Zimní pády a jejich význam

V sobotu jsme vyjeli. Bylo krásně. Jen lesní cesty byly uježděný do úplnýho ledu a tak o pády nebyla žádná nouze. Dalo by se říct, že pádům to dnes přálo. Do svého čtvrtého ulehnutí jsem to počítal. Pak, už v mírném otřesu mozku, ne. Byla to taková klouzačka, že si přední kolo dělalo co chtělo a člověk byl na zemi ani nevěděl jak! Ale nakonec jsme dali krásných 30 kilásků.

Dnes tu nečekejte žádný popis nové trasy, tip na báječný výšvih nebo tak něco. Dnes je to o hlubokém osobním prožitku ze zimního bajkování, při kterém nefungovala adheze, ale zato gravitace (potvora jedna) - ta moc dobře. :-)

1. pád: kdo? co?

Já a pěkně nečekaně. Mám rád zimní vyjížďky, ty podmínky, kdy se člověk fakt musí na jízdu soustředit a kdy si piluje smysl pro plynulou jízdu a rovnováhu. Okamžiky náhlého podjetí předního nebo raději jen zadního kola, na které je potřeba hned zareagovat a vyrovnat. Jenže tohle bylo hodně ryhlý. Vůbec nevím jak k tomu došlo. Hlavou mi jen probleskla myšlenka, že tohle už nemám šanci zvládnout a zahanbeně se tomu poddal.

Áááu! Kde je to moje umění pádu, za které mě ostatní bajkeři (kteří ovšem nepadali) chválili a vždy obdivovali jeho gymnastické a bezbolesté provedení!? Snad mě kromě lesního ptactva nikdo neviděl, jak se tu hroutím na zledovatělou cestu. Nestydím se za to, že jsem spadnul, ale jak jsem spadnul. Gymnastický výkon veškerý žádný a estetika pohybu jakbysmet. Vypadal jsem jako loutka, které se zamotaly vodící šňůry. Vidím sebe sama očima případného svědka a musím uznat, že na tohle by se nedalo koukat. Ještě že je Martina někde vpředu a všude okolo leží sníh. Tak se mi ani pošetilá květena nemohla vysmívat, jako tomu králi v pohádce.

Trochu jsem si narazil kyčel, ale víc mě bolí pravé zápěstí. Rozzlobeně ze sebe oprašuji sníh a opatrně se vydávám za Martinou. Už na mě netrpělivě čeká. Na nepoložený dotaz se omlouvám za své zpoždění způsobené nedávno prožitým traumatem.

2. pád: koho? čeho?

Zase můj. Tentokrát už byla Martina svědkem mé krátkodobé disbalance končící zaujmutím polohy mrtvého cyklisty. Ponaučen faktem, že jsem dnes už u druhého pádu, snažil jsem se do toho více vložit (a taky se na mě dívá moje milovaná polovička). Jakmile se mi do mozku dodral elektrický vzruch informující mě o sakra dramatické situaci a nezvratném osudu, bylo mi jasné, že neznám manévr, kterým bych pád, přicházející v další setině sekudy, odvrátil. Nedá se nic dělat, jdu do toho, řekl jsem si v duchu, a odrazil se k parakotoulu. Jak říkám, už jsem to dlouho netrénoval, takže to ještě nebylo úplně perfektní jako kdysi, když jsem to měl v krvi.

Odstrčil jsem bajk mírně vpravo ve směru jeho podklouznutí a katapultoval se na druhou stranu. Zastavil jsem se  po trochu násilném kotoulu na okraji cesty s vědomím, že to co mě tlačí v zádech není zlomený obratel ani zkamenělé ledviny, ale foťál v baťůžku. Nelitoval jsem ho; stejně už pomalu dosluhuje a potřebuje výměnu.  Vzal jsem ho v domění, jak si dnes užijeme krásný a dlouhý výšvih, jako stvořený pro vysmátou a barevnou fotku. (Mimochodem přežil to.)

3. pád: komu? čemu?

Martině. Málem jsem jí ublížil, když spadla těsně přede mnou a já už neměl šanci na tom klouzavým povrchu manévrovat a strhnout řízení. Prostě jsem do ní trochu šťouchnul předním kolem. Nepomohlo by ani ABS. Smotali jsme se oba a málem dohromady. Já tentokrát padal docela pomalu a bezpečně, a tak jsem se hlavně zajímal o stav Martiny. Navíc, když jsem jí málem přejel. Ujistila mě, že je v pořádku a ještě se mi omlouvala. Hrdinka. Je to prostě dcera národa Jana Žižky!

Sbíráme ze země sebe i bajky. Ty z toho mají trochu zamotané hlavové složení a tak je chvíli necháváme v klidu, aby to rozdýchaly. Zatím se shodujeme na tom, že si raději necháme větší rozestupy.

4. pád: koho? co?

Martina mě. Viděla mě, jak jsem se doslova po pár metrech znovu skládal k zemi. To už se nedalo a uteklo mi hodně sprosté slovo, které se rychle vytratilo v absolutním tichu lesa. Jako by se nic nestalo. Martina už si držela odstup a stihla zastavit, ale když chtěla stoupnout na zem, i její podrážky prostě na ledu držet nechtěly a podjely. Tak tu zase ležíme oba a nadávky vystřídal smích.

Dneska se to fakt nedá. Na tom se oba shodujeme a vzdáváme se plánu na dlouhou výjížďku. Je sice nádherný zimní den, ale lesní cesty jsou bez plášťů s hřeby nepoužitelné.

Další pády?

Ne, že bychom je neznali, jen jsme je už přestali počítat. Každopádně 5. pád (sloužící k oslovení) určitě k oslovení použit byl. Možná něco jako Bože už dost!, Páni, to klouže! nebo Ty vole! Možná jsme oslovili i tu paní s nejstarším povoláním na světě.

S obavami jsme dojeli na dálnici (lesní cesta mezi Sutými břehy a Marokánkou), protože ta je vždy díky většímu provozu uježděná a tudíž bude dnes jako zrcadlo. Ale k našemu překvapení byla úplně v pohodě a nepřihodil se nám na ní jediný pád.

Jak říkají pravidla českého pravopisu, "Všechny ostatní pády kromě pátého mohou být jednak prosté, jednak předložkové". Ano, dnes jsme padali jednak prostě a jednak na různé způsoby, ale stále ze stejných příčin. A tak jsme se díky tomu vrátili domů utrmácení, zbití a docela vymrzlí. Alespoň jsme trochu oklepali bahno, které po minulých vyjížďkách zaschlo na rámech kol. Kým, čím byly pády způsobeny už jsem tu napsal. Každopádně už se těším na další, ovšem méně dramatický, zimní švih.