MTB s běžkaři v patách

Zimní výšvih už pro mě, a koneckonců ani pro Martinu, není ničím až tak nezvyklým. A tak jsme na dnes naplánovali malý výšlap tak na 25 km, takové skromné zahájení sezóny, na který se k nám kupodivu nikdo nepřidal. Letošní druhá várka sněhu je také dost bohatá jako ta první, takže i v lesích kolem Hradce Králové leží dva a dvacet, místy i tři a dvacet centimetrů sněhu - díky teplotě kolem nuly mokrého. A my si ho jedeme užít!

Vyrážíme bez nějakého předchozího přemýšlení o trase. Je mi jasné, že ji budeme muset operativně přizpůsobit skoro vždy na každé křižovatce s ohledem na stav sněhu a případné vyjeté koleje od aut nebo traktorů lesní správy. Kola nedávno prošla poměrně náročnou údržbou, ale podívat se na tlak v pneumatikách mě už nějak nenapadlo. Proto se zastavujeme hned za Malšovicemi a pumpujeme. Po prvním sněhovém úseku pak dojíždíme na silnici k lesnímu hřbitovu, která je právě až tam jen mokrá; za závorou se opět vracíme na slušnou vrstvičku uježděného sněhu. Dnes se tu nemusíme bát střetu se splašeným inlajnistou a v pohodě míříme k rozcestí U Dvou závor.

Ze začátku to po červené jede slušně

Jsme na červené, ale k Výskytu nejedeme, tam je sněhu hodně a žádné vyjeté koleje. Držíme se tedy Písečnice a žluté cyklotrasy, kterou asi po 2 km opouštíme a vracíme se k červené. Taky potkáváme několik prvních běžkařů, co jsou překvapeni pohledem na dva bajkery na sněhu. Tady se jede poměrně slušně. Jen když kolo vybočí k okraji vyjeté stopy, okamžitě se na ledovém podkladu sníh utrhne a kolo se značně chovat dost nekontrolovatelně. Ale zatím to jde zvládnout a moc často se to nestává. Tvoříme první fotky a postupně dojíždíme k silnici.

Přejeli jsme silnici a při objíždění závory na druhé straně se poprali s hlubokým sněhem. Tady už pokračuje jen běžkařská stopa, podél které se držíme. Přichází krátký úsek s hodně hlubokým a dnes mokrým sněhem ležícím na úzké pěšině mezi nízkými stromky. Martina si nejprve myslí, že si tam jdu jen tak „pohrát“, ale ujišťuji ji, že tudy opravdu musíme projet, ale že to nebude dlouhé. Ale zabrat to dalo. Řadíme tady lehké převody jako do nějakého pořádného kopce, přestože jedeme po rovině. A téměř 25 cm mokrého sněhu klade slušný odpor. Tak se na konci na chvíli zastavujeme, abychom si vydechli a pokochali se tím krásným zimním lesem a bohatě zasněženými stromy, což je na zdejší poměry nezvyklé.

S běžkaři v patách. V tomto místě bylo těžké jim ujet.

Nadále se držíme červené a míjíme rybník Šanovec. Za ním to na křižovatce bereme vlevo a pak už rovně po lesní cestě. Červenou necháváme uhnout vpravo, je tam moc sněhu. Různým proplétáním se a okamžitým rozhodováním se podle stavu sněhu a od techniky vyjetých kolejí se blížíme k „dálnici“ – tedy modře značené cyklotrase spojující Suté břehy a Běleč. Jen závěrečný úsek k ní musíme doslova probrodit hlubokým panenským sněhem. Koleje odbočily vlevo a vpravo, ale my potřebujeme jet přímo rovně. Naštěstí to není moc daleko. Lehce jsme vystoupali k chatrnému posedu a pak sjeli pár desítek metrů dolů a byli jsme na vyjeté modré cyklotrase.

Vyfotili jsme a už zase ve větším tempu míříme k Marokánce, až sníh pod koly vrže. (Pro představu: po slušně ujetém sněhu se nám, s naší tříměsíční zanedbanou fyzičkou, daří jet 25 až 30 km/h, v hlubším sněhu ani ne polovinou a tam, kde je ho opravdu hodně, by nás předešla i babka s klestím na zádech.)

Hlubokým sněhem sjíždíme k "dálnici"

Za Marokánkou se napojujeme opět na červenou a domlouváme se, že po ní pojedeme zpět do Malšovic. Projíždíme Bělčí a za ní zase míříme k lesu. Tady je to zase docela mazec! Je tu jen ušlapaný sníh, na kterém to podivně drncá, neustále ustřeluje a podklouzává. Tady nás to teda hodně zpomalilo a vysílilo. Uklidňujeme se tím, že dojedeme ke Stříbrňáku a tam už to bude hladký a tvrdý. Ale omyl, tam to bylo snad ještě horší. Sníh byl hluboký a těžký a vůbec to nešlo jet. Vzali jsme to tedy trochu vpravo, kde byly alespoň nějaké, i když už ne moc znatelné koleje. Ale ani ty nám extra nepomohly. Nakonec jsme se k rozcestí u Stříbrného rybníka dostali a po zběžné prohlídce další cesty se rozhodli jet rovně po červené. Nebylo to zrovna tak ideální, jak jsem si alespoň já představoval, ale docela to šlo.

Čím víc jsme se blížili k Zezulákom, tím to bylo lepší a sníh parádně ujetý. To nám dodalo sílu a dál jsme pokračovali podél lesa až ke Zděné boudě. Už nás bolí nohy, na tachometru se to schyluje k prvním letošním 30 km a už se těšíme domů na zasloužený pozdnější oběd.

Dodatek