vše vylít. Doufám, že na tom tady nikdo neuklouzne.

Polom už trochu znám a projíždím ho přímo ke žluté značce. Ze zelenou prozatím končím. Už jednou jsem se totiž pokoušel sjet Modlivým dolem a pro mě to nemělo cenu. Už dávno mám najetou jinou cestu dolů do Potštejna. Stoupám známý úsek žluté kolem dětského hřiště a dál do lesa. Tady ale nechápu jak jsem mohl zapomenout, kde je odbočka na neznačenou lesní cestu dolů, a jezdím po žluté sem a tam jako blázen. Asi už mám opravdu hlad. A žízeň. Nakonec jsem se rozvzpomněl a cestu dolů našel.

Kemp Vochtánka je už taky prázdný

Po příjezdu do Potštejna se počasí umoudřilo a já si mohu dát něco dobrého na terase ověřené restaurace Praha. Dnes trochu zklamala svíčková, moc se nepovedla, ale doplnil jsem tekutiny do sebe a pro jistotu i do vaku.

U oběda se nudím a tak přemýšlím, jestli nepřejet ke Zdobnici, ale nechce se mi do fádního úseku přes les (Vyhlídka). Raději bych jel zajímavější krajinou podél Orlice a rozhoduji se, že si ho po delší době spestřím červenou Gutta Jarkovského nad Kostelcem.

Krytá lávka přes Divokou Orlici na okraji Potštejna

Potštejn opouštím po cyklotrase 4312 podél Divoké Orlice na severozápad do Doudleb. Tady už to mám najeté a stále sleduji tok řeky z Fügnerovy ulice a později z polní cesty, která se pak spojuje se žlutou turisticku značkou. Známým hezkým úsekem dojíždím k silnici, která stoupá z Kostelce do Suché Rybné. Po ní se potřebuji dostat nahoru k okraji lesa. Znám jeden výjezd i lesem, ale dnes mi do něj nechce (v mapě níže je zaznačen).

Asi po 600 metrech jsem nahoře a vlevo už se postupně přibližuje červená značka. Otáčím to o 180° a najíždím na červeně značenou pěšinu. Vydýchávám zbytek únavy ze stoupání a rozjíždím to po krásném úseku, kterému se dnes říká singltrek. Jenže tahle pěšina tady vznikla přirozenou cestou od pěších a cyklistů. Krásný úsek se klikatí, mírně klesá a sem tam mě provede pěkným hupem - pokud se nerozhodnu pro objetí. Za jedním takovým hupem se vzájemně lekáme s jedním pánem.

Dnes poslední mizerná fotka: pěšiny v úseku nad Kostelcem nad Orlicí

Brzy je můj oblíbený úsek za mnou a klesám do Kostelce. Kombinací cyklostezky a polní cesty se dostávám na okraj Častolovic, odkud už zase musím po asfaltové cyklostezce. Naštěstí jen do Čestic. Tady se proplétám k severu, podjíždím silnici č. 11, přes železniční přejezd a konečně zase na pole.

Částí Podchlumí pokračuji pořád rovně na lesní cestu a lesem dál k silnici. Tu stačí jen přejet a kolem průmyslového areálu zase vjíždím do lesa. Brzy se ke mně zleva připojuje má věrná zelená a bezpečně mě dovádí až do Týniště k nádraží, kde dnes končím. Vlakové bajkování mě baví a tak už přemýšlím, kterým směrem se vydám příště.